Cesta z univerzity na některé z pracovišť Akademie věd ČR nemusí být až tak složitá. Vzdělávání další generace vědců a zapojení studentů, především doktorandů, do výzkumu totiž patří mezi společné cíle naší instituce a vysokých škol a univerzit.
Jan Vondráček z Akademické rady AV ČR v rozhovoru vysvětluje, že vzájemná spolupráce je pro adepty vědy velmi výhodná: „Zatímco u nás mají přístup k expertizám a přístrojovému vybavení, na univerzitách ke vzdělávacím programům a stipendiím.“
Kolik studentů na pracovištích působí? Proč je vzájemná provázanost výzkumných a vzdělávacích institucí důležitá? A jak by ji zasáhlo přijetí současného návrhu na omezení výdajů na vědu a výzkum?
Co musejí adepti doktorského studia v Akademii věd udělat? Vstupují do výběru kandidátů také pracoviště?
Možností mají doktorandi více. V zásadě jde o dvě skupiny. Jedni už na pracovištích působí při studiu na vysoké škole, druzí hledají vhodné téma své disertace a školitele až po absolutoriu. Pokud na nich začínají pracovat v době, kdy píšou bakalářské nebo diplomové práce, mají samozřejmě velkou výhodu, že mohou pokračovat v tématu, které je jim blízké.
A když k nám přicházejí až po absolutoriu?
V takovém případě je vhodné, aby hledali pracoviště, jež se zabývá problematikou, která je zajímá.
Kde zjistí potřebné informace?
Zejména na webových stránkách a sociálních sítích ústavů. Výzkumné týmy také často představují svou práci na univerzitách. Studenti tak získají informace už během studia a mohou kontaktovat přímo týmy nebo jejich vedoucí.
Mají přístup k doktorskému studiu v Akademii věd i zahraniční studenti?
Pracoviště nabírají doktorandy z celého světa, neomezují se jen na české studenty. Musejí si ale ověřit, jakou formu má přijímací řízení a studium na vysoké škole, která je garantem doktorského studia.
Kolik doktorandů v naší instituci aktuálně působí?
Dlouhodobě okolo dvou tisíc. Jejich počet se v posledních deseti letech příliš nemění. Liší se ale v závislosti na oborech. Na pracovištích z oblasti věd o neživé přírodě působí přibližně šest set studentů, tisíc dvě stě v ústavech, které se zaměřují na vědy o živé přírodě a chemické vědy, a na humanitních a společensko-vědních jde o více než dvě stě doktorandů.
V jakých oborech jich je nejvíce?
V těch, které se zaměřují na fyziku, biologii a chemii. Počty závisejí nejen na velikosti ústavu, ale i na jeho ekonomických možnostech. Mnoho týmů totiž finančně studentům na práci přispívá – a to i částečnými úvazky pro talentované studenty.
Jak hodnotíte spolupráci s univerzitami?
Pro vzdělávání doktorandů je často klíčová. U nás mají přístup k unikátním expertizám a přístrojovému vybavení, na univerzitách ke vzdělávacím programům a stipendiím, které jim rozšiřují rozhled a umožňují působit i v zahraničí.
Naši vědci ale ke vzdělávání bakalářských a magisterských studentů také přispívají – přednáškami, specializovanými kurzy, vedením studentských prací. Jde o tisíce odučených hodin a mnoho studentů, které vedou pracovníci našich týmů, čemuž přikládáme velkou váhu. Byla by totiž škoda, pokud bychom zkušenosti vědců při vzdělávání nevyužívali.
Jsme v tomto ohledu s univerzitami „na jedné lodi“?
Určitě nejlépe funguje spolupráce na oborech studia, kde se naši vědci přímo zapojují do jeho organizace. V oborových radách doktorských programů jich nyní působí více než šest set. V některých případech samozřejmě nemusí být situace vždy ideální. Pracoviště někdy narážejí na problémy, jako jsou přerozdělování prostředků, nerovné postavení školitelů či afiliace prací, které doktorandi publikují, a podobně. Dlouhodobě se nám ale daří většinu problémů řešit.
Spolupracujeme i se soukromými vysokými školami?
Hlavně s veřejnými. Na soukromých se totiž často otevírají profesně či úzce ekonomicky zaměřené obory. Počet doktorských programů na soukromých univerzitách je navíc poměrně omezený. Do budoucna ale spolupráci nevylučujeme.
A co zahraniční školy?
Snažíme se navazovat spolupráci i se zahraničními vysokými školami a pracovišti. Studentům tím zprostředkováváme nejen stáže, ale především perspektivu spolupráce na klíčových vědeckých tématech, jako jsou energetika, informatika a kybernetická bezpečnost, biomedicína či výzvy, kterým čelí naše společnost. Valná většina z nich se ale odehrává přímo na úrovni pracovišť a týmů.
Formálně se spolupráce stvrzuje podepsáním memoranda. S kolika vysokými školami je naše instituce už uzavřela?
Od roku 2017 jsme uzavřeli více než dvacet memorand či dohod – především o doktorských programech. Pokrývají prakticky všechny české vysoké školy a vytvářejí základ pro další stovky smluv, které uzavírají ústavy s fakultami nebo přímo univerzitními pracovišti. Většinou se týkají školení společných doktorandů. Vedle toho existuje také téměř třicet společných pracovišť, která se zaměřují na specializovaná výzkumná témata či využívají unikátní infrastruktury.
Vědu a výzkum trápí vysoké procento studentů, kteří doktorské studium nedokončí a velký odliv potenciálních badatelů po skončení doktorátu.
V současnosti se řeší reforma financování i organizace doktorského studia. Jednou z motivací je právě velký počet studentů, kteří studium nedokončí – uvádí se, že v některých oborech je to více než padesát procent.
Platí to i pro doktorandy v Akademii věd?
Situace je výrazně lepší. V posledních šesti letech se podíl těch, kteří úspěšně dokončili studia, pohybuje okolo sedmdesáti pěti procent, v některých ústavech je i vyšší.
Čím si to vysvětlujete?
Jedním z důvodů je větší selektivita při výběru studentů a zejména podpora od výzkumných týmů. V předchozím roce u nás mělo více než sedmdesát pět procent doktorandů významný pracovní úvazek. Mohou se tak více soustředit na výzkum a méně řešit životní náklady. Musím také ocenit práci školitelů z Akademie věd, kteří se studentům věnují. Dávají jim prostor k profesnímu rozvoji, což nepochybně k dokončování doktorátů také přispívá.
Mají „naši“ doktorandi zájem ve vědě a výzkumu pokračovat?
Přehled za celou Akademii věd nemáme. V ústavech jsme sice zkoumali situaci doktorandů, nechtěli jsme vedení ale zatěžovat i s dohledáváním údajů o jejich uplatnění. Rádi bychom proto provedli průzkum toho, jak se uplatňují ti, kteří absolvovali studium pod vedením školitelů z Akademie věd. Zajímá nás, nejen jaké procento volí po skončení studia vědeckou kariéru, ale i kolik se jich vydává na zahraniční postdoktorandské pobyty a jestli se vracejí do České republiky.
Snažíte se postdoky motivovat, aby si pro kariéru vybrali naši instituci?
Motivujeme je hlavně v Programu podpory perspektivních lidských zdrojů. Mohou získat mzdovou podporu až na dva roky. I když nás limituje objem financí, program už podpořil stovky mladých badatelů. Někteří se úspěšně zařadili do života ústavů a dokonce získali i další ocenění své práce –například Prémii Otto Wichterleho.
Akademie věd řeší s univerzitami také společné projekty. Zlepšuje se provázanost s vysokými školami?
Vedle běžných grantů řeší s kolegy z univerzit také infrastrukturní projekty a provoz institucí, které vznikly z prostředků strukturálních fondů, jako je například BIOCEV a CEITEC. Stále ale platí, že vzájemnou provázanost většinou podmiňuje především dlouhodobá spolupráce individuálních týmů a jejich vedoucích.
Jsou tedy vědci a pedagogové v dostatečném kontaktu? Nejde v některých případech o dva rozdílné světy?
Na univerzitách, s nimiž spolupracujeme dlouhodobě, se naši vědci většinou úspěšně podílejí i na pedagogických aktivitách – nejen na výuce, ale i vedení studentů. Pokud podobná provázanost neexistuje, mají univerzitní kolegové často jen omezenou představu, jak fungují ústavy a podpora vědy na nich a jak je náročné shánět prostředky na jejich chod. Našim vědcům naopak mnohdy chybí povědomí, jak se řeší problémy s výukou, akreditacemi i financováním na univerzitách. Další rozvoj kontaktů může vzájemnou informovanost rozhodně vylepšit.
Vědce nedávno znepokojil návrh snížení výdajů na vědu, výzkum a inovace na roky 2024–2026. Mohl by negativně ovlivnit spolupráci s vysokými školami?
Mohl, a nejen přímo. Pokud by se institucionální financování omezilo, zvýší se tlak na získávání účelových prostředků ve formě grantů. Opět vzroste už tak extrémní a kontraproduktivní kompetice, kdy se vědci místo na práci musejí soustředit na psaní a vykazování grantů. Rozhodně by to rozvoji vědeckého poznání nepřispělo.
Akademie věd připomínkuje i nový vysokoškolský zákon a vyjadřuje se k reformě doktorského studia. Co by ráda prosadila za úpravy?
V připomínkovém řízení jsme se zaměřili hlavně na dva body. Chceme, aby se lépe ukotvil podíl mimouniverzitních pracovníků na činnosti oborových rad. Hrají totiž klíčovou roli v organizaci programů a jejich složení významně ovlivňuje kvalitu oborů doktorského studia. Výraznější zapojení odborníků, kteří působí mimo univerzity, by mohlo přispět k hlavnímu cíli reformy – zvýšení podpory doktorandů a kvality jejich přípravy.
Jaký je druhý bod?
Druhým doplněním, které navrhujeme, je částečné omezení krácení stipendia doktorandů v případě, že pracují na částečný úvazek. Vedle administrativních problémů by krácení kladlo vyšší finanční nároky na pracoviště a postihovalo doktorandy, kteří úspěšně získávají další prostředky.
V současnosti běží připomínkové řízení. Uvidíme, jaký osud připomínky čeká.
Rýsují se letos nové společné projekty s univerzitami?
Mezi velké projekty aplikované v tomto roce patří především ty z Operačního programu Jan Amos Komenský – zejména výzva Špičkový výzkum. Zaměřují se na rozvoj kvalitního základního výzkumu. V mnoha z nich figurují týmy z univerzit i Akademie věd. Otevírají se tak nové perspektivy společné práce na projektech, které uspějí.
Kam by spolupráce měla směřovat v dalších letech?
Prostor České republiky je omezený. Množství kvalitních vědeckých týmů i talentovaných výzkumníků je tak přirozeně limitováno – stejně jako dostupnost finančních prostředků. Měli bychom se proto snažit podporovat co možná nejužší provázanost týmů z našich ústavů a kolegů na univerzitách.
Jak k tomu přispěje Akademie věd a badatelé z jejích pracovišť?
Chceme spolupráci s vysokými školami dále rozvíjet a prohlubovat. Ať už ve výchově doktorandů, či podporou zakládání společných pracovišť a využíváním sdíleného a často nákladného přístrojového vybavení.
Rád bych v závěru zmínil také Strategii AV21 a její výzkumné programy. Podílet se na nich totiž mohou i partneři z vysokých škol a univerzit – stejně jako další výzkumné organizace či soukromé společnosti. Stručně řečeno, chceme společnými silami zajistit doktorandům kvalitní podmínky při studiu a zpřístupnit jim naše know-how, aby se mohli co nejlépe naučit řemeslu vědy.
Autoři: Zuzana Dupalová a Luděk Svoboda
Zdroj: Akademie věd ČR
Článek vyšel ve měsíčníku AB / Akademický bulletin (06–7/2023).
Jan Vondráček, člen Akademické rady AV ČR
Dlouhodobě působí v Biofyzikálním ústavu AV ČR. Od roku 2006 vedl pracovní skupinu buněčné a molekulární toxikologie, v roce 2016 se stal vedoucím oddělení cytokinetiky. V roce 2011 se habilitoval pro obor fyziologie živočichů, v roce 2017 byl jmenován profesorem. V Akademické radě AV ČR se zabývá řešením koncepčních otázek vědecké přípravy a spolupráce Akademie věd ČR s vysokými školami včetně doktorských studijních programů a spolupráce s resortními pracovišti.
