Z výsledků ankety čtenářů a čtenářek portálu Vědavýzkum.cz, která se zabývala spravedlivým ohodnocením pracovníků a pracovnic v oblasti výzkumu, vývoje a inovací, vyplývá, že názory v této oblasti jsou velmi různorodé. Podívejte se, co trápí české vědce a vědkyně a co by se podle nich mělo v otázce odměňování změnit.
Kromě vlastního vyjádření měli naši čtenáři možnost zodpovědět také několik anketních otázek. Upozorňujeme však, že vzhledem k tomu že se jedná o anketu a nikoliv o výzkumné šetření, výsledky nelze žádným způsobem zobecňovat. Podle odpovědí se ovšem zdá, že respondenti ankety mají velmi rozličnou představu o tom, jak by měly být nastaveny mzdy ve vědeckém a akademickém prostředí. Na otázku, zda je v pořádku, že se příjmy výzkumných pracovníků za obdobnou práci liší v různých oborech a disciplínách, se více než polovina respondentů přiklání k záporné odpovědi. Až 52 % účastníků odpovědělo, že tyto rozdíly podle nich nejsou v pořádku. Dalších 8 % bylo v tomto směru na vážkách a podle 40 % účastníků jsou mzdové rozdíly mezi jednotlivými obory v pořádku.
Relativně podobné rozdělení názorů panuje mezi členy výzkumné komunity i v otázce, zda je v pořádku, že se platy výzkumných pracovníků za obdobnou práci liší na různých pracovištích. Z odpovědí vyplývá, že 60 % účastníků se domnívá, že to v pořádku není. Dalších 8 % je v tomto směru nerozhodnuto a 32 % respondentů je přesvědčeno, že tyto rozdíly v pořádku jsou.
Na otázku, jakou volnost by měla mít jednotlivá výzkumná pracoviště v platovém hodnocení svých zaměstnanců, se 36 % respondentů domnívá, že by bylo vhodné, aby jednotlivé výzkumné organizace měly menší nebo výrazně menší autonomii, než je tomu doposud. Největší počet, 48 % respondentů, je pro zachování současného stavu. Pouze 16 % procent by bylo pro zvýšení autonomie pracovišť v rozhodování o výši mezd.
Poslední anketní otázkou bylo téma pevného určení výše mezd ze strany státní správy, tedy že by platy výzkumných pracovníků a pracovnic byly pevně určeny na národní úrovni. K této variantě se přiklání téměř 44 % respondentů. Proti této variantě bylo 38 %. Poměrně vysoké je procento nerozhodných – 24 % dotázaných na tuto otázku nedokázalo odpovědět.
Níže se můžete podívat na první část odpovědí čtenářů portálu Vědavýzkum.cz na otázku, co je podle nich největší problém v aktuálním systému finančního ohodnocení pracovníků a pracovnic ve vědě a jak by takové spravedlivé odměňování mělo vypadat.
Vzhledem k velkému množství odpovědí je publikujeme ve dvou částech. Na druhý díl se můžete těšit zase příště.
Názory čtenářů:
Problém je v tom, že neexistuje žádná valorizace platů. Za posledních šest let nám přidali jenom jednou. Aktuálně nám chtějí kvůli inflaci přidat 5 % (inflace je ale více než 15 %). Odměny dostávají všichni stejně – jak ti, co jsou v projektech, tak ti, co v nich nejsou. To je nefér. Na druhou stranu, pokud by to tak nebylo, tak by vědu už asi vůbec nikdo nechtěl dělat…
Jako největší problém vnímám, že na většině veřejných vysokých škol není napojen výkon na odměňování. Vnitřní přerozdělovací mechanismy příspěvků z MŠMT často pouze kopírují to, jak prostředky rozděluje ministerstvo školství mezi jednotlivé vysoké školy. Nezohledňuje se ne/výkon jednotlivců, resp. na to nejsou jasná kritéria.
Jako další problém vnímám Metodiku 2017+ a obecné vychýlení směrem k zájmům velkých univerzit, jako je UK, Masarykova univerzita nebo ČVUT v Praze. Rozvoj ostatních vysokých škol není v Metodice 2017+ zohledněn ba ani podporován.
Podle mě je správné řešení navázat mzdy alespoň částečně na výkon. Dobrou praxi měli před zásahy prezidenta Orbána na Korvínově univerzitě v Budapešti: osobní roční vyhodnocení výkonu, na jehož základě dostal konkrétní výzkumník příplatek na další rok. Výkonová kritéria byla přitom navázána na vnitřní přerozdělovací kritéria univerzity.
Anonymní
Nebere se ohled na lokalitu s různou výši životních nákladů, například rozdíl mezi Prahou a Ostravou. Na to oponenti neberou zřetel. Příkladem mohou být například výzvy Technologické agentury ČR. Z důvodu různé výše životních nákladů není rovnost platů pro stejné pozice napříč ČR stoprocentně smysluplná. Nejde o to, kolik si člověk vydělá, ale kolik mu každý měsíc zůstane.
Dalším problémem je projektové kolečko, ve kterém platí, že pokud člověk dostane projekt, má také rozumné peníze. Pokud projekt nemá, peníze chybí. Chápu motivaci, ale na komercializaci výstupů projektu pak ale prostě nezbývá čas, protože se musí řešit další projekt. Snad jen na Univerzitě Karlově existuje funkční transfer technologií, který by zaměstnance podporoval.
Anonymní, Praha
Největší problém je to, že finanční ohodnocení nefunguje na základě „zásluhovosti“, ale na základě jakéhosi „rovného přístupu“, kdy platové ohodnocení průměrného či podprůměrného pracovníka je stejné jako ohodnoceni někoho, kdo má za sebou mnohaletou zkušenost z elitních zahraničních pracovišť a je mezinárodně uznávaným a citovaným odborníkem.
Mnoho výzkumných a akademických instituci v ČR si drží velké počty průměrných pracovníků. Nevím, odkud se vzala částka 50 tisíc jako hrubá měsíční mzda vědců v přírodních védách, ale pokud se podívám na interní mzdový předpis nejmenovaného ústavu Akademie věd ČR, je v něm uvedeno, že vědecký pracovník s desetiletou praxi (produktivní věk 30+) je ohodnocen 30 tisíci hrubého!
Expat pracující dlouhodobě v USA
Problém je netransparentnost. Například zahraniční nastupující pracovníci si nemohou zjistit, v jakém rozmezí se jejich plat bude pohybovat. Zahraniční praxe je rozdílná. Zde člověk dostává plat podle tabulek, které jsou jasně dané a reflektují jeho/její praxi a zkušenosti.
To, že dále existují na jednotlivých pracovištích nějaké odměny, ale nikdo vlastně neví, na jakém základě se rozhoduje o jejich přerozdělení, je další ukázkou nedostatku transparentnosti. Od některých kolegyň z jiných institucí také vím, že na ekvivalentní pozici a s ekvivalentní zodpovědností má muž vyšší plat než žena, protože on je prý ten, který „musí živit rodinu“.
Anonymní
Největším problémem je obrovská disproporce mezi platy nejen mezi jednotlivými fakultami ale i katedrami. Průměrování platů a jejich vykazování za celé fakulty vede často k velmi mylným představám o skutečné výši finančního ohodnocení. Jistá míra rozdílu je jistě na místě s ohledem na kvalitu odvedené práce, schopnost získávat projekty atd., ale nemělo by se stávat, aby základní platy byly pod úrovní platů na ZŠ nebo SŠ.
Alibistické odpovědi, že vnitřní mzdový předpis umožňuje dát vysoké osobní ohodnocení není na místě, protože často daná katedra na vyšší plat pro své zaměstnance prostě nemá. Nerozumím tomu, proč zde stále panuje představa, že obory, ve kterých je běžné produkovat desítky impaktů ročně, musí mít výrazně vyšší finanční ohodnocení než obory jiné, ve kterých takto vysoká publikační aktivita není běžná ani nikde jinde ve světě. Velmi dobře v tomto směru dle mých informací funguje německý systém, který je výrazně více rovnostářský než ten český.
Anonymní
Jako problém se mi zdá to, že učitel na základní škole má 130 % průměrné mzdy. Na vysoké škole na takový plat dosáhne jenom profesor na konci své kariéry a to dost možná jenom v některých oborech. Myslím, že je nutné začít jasně zavádět „tabulkové“ platy, tedy ty, které jsou zaručeny. V jakékoliv jiné práci také Váš plat nezávisí na tom, jestli se firmě podaří vyhrát zakázku nebo ne... Za svou práci máte zaplaceno a když se firmě velmi daří, možná dostanete mimořádné odměny. V univerzitním prostředí je jistá jenom almužna, a na normální plat se dostanete, jen když máte velké štěstí a zrovna se vám povede dostat grant.
Anonymní
Podle mého názoru by se v rámci hodnocení vědních oborů, ústavů a pracovníků měly víc brát do úvahy specifika jednotlivých oborů, publikační možnosti (ne v každém oboru existuje řada časopisů zařazených do WOS apod.) či společenský dopad (výstupy některých oborů najdou ohlas například zejména v českém či středoevropském prostoru, ale to neznamená, že by byly méně významné nebo jejich zpracování bylo méně pracné, než je tomu u výsledků jiných oborů).
Anonymní
Problém je, že vědci mají celkově nízké platy – to je zvlášť zřetelné v porovnání s učiteli na základní a středních školách. Jako jeden z dobrých příkladů vidím německý systém.
Anonymní
Chybí automatická valorizace alespoň části mzdy vzhledem k minimální/průměrné mzdě v ČR, HDP nebo inflaci. Rozpětí mzdy v jednotlivých tarifech je příliš široké (od velice nízké mzdy, po přijatelnou, avšak stále neodpovídající obdobným aktivitám v soukromém sektoru). Toto rozpětí schvaluje akademický senát jednotlivých univerzit, což je příliš zdlouhavý proces, který nemůže rychle reagovat na aktuální okolnosti. Pochopitelně s tím souvisí problém neustálého a nutného soutěžení (GAČR, TAČR, ...), aby si pracovník nemusel přivydělávat jinde. Bez stálé a rozumné mzdy není možné se plně soustředit na akademický či vědecký výkon. Navýšení institucionální podpory, jak se o tom již dlouho mluví, stále nepřichází.
Západočeská univerzita v Plzni
Autor: Vědavýzkum.cz (JT)
Podívejte se na také na předchozí anketu čtenářů, která se týkala rodičovství a vědy.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
