facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Eliška Koňaříková: V Německu není tráva zelenější

8. 4. 2020
Eliška Koňaříková: V Německu není tráva zelenější

Vystupte ze své komfortní zóny, následujte své sny, ale nečekejte, že bude v zahraničí všechno růžové a zalité sluncem. Zároveň je to výzva a každá překonaná překážka vás posílí. Eliška Koňaříková popisuje své zkušenosti s PhD studiem v německém Mnichově, které by ani přes občasné strasti za nic nevyměnila.

Své studium jsem zahájila na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy oborem molekulární biologie a biochemie organismů. Na stejné fakultě jsem pokračovala i v magisterském studiu a už v průběhu bakaláře jsem začala pracovat v laboratoři Oddělení bioenergetiky Fyziologického ústavu AV ČR. Ale vždycky mě to táhlo do světa. Proto jsem v posledním semestru magistra vyrazila na Erasmus do Frankfurtu nad Mohanem. Na rozdíl od většiny erasmáků, kteří si užívají a jezdí po výletech, jsem já trávila většinu času v laboratoři Dr. Ilky Wittig, kvůli které jsem si Frankfurt vybrala. Ve zbývajícím čase jsem psala jednu ze svých dvou diplomových prací, jelikož jsem v mezičase začala studovat Ekonomii a management na České zemědělské univerzitě. Každopádně se mi ve Frankfurtu líbilo. Přírodověda tam má krásný nový kampus, kam dokonce jezdí metro. Navíc Frankfurt je centrem evropských financí a já měla z koleje výhled na všechny místní mrakodrapy.

Věřte ve svoji konkurenceschopnost

Během pobytu ve Frankfurtu jsem zároveň vyhledávala vhodnou PhD pozici, pokud možno mimo ČR. Hodně mi pomohla moje vedoucí Ilka. Díky ní jsem se dostala na pohovory na spoustu zajímavých míst. Byla jsem v Joensuu ve Finsku, v Kolíně nad Rýnem, v Salcburku, v Mnichově a na jednom pohovoru též ve Frankfurtu, ale tam jsme si nesedli. Na většině z těchto míst by mi PhD pozici v zásadě nabídli.

Zde bych si dovolila poznámku pro všechny české pokukovatele po zahraničním PhD: z ČR máme obrovskou výhodu v tom, že naše magisterské studium se skládá z větší části z ucelené práce v laboratoři. Například v Německu mají magisterští studenti mnohem více povinných přednášek a po praktické straně v podstatě absolvují jen kolečko po různých laboratořích, ve kterých stráví přibližně dva až čtyři týdny. Laboratorní kolečko ukončí sepsáním eseje o svých zkušenostech. Jsou to v podstatě taková lepší praktika. Naše praktické zkušenosti jsou pro ně ohromující. Navíc naše diplomová práce je v mnohých případech podobná německé dizertaci. Ale PhD z Německa samozřejmě zní mnohem líp!

Nakonec jsem si vybrala Mnichov. Není to daleko do Prahy a i projekt odpovídal mým představám. Problémem číslo jedna je v Mnichově ubytování. První měsíc jsem sice mohla bydlet v kampusu, ale zároveň jsem ho strávila intenzivním hledáním dalšího bydlení. Pokud jste cizinec, zvlášť z východní Evropy, a nemluvíte německy, tak jsou vaše šance bohužel mizivé. A to i když výrazně redukujete jakékoli své požadavky. Na jednu nabídku pokoje ve sdíleném bytě v centru přicházají i stovky odpovědí, na koleje se čeká několik let, a tak dále. Nakonec jsem v úplně poslední možný den sehnala jeden průchozí pokoj. Ten víkend jsem jela do Prahy a byla skoro rozhodnutá se už do Mnichova nikdy nevrátit, pokud nebudu mít kde bydlet. V průběhu svého pobytu jsem se stěhovala ještě několikrát a relativně důstojně jsem bydlela až poslední rok se svou kolegyní z laboratoře.

Nebojte se usilovat o vysněnou pozici

Co se týče práce, získala jsem celkem prestižní pozici v rámci Marie Curie Sklodowska Action – Initial Training Network. Pro neznalé je to projekt, ve kterém si více spřátelených pracovišť požádá o EU grant a každá z laboratoří pak může na daný projekt najmout jednoho nebo i více PhD studentů. Peníze od EU jsou na 3 roky, ale obvykle vám přislíbí možnost prodloužit smlouvu z vlastních zdrojů, kdyby se dokončení projektu nestíhalo. Já jsem byla v Mnichově jen o asi 3 měsíce déle než byly dané 3 roky, takže stihnout se to dá. Nutno dodat, že dizertaci jsem však psala až dodatečně, a to na mateřské (o mateřské v DE a ČR třeba zase někdy jindy).

Zde bych učinila poznámku číslo dvě: přestože mě v Mnichově vzali pro mé zkušenosti z oboru a zájem o téma, vlastně jsem žádnou konkurenci neměla. Pozice totiž nebyla nikde zveřejněna. Na doporučení své frankfurtské šéfové jsem poslala životopis a čekala, jestli se Dr. Holger Prokich z Institutu pro lidskou genetiku v Helmholtz Zentru v Mnichově ozve. Holger nikdy nic nezveřejňuje, protože tvrdí, že mu vždycky někdo napíše sám od sebe. Takže i když není nikde oficiálně avizována volná pozice, ale vám se daná laborka líbí, napište tam. Pokud o vás budou mít zájem, nějaká možnost se už najde.

Mnichovská laborka je hodně postavená na práci PhD studentů. Každý student má „svůj gen“, u kterého musí potvrdit, že mutace v něm jsou zodpovědné za mitochondriální onemocnění. Obvykle si projdete několika tématicky podobnými „geny“, které vám pak zaručí celkem dobré prvoautorské publikace především proto, že se jedná o nově popsané případy. Mně se podařilo napsat dva vlastní články a jedno review, a navíc jsem dostala své jméno na články kolegů. Zároveň nám vlastní komlexní projekty zajistily relativně časté ústní prezentace na konferencích. Zde bych též přidala poznámku: vyberou-li vás někdy k ústní prezentaci, nebojte se toho. Každý je samozřejmě nervózní, ale kolegové z ostatních laboratoří si vás lépe zapamatují, když vás někde uslyší na konferenci. Budete-li jednou chtít jít k nim do laboratoře nebo s nimi navázat spolupráci, bude to výhoda. Pro mě bylo největším zadostiučiněním ne to, že jsem na vlastní oči poznala všechny velké osobnosti v oboru, ale především to, že časem začaly ony osobnosti poznávat mě.

Hodně práce, ale hodně výhod

Velká výhoda práce v Německu je dostatek financí. Objednávky veškerých chemikálií, kitů nebo i protilátek nebyl žádný problém. Zároveň bylo dost peněz na cestování. V podstatě jsem byla přibližně každý druhý měsíc někde v zahraničí. Kombinovaly se mi konference, povinné workshopy v rámci Marie Curie konsorcia a soukromé dovolené. Navíc jsem často trávila víkendy v Praze.

Nicméně časté cestování a skutečnost, že se mi podařilo dokončit svůj PhD projekt za 3 roky bylo vykompenzováno každodenní dlouhou prací v laboratoři. Nejen já, ale i ostatní studenti, jsme do laboratoře přicházeli ráno po deváté a večer jsme po deváté odcházeli. Často i kolem půlnoci. Bylo to naše svobodné rozhodnutí a připadalo nám to tak normální. Pro ilustraci: v Bavorsku veškeré obchody zavírají v 8 večer, což jsem většinu dnů nestíhala. Jídlo jsem tedy obvykle nakupovala cestou do práce. Práce mě bavila, ale důsledkem mého nasazení bylo to, že jsem vlastně neměla moc příležitostí se seznámit s lidmi mimo laborku, přestože jsem se o to několikrát snažila.

Němci nejsou zdaleka tak studení čumáci, jak se o nich říká, ale většina mých vrstevníků už své kamarády měla. Buď byli v Mnichově odmalička, anebo navázali své kontakty v průběhu vysokoškolského studia. S kolegy jsme si ale sedli výborně. Většinou to byli též cizinci, takže ani oni většinou neměli v Mnichově nikoho blízkého. Navíc nevadilo, že jsme spolu mluvili anglicky. Což je mimochodem častý jev zahraničního PhD studia: pokud už jazyk dané země neovládáte předem anebo se výrazně nesnažíte, pravděpodobně se ho dostatečně dobře nenaučíte. Kromě toho v Německu už umí hodně lidí anglicky a nebojí se mluvit. Většinou řeknou, že „I can speak only a little bit“ a pak mluví lépe než vy. Ale to jen tak na okraj.

Ne všechno odpovídá stereotypům

Přestože jsou Němci známí svým striktním přístupem k disciplíně, naprostý opak se projevil při jednání s Technickou univerzitou v Mnichově, která měla zaštiťovat můj PhD program, konkrétně cestu k titulu Dr.rer.nat. (doslova doktor přírodních věd, ale srovnatelný s PhD ve zbytku světa). V době, kdy jsem do Mnichova dorazila, zrovna dělali nějaké úpravy pravidel doktorského studia. Takže trvalo víc než půl roku, než mě vůbec ke studiu zapsali. Navíc se na studijním oddělení neustále střídali zodpovědné osoby. Pak to probíhalo poklidně, jelikož jsem, až na pár drobností, nemusela řešit žádné studijní povinnosti. Problém, který trvá až doteď, nastal po odevzdání dizertační práce, což jsem učinila v únoru 2019. Prozatím nemám obhájeno. Asi sedm měsíců hledali oponenta – toho si nemůžete předem zvolit ani někoho doporučit. Teď se čeká, než oponent odevzdá posudek. Na univerzitě se tváří, že se celý proces nedá urychlit, i když už jsem kvůli tomu zkusila kde co.

Každopádně bych své tři roky života v Mnichově za nic nevyměnila. Zkušenosti a možnosti, kterých se mi dostalo, bych v Praze nezískala. Jakýkoli můj budoucí zaměstnavatel určitě ocení odvahu a snahu získat zahraniční zkušenosti. Nicméně ve světě (tedy z vlastní zkušenosti alespoň v Německu) není všechno lepší než u nás, tak jak si všichni myslí. Je to jiné a je to výzva. Následujte své sny, ale nečekejte zázrak.

 

Autorka: Eliška Koňaříková

Zdroj: Czexpats in Science


Eliška Koňaříková vystudovala magisterský obor Buněčná fyziologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a inženýrský obor Management a ekonomie na České zemědělské univerzitě v Praze. PhD studium absolvovala v Institutu pro lidskou genetiku v Helmholtz centru v Mnichově. Též se věnuje popularizaci vědy („Mitochondrie hrou!“; Facebook We Love Mitochondria) a hodnocení vědy v rámci Metodiky 2017.