Sociální vědci – především „expati“ – by měli, dle autora, pojmenovávat, identifikovat a řešit sociální problémy a fenomény, propojovat globální a lokální, a následně „mluvit ke společnosti“.
Pokud čtu autorovu úvahu správně, tak tento předpoklad počítá s tím, že sociální vědci stojí někde vně společnosti, kterou izolují, aby jí mohli pozorovat, měřit, analyzovat, tak jako když ti přírodní a techničtí pracují se svými výzkumnými objekty v laboratoři. Myslím si však, že žádné vně společnosti není, a tudíž jí ani nelze pojmout jako nějaký více či méně koherentní celek, ke kterému je možné promlouvat. Zde platí to, co říkal Bruno Latour o vědě v obecném slova smyslu: zkoumáním se vědci aktivně podílí na tvorbě daného výzkumného objektu, tudíž, v našem případě, i třeba na tom, jak chápeme společnost. Zahrnuje společnost technologie, přírodu a sociální vědce samotné?
Sociální vědci, jak už dlouho upozorňují někteří filosofové společenských věd, jsou integrální součástí společností, které zkoumají. S tímto snad i počítají. Navíc, podle Latoura jsou vědecká fakta a poznatky, které vědci předkládají, legitimizovány a autorizovány institucemi, kterými společnost takříkajíc prostupuje (např. univerzitami). Sociální vědy tak nejsou jen neutrálními pozorovatelkami stavu věcí, nestojí mimo, vedle nebo nad společností. Obecně lze říct, že věda je mnohdy přímo či nepřímo spoluodpovědná za řadu společenských procesů (např. neoliberální ekonomie je implikovaná v krizi kapitalismu z let 2008/9), socio-přírodních fenoménů (např. změna klimatu je výslednicí prudkého technologického rozvoje, který vědecké poznatky sytí) a často i za pohyby v nitru člověka (např. nárůst nenávisti, úzkostí, nervozity a osamocení souvisí s odcizením moderního člověka od technologizovaných způsobů mezilidské a společenské komunikace).
Možná je tedy na místě připustit míru zapuštěnosti sociálních věd do společnosti, ale též to, že společenské instituce, ideologie, procesy, hierarchie prostupují sociální vědy. Sociální vědy jsou a vždy budou spolutvůrkyněmi světa, ve kterém existují, nicméně povahu, podobu a rozsah této spolutvorby mohou podrobit reflexi a přehodnocení.
Autor: Filip Vostal
Zdroj: Czexpats in Science
Filip Vostal (1983) obdržel titul PhD. v oboru sociologie na University of Bristol ve Velké Británii v roce 2013. V současnosti pracuje jako vědecký asistent v Kabinetu pro studium vědy, techniky a společnosti při Filosofickém ústavu AV ČR a přednáší sociální teorii na Anglo-americké univerzitě v Praze. V roce 2016 mu vyšla kniha Accelerating Academia: The Changing Structure of Academic Time v nakladatelství Palgrave Macmillan. Svoje badatelské výsledky publikoval například v časopisech Time & Society nebo European Journal of Social Theory. V současnosti se zabývá sociologií vědeckého času. V roce 2016 obdržel Prémii Otta Wichterleho. Tweetuje na @filvos. Článek vyjadřuje názory autora, nikoliv jeho zaměstnavatelů.
Článek Jakuba Eberleho, na nějž Filip Vostal v tomto textu reaguje, najdete zde.
