Kontroverzní ústupky západních vydavatelů vůči Číně
Minulý rok, ještě před říjnovým 20. sjezdem komunistické strany, se čínský digitální „velký firewall“ filtrující informace, jež čínské úřady považují za nežádoucí, dočkal výrazného vylepšení. Tímto zákrokem byla zablokována řada šifrovacích nástrojů, které uživatelům internetu umožňovaly obcházet cenzurní kontroly a určité výsledky vyhledávání.
Před šesti lety však došlo ze strany Číny k mnohem radikálnějšímu řešení – odstranění závadných informací přímo ze zdrojů. V srpnu 2017 se v britském celostátním tisku objevila informace o kontroverzním ústupku Cambridge University Press (CUP): nakladatelství odstranilo „citlivý“ obsah – více než 300 článků – ze svého prestižního čínského časopisu China Quarterly na požádání tamních úřadů.
Od té doby čelili podobným obviněním z podléhání tlaku Pekingu i další vydavatelé na svých obsahových platformách, jež jsou přístupné jak čínským vědcům, tak i veřejnosti. Springer Nature omezil přístup k více než 1 000 článkům, zatímco Taylor & Francis, Sage Publishing a Brill se řídily přísným omezením obsahu. George Cooper, odborník v oblasti vydavatelství a doktorand v Centru pro vydavatelství při katedře informačních studií UCL, ve svém článku pro Times Higher Education uvádí, že na vydavatelských platformách přístupných čínským vědcům nebo veřejnosti bylo potlačeno více než 28 000 záznamů o publikacích. Konkrétně těch, které obsahují klíčová slova z černé listiny, jako jsou Tchien-an-men, Tibet, Tchaj-wan, Sin-ťiang, Falun Gong, Hongkong.
Autocenzura vydavatelů vs. odvaha čínských disidentů
Zmíněné případy autocenzury vyvolaly debatu o tom, jakým způsobem jsou západní akademická svoboda a kulturní hodnoty v souladu s cenzurou v Číně a v jiných autoritářských režimech. Kevin Carrico, antropolog specializující se na studium moderní a současné Číny z Macquarie University v Sydney, ve svém článku z roku 2018 právě pro China Quarterly staví do kontrastu touhu vydavatelů a akademiků neupadnout v nelibost čínských úřadů, což by mohlo vyústit v omezení spolupráce, s odvahou a odhodláním osobností, jako je Liou Siao-po, nositel Nobelovy ceny za mír, nebo Muhammad Sálih Hadžim, který přeložil Korán z arabštiny do ujgurštiny.
„Mezi cenzurou a autocenzurou není žádná ostrá hranice. Lidé – disidenti v Číně a další odpůrci tamního režimu – neodkládají publikace ani si nedělají starosti s vízy. Hrozí jim vězení, a dokonce i smrt. Jednání některých západních aktérů se tak může zdát zbabělé a neuctivé, když vezmeme v úvahu samotný rozsah zmíněných obětí v Číně,“ shrnuje tuto situaci Kevin Carrico.
Cenzura a autocenzura ve vědě – je tato forma (sebe)útlaku v demokratickém světě mýtem?
Formy potlačování informací a samotná autocenzura mezi vědeckými pracovníky se pak neomezují pouze na státy s autoritativními režimy nebo jako důsledek komunikace mezi těmito státy a demokratickými zeměmi. Podle publikací Esy Valiverronen, profesorky mediálních a komunikačních studií na Fakultě sociálních věd University of Helsinki, se tato problematika nevyhýbá ani samotným demokratickým státům, a to zejména v posledních osmi letech. Za hlavní faktory, jež formy omezení svobody projevu ve vědě v demokratických státech výrazně podporují, Esa Valiverronen považuje vzestup populistických vůdců s autoritářskými sklony a dále také jak rostoucí význam sociálních sítí, tak i vliv tradičních médií.
„Sdělovací prostředky představují v dnešní době důležitou arénu, ve které se svádí boj o symbolickou legitimitu autorit – expertů v oblasti vědy – a kde tito odborníci musí stále více soutěžit o uznání veřejnosti. Oba faktory, tedy vzestup populistických vůdců a význam médií, pak mají potenciál podnítit kritiku vědeckých institucí a jednotlivých výzkumných pracovníků,“ vysvětluje mediální expertka.
Tvrzení Esy Valiverronen podporují i výsledky šetření Columbia University's Silencing Science Tracker (SST), nezávislého projektu, jenž monitoruje omezování svobody projevu v oblasti vědy a výzkumu primárně v USA ze strany určitých institucí. Vlastnímu sběru dat a jejich vyhodnocování se tento projekt věnuje od amerických prezidentských voleb v roce 2016. Ze statistik SST však vyplývá, že už od roku 2015 docházelo k podstatnému zvýšení počtu případů potlačení svobody projevu ve výzkumu a v omezení šíření informací v oblasti vědy. V letech 2016–2021 projekt zaznamenal více než 400 případů omezení svobody projevu. Nejvíce z těchto případů bylo zaznamenáno v oblasti klimatologie a environmentálních věd zejména v souvislosti s politikou bývalého prezidenta Spojených států Donalda Trumpa – například kvůli jeho negativním postojům k pařížské dohodě.
Dále se ve stejné době zvýšil počet případů omezení financování vědeckých projektů. V letech 2019–2021 na území Spojených států projekt SST zaznamenal zvýšenou kontrolu přístupu k informacím v oblasti zdraví během pandemie covid-19.
Ve veřejném prostoru se v posledních letech na vědce snesla kritika nejen ve zmíněné problematice klimatu a očkování, ale také v oblasti geneticky modifikovaných potravin a výzkumu kmenových buněk. V humanitních a sociálních vědách pak zejména v oblasti multikulturalismu a imigrace nebo pohlaví a genderu. Kromě tlaku proti aktivním a viditelným vědcům ze strany autoritativních vlád – ten se ostatně objevoval i v minulosti – lze v dnešní době zaznamenat i tlak ze strany průmyslových lobbistů, politických stran, think tanků, různých politických aktivistů a dalších.
Formy útlaku spojené s autocenzurou
Podle Esy Valiverronen a Sampsy Saikkonena, experta na komunikaci s veřejností v oblasti vědy a medicíny, který působí také na University of Helsinki, se omezení svobody projevu a autocenzury ve vědě realizují ve čtyřech formách.
Ekonomická a politická kontrola je první ze čtyř způsobů potlačování svobodného projevu, které mohou vést výzkumné pracovníky k autocenzuře. V tomto případě je výzkum zaměřen tak, aby sloužil zájmům subjektů, které financují vývoj produktů, nebo politickým cílům vlád a ministerstev. Výsledky výzkumu a jeho průběh tak mohou vyžadovat výslovnou kontrolu ze strany subjektů nebo zástupců správních orgánů. Mimoto, strach z ukončení financování po sdělení politicky nepříjemných výsledků je skutečnou obavou, kterou mnozí talentovaní výzkumníci vážně řeší, a bojí se proto „otevřít ústa“.
K umlčování dochází varováním, ukončením financování, propuštěním apod. Organizační kontrola je spojena s obavami výzkumných ústavů ze ztráty klientů. Důsledkem je tak omezení svobody projevu pracovníků a ti se opět podrobují autocenzuře.
Potlačení svobody projevu a autocenzury může vzniknout vzájemnou kontrolou mezi výzkumnými pracovníky. Zde je však nutné zmínit, že kritická diskuse je nezbytnou součástí nejen západní akademické tradice. Vzájemné hodnocení je v rámci publikační praxe běžné a nelze na veškerou kritickou zpětnou vazbu od kolegů-vědců pohlížet jako na ohrožení svobody projevu.
Vzájemná kontrola se však může stát problémem, pokud jsou výzkumní pracovníci aktivně odrazováni od zpochybňování paradigmatických přístupů ve vědě. Dále i v případě, že je jim bráněno poskytovat vědecky platné, ale odlišné výsledky výzkumu, které zpochybňují obecně přijímaný konsenzus a dominantní paradigmata dané výzkumné oblasti. Dále v tomto případě může nastat problém v momentě, kdy se výzkumníci v silných pozicích snaží pouze umlčet své kritiky v rámci vědecké komunity místo toho, aby hájili své názory podloženými argumenty.
Ve čtvrtém způsobu kontroly svobody projevu hrají hlavní roli občané a laická veřejnost. Paradoxem podle Sampsy Saikkonena v tomto případě zůstává, že se v posledních dvaceti letech usilovalo právě o posílení komunikace mezi zástupci vědy a občany / laickou veřejností. I zde však v poslední době dochází ke střetům, jako je např. očerňování výzkumných pracovníků a odborníků, kteří se v médiích vyjadřují k politicky citlivým tématům. Agresivní zpětná vazba, se kterou se výzkumní pracovníci setkávají ve veřejném prostoru, vyvolala v poslední době diskusi mezi vědci a veřejností. Výše uvedené opět způsobuje potlačení svobody projevu, zejména pokud výsledky vedou výzkumné pracovníky k autocenzuře, tedy k vyhýbání se citlivým tématům nebo odstoupení z veřejné debaty. Pokud jsou tvrzení o vědeckém pochybení použita jako pokus o očernění nebo umlčení konkrétního výzkumného pracovníka, je pravděpodobnější, že vzniknou spíše na základě organizované činnosti než prostřednictvím individuální zpětné vazby.
V anonymním dotazníku, který položila Esa Valiverronen vědeckým pracovníkům za účelem zmapování problematiky tlaku na vědce ze strany laické veřejnosti, zazněly tyto negativní zkušenosti:
„Můj komentář v novinách vedl k trollí kampani proti mé osobě na sociálních sítích.“
„Závažným případem bylo tvrzení o vědeckém pochybení v mé disertační práci. Jednalo se jen o obtěžování a záměrem bylo zastavit mou práci na výzkumném tématu. Obvinění bylo shledáno jako neoprávněné, ale celkově případ vyvolal velké pozdvižení.“
„(…). Čas od času jsem se k této diskusi na dané téma dostal na Facebooku. Na základě reakcí uživatelů mnozí kolegové o svém výzkumu na veřejnosti mlčí, protože se bojí zostuzení a obtěžování.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že výzkumní pracovníci jsou často ponecháni těmto problémům napospas – bez podpory svých pracovních komunit nebo domovských institucí. Výsledky studií SST dále poukazují na to, že organizacím často chybí instrukce nebo postupy, jak tyto problémy účinně řešit.
Autor: Vědavýzkum.cz (JM)
Zdroje: SAGE Journals, Columbia University (1, 2), THE (1, 2), The Economist, The China Quarterly
