Ve svém nejnovějším blogu se Dalibor Štys zamýšlí nad vlivem publikování v režimu open access a nad jeho historií. Jakou pozici si podle něj mají v této vědecké krajině najít tuzemští výzkumníci? Není lepší se zaměřit na konkrétní aplikované výsledky?
Tento článek obsahuje pouze konstatování. Na pláč, natož varování, je už dávno pozdě.
V roce 1995 existoval jeden časopis Nature, který publikoval články, které mohly zaujmout širší publikum. Matematici, fyzici i většina chemiků mu přezdívali „scientific tabloid“, kvůli nepříliš exaktnímu recenznímu řízení a hlavně kvůli „předtřiďování“ článků tak, aby byly do budoucna „nobelovské“ a „čtené“.
Kdo měl náročnější, exaktnější článek, ten publikoval ve specializovaném časopise u jiného vydavatelství – Elsevier, Springer, Taylor a Francis, nebo v časopise vydávaném některou odbornou společností.
Dnes má Nature group přes 150 časopisů, řadu z nich open access. Sloučila se se Springerem. Můžeme se jen dohadovat, jaký vliv to mělo na kvalitu recenzních řízení v jejich časopisech. Taylor a Francis vytvořil partnerství s Hindawi pro společné vydávání open access časopisů. Ano, s tím Hindawi, které má podle všeobecně přijatého povědomí nekvalitní recenzní řízení. Nakonec Hindawi koupilo další renomované vydavatelství, Wiley.
Publikování Open Access je bussiness s největší marží garantovanou státem. V roce 2012 jsem byl u toho, když vědecká poradkyně předsedy Evropské komise Barosa Anne Glover jezdila po členských zemích, aby ho podpořili. A Nečasův vědecký poradce Rudolf Haňka jí na to řekl: „A co když univerzita na takové publikování nebude mít dost peněz? Budou na univerzitě rozhodovat, kdo má právo publikovat?“
Důrazné doporučení publikovat v open access u výsledků rámcových programů EU nicméně prošlo. Časem se ukázalo, že toto doporučení bylo důsledkem lobování Kamily Makram, spoluzakladatelky open-access nakladatelství Frontiers, u generálního ředitele Výzkumu a Inovací Evropské komise (Director-General of the Directorate-General for Research and Innovation) Roberta-Jana Smithe. S Robertem-Janem Smithem jsem také jednal – podle mě vykuk na první pohled.
Snad by pro nás také měl být (konečně už) varováním případ skororektora Mendelovy univerzity Vojtěcha Adama, kterému byla prokázána pochybení v mnoha článcích a musel ze své funkce odstoupit. Jeho případ navíc ukazuje, že ani udělení grantu ERC není garancí vědecké bezúhonnosti. Ostatně, na jeho biochemickém článku byla spoluautorkou ekonomka Nerudová a on byl spoluautorem zase na jejím ekonomickém článku. Oba na univerzitě přitom dále pracují….
Stojíme vůbec o členství v partě, která dobře krmí zavedené vydavatelské domy? Vždyť open access článek v Nature stojí pěkných 220 000 Kč. Přírodovědecké fakulty jinou možnost většinou nemají, ty se musí účastnit závodů o nejlepší publikaci a o granty ERC, které nemohou vyhrát, protože nikdy nebudou mít tolik peněz jako IST v Klosterneuburgu nebo ETH v Curychu, aby nakupovaly profesory s připraveným senior grantem ERC v kapse.
Není pak divu, že se alespoň chovají jako nižší zchudlá šlechta a porovnávají si mezi sebou rodokmeny časopisů a erby vydavatelství. Jejich lesk ale silně uvadá už od přelomu 80. a 90. let 20. století a úplně ztratily smysl v roce 2013. To jsme se fakt probudili předevčírem? Ale pane kolego…
Není lepší patřit do klubu jako je ČVUT, které má každý týden v novinách upoutávku na novou technologii s jasným využitím v budoucnosti a absolventy v každém lepším průmyslovém podniku? Vždyť každé měření má svou odchylku, z nichž jenom ta daná tepelným pohybem molekul je skutečně v původním slova smyslu náhodná. A ani ta nemá všeobecně předpokládané normální rozdělení.
Ostatní odchylky měření od ideality jsou dány konstrukcí přístroje a chybou provedení měření. Podobně každý model má své přiblížení, i ty nejzákladnější kvantově-mechanické výpočty. Jediná cesta k úplnému pochopení experimentu je přístroj sám znovu postavit, měření sám provést nebo výpočet znovu od začátku naprogramovat. A to pořád nemluvíme o pravdě, jen o dílčím měření nebo teoretické předpovědi.
Přírodovědec věří, inženýr se směje. A má práci jen v pracovní době a dobrou výplatu.
Autor: Dalibor Štys
