Začátek roku je obvyklý čas pro bilanci minulého životaběhu a plánování budoucího, často včetně definování cílů, takzvaných předsevzetí. Je dobré přitom také udělat v některých věcech pořádek, nejlépe také ve vlastní v hlavě – to je ovšem moc těžké a nehodí se to pro úvodník.
Našel jsem mnohem zábavnější bilanční úkol a to rozbor své spoluautorské komunity. Přivedlo mě k tomu zjištění, že počet mých publikací, jak uvádí Web of Science, dosáhl 150. Není to nijak výjimečný výkon vzhledem k délce mého působení – předpokládám, že patří spíše do průměru, což snad přinese jistou obecnější platnost. Druhou motivací pro mě bylo nalezení článku o studii fyzikálních publikací za rok 1961.1 V ní mě zaujala tabulka s počtem autorů článků. Uvádí se, že jediného autora mělo ve fyzice celkově 49,68 %, ve fyzice pevných látek 45,01 % a dokonce i v jaderné fyzice 41,57 % (a jen 3,39 % s 6 a více autory)! Zastoupení 2, 3, 4, 5 a >6 autorů ve fyzice obecně tehdy rychle klesalo 31,8; 12,4; 3,6; 1,1; 1,0 %.
Dnes je situace zřejmě zcela jiná, autorské kolektivy se rozrůstají (o obřích kolaboracích nemluvě). Je tomu skutečně tak i pro můj případ prací pohybujících se mezi fyzikou pevných látek, optoelektronikou, nanotechnologií, chemickou fyzikou až trochu do biofyziky?
Provedl jsem rozbor a zde jsou výsledky. Distribuce počtu autorů má široký vrchol mezi 4–7 autory (celkem je zde 81 článků). Křivka je pochopitelně asymetrická s ocasem protáhlým k většímu počtu autorů, mizející u 13 (2 články) a s jedním „úletem“ na 17 autorů. Mám i dva soloautorské články, které jsem si udělal pro radost a pro naplnění přesvědčení, že každý vědec by takový článek měl mít. Jsou to články v zásadě metodické, na nichž jsem pracoval sám, takže jsem žádného spoluautora neošidil.
Co je poněkud šokující fakt, je celkový počet osob, které se objevují mezi mými spoluautory – celkem 184 lidí (po pracném pátrání po duplicitních jménech a jejich sloučení), pracujících v době publikace minimálně ve 20 různých zemích.2 Z toho 72 spoluautorů (39 %) se vyskytuje jen jednou. Při zamyšlení nad celým seznamem jsem odhadnul, že asi 40 (22 %) z nich jsem nikdy neviděl, nekomunikoval s nimi nebo už jsem to zapomněl. Je to dáno převažujícím charakterem práce, kdy spolupracuje více vzdálených skupin, takže některé tamní spolupracovníky vůbec neznám. Kdybych se rozhodl udělat veselou spoluautorskou párty, potřeboval bych k tomu najít pořádně velké prostory. A, bohužel, nejméně pět milých kolegů by už přijít nemohlo.
Rekordmanem nepřekonatelným s 54 spolučlánky je můj bývalý školitel. S ním jsem spolupracoval celých 30 let, i když jsme byli prakticky celou dobu na jiných pracovištích, ale měli jsme občas společné projekty, studenty nebo alespoň společné zájmy. A navíc oba rádi píšeme... Druhé místo zaujímá s 24 položkami šéf (a postupně i přítel) z mého druhého postdok pobytu, z něhož vznikla dlouhodobá spolupráce. Jinak ale typická spolupráce je krátkodobá a po čase z různých důvodů (vyčerpání tématu, skončení projektu, změna zaměření atd.) uvadne. Přes dvacet spolučlánků se dostali už jen další tři spoluautoři. Celkově se přes desítku dostalo jen 13 spoluautorů (z toho 5 žen!).
Spoluautorství publikací bývá často bolavým místem kolegiálních vztahů ve vědě. Já jsem se již poměrně brzy na jednom pracovišti setkal s tím, že vedoucí řídil autorství a spoluautorství článků podle tabulky, kde sledoval, jak který doktorand (či jiný spolupracovník) splňuje požadavky. Stalo se, že článek téměř celý odpracovaný a napsaný mnou měl v čele docela neschopného doktoranda. Vadilo mi to, ale akceptoval jsem to. Také jsem si povšimnul, že není neobvyklé, že z takových sporů vzniknou dlouhodobé animozity. To bylo poučení na celý život. Od té doby se snažím v tomto směru našlapovat po špičkách a takticky. Nikdy už jsem na zásadní problémy nenarazil.3
S některými spoluautory je radost spolupracovat, s jinými nikoliv, takový je život. Člověk se z těch interakcí může mnohé naučit. Vzpomínám rád třeba na opravy našich společných článků, které mi posílal rodilý mluvčí (Australan), který moje díla zdvořile pochválil, že se to dobře čte, ale papír byl celý červený od poznámek a oprav.
Přeji vám, nejen v roce 2023, úspěšné proplouvání úskalími publikační činnosti a co nejvíce skvělých spoluautorů. A nezapomeňte na oblíbené Strouhalovo heslo: „Nulla dies sine linea“.4
Autor: Jan Valenta
Tento blog je upraveným úvodníkem Čs. časopisu pro fyziku (č. 1/2023). Dostupný je také online.
1 O studii referuje článek: K. Pátek: Světová fyzika v číslech (a naše postavení v ní). Pokroky mat. fyz. astr. 10, 187 (1965). Najdete v dml.cz.
2 Umělá inteligence mezi mými spoluautory není – zatím.
3 O etických pravidlech spoluautorství existuje spousta zdrojů, např. https://www.phdontrack.net/share-and-publish/co-authorship/
4 Ani den bez řádku (textu).
