Před několika týdny jsem si při procházení kolem pamětní desky ve „Strouhalově“ Fyzikálním ústavu MFF Univerzity Karlovy uvědomil, že za pár dnů uběhne 150 let od narození Bohumila Kučery (22.3.1874 – 16.4.1921). Jde o neprávem zapomenutého žáka a nástupce Čeňka Strouhala (1850–1922), kterému bylo dopřáno pouhých 47 let života.
Přesto zanechal v české vědě výraznou stopu – nejen že pomohl dobudovat a vybavit univerzitní ústav, z nějž vzešla moderní česká fyzika, ale také Jaroslava Heyrovského ponouknul ke studiu elektrických jevů na kapkové rtuťové elektrodě, nebo sám konal první pokusy s radioaktivním zářením u nás, včetně nápadu studovat rozptyl alfa záření na kovové fólii! Ke svému výročí by si Bohumil Kučera zasloužil podrobnější připomenutí – snad se nám to podaří v příštích číslech Československého časopisu pro fyziku (autor je vedoucím redaktorem, pozn.red).
Četba jednoho Kučerova článku otištěného v Časopise pro pěstování mathematiky a fysiky1 roku 1911 mě inspirovala k tomuto zamyšlení nad potřebou či zbytností rukodělné práce, čili brikoláže a bastlení – jak se „hezky evropsky“ říká – v dnešní experimentální vědě. Před více než 111 lety Kučera psal: „Neustálé nářky jest slyšeti nejen u nás, ale i v Německu a ve Francii, že dorost universitní nemá dostatečné obratnosti v zacházení s apparáty, že nedovede si vypomoci, má-li improvisovati sebe menší pokus, že jest bezradným, má-li upraviti sebe jednodušší zařízení...“ Téměř ve stejné době, kdy jsem na začátku letního semestru tento článek četl, jsem slyšel od vedoucí fyzikálních praktik, že se v posledních letech nápadně častěji objevuje poškození přístrojů a různých komponent studenty v praktiku.
Zdá se tedy, že problém se zhoršující se zručností studentů nezmizel ani ve 21. století – naopak spíše narůstá. Tak zvané „dílny“ a ruční práce, které měla naše generace před téměř 50 lety povinné na „základkách“, už dnes zřejmě ustoupily např. informatice. Ani na fakultě, kde působil Kučera, už naše generace a všechny další žádné dílny neabsolvují. Kam se poděly mechanická, truhlářská a sklářská dílna, které na Karlově Strouhal nechal postavit? Jejich plocha se stále smrskávala, postupně odcházeli mechanici i skláři, až vše vymizelo... Ale věda funguje dál! Takže už asi kutění badatelů a pomoc mechaniků ke svému pokroku nepotřebuje?
Je evidentní, že se experimentální práce zásadně změnila. Jak se rozrůstal počet vědců na světě, vznikaly a rostly firmy vyrábějící pro ně přístroje. Potřeba vyrábět si vlastní přístroje nebo je upravovat tedy postupně konverguje k nule. Stačí přeci získat pořádný grant, projekt, dotaci a koupit si krásné nové stroje. Je to ale pravda? Není stále nezbytné pro skutečně zásadní objevy a posunutí hranice poznání navrhnout nové metody, nová experimentální uspořádání a přístroje či komponenty? Nepřináší jejich navržení a vytvoření cennou „konkurenční výhodu“? Já věřím, že ano.
Musím ale přiznat jistou náklonnost k budování aparatur. Při pohledu zpět se dá říci, že právě sestavování nových aparatur a hledání vylepšené metodiky bylo základem mé vědecké kariéry. Od sestavení aparatury pro charakterizaci detektorů stop částic v Dubně roku 1988 pro diplomovou práci přes všechny postdoky až po návrat domů. Postavení unikátních aparatur, byť stálo nemálo času a úsilí, bylo vždy skvělou „investicí“, která vedla ke konkurenční výhodě a k nabídkám ke spolupráci od různých domácích i zahraničních skupin. Navíc, ta radost, když zařízení, které vymyslíte a sestavíte vlastníma rukama, začne fungovat, se nedá popsat. Teď v únoru jsem po delší době trávil mnoho času u ponku s nářadím (jehož existenci se stále daří obhajovat) a vyrobil, s vypětím všech svých konstrukčních schopností, přenosnou radiometrickou aparaturu – radost byla veliká.
S dostupností profesionálních vědeckých přístrojů, kterých jsou některé ústavy až přeplněné, nejen klesá potřeba improvizace a bastlení, ale také může vznikat náhled, že jsou improvizované „home-made“ aparatury podřadné, že se s nimi skvělá věda dělat nedá. Myslím, že naopak – sestavení unikátní aparatury nutně vyžaduje od autora hlubší znalost metodiky a použitých komponent, která u „operátorů“ komplikovaných drahých přístrojů často chybí. Z nedobré znalosti funkce přístroje vznikají metodické chyby a špatné interpretace výsledků, které zaplevelují odbornou literaturu.
Zpět ale ke Kučerově otázce. Jak pěstovat manuální a invenční schopnosti mladých adeptů badatelství? Na to jasný recept nemám. Asi je třeba něco kutit od malička a nepřestat ani ve vyšším věku. Školy to dnes příliš nezajistí, podporovat tvůrčí schopnosti dětí musí rodiče a hodně pomohou i mimoškolní aktivity. Na experimentálních pracovištích by pak měly být zachovány alespoň minimální možnosti dílenské práce.
Přeji všem čtenářům radost z výsledků práce docílené vlastníma rukama a hlavou.
Autor: Jan Valenta
Článek je upraven z Úvodníku 2. čísla Čs. časopisu pro fyziku (2024), dostupný také zde.
Příspěvky z rubriky Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
1 B. Kučera: Několik slov o rukodělné práci. Čas. pěst. math. fys. 40, 269–271 (1911)
