Jan Valenta se v úvodníku Československého časopisu pro fyziku zamýšlí nad rolí šťastné náhody ve vědeckém výzkumu, která vede k poznání něčeho nového. Jak pak ale z takové šťastné náhody vytvořit objev, který povede k užitečným efektům? Přečtěte si víc v novém příspěvku.
Původně jsem zamýšlel – vzhledem k tomu, co se dnes nedaleko nás, a tedy i u nás děje – pojednat v úvodníku tohoto čísla Čs. časopisu pro fyziku o vztahu k ruským vědcům, o nerozumném nutkání demonstrativně bořit všechny vazby a o tom, komu vlastně škodí princip kolektivní viny nejvíc... Ale pak se mi zachtělo něčeho hezkého, pozitivního. Tak to bude o něčem jiném.
(Náš vzdálený spolupracovník Sergej, který nám pomáhá s teoretickým modelováním našich experimentů a, bohužel, zrovna pracuje – po letech v zahraničí – doma, nám druhý den po invazi napsal, že se za svou zem stydí a nechce ji už na nadcházející publikaci reprezentovat. Takových vědců je jistě víc a zaslouží si naše uznání a podporu.)
Byl jsem nedávno pozván na nejmenovanou zahraniční univerzitu vystoupit na malém sympoziu k příležitosti odchodu jednoho úspěšného profesora do důchodu. Jelikož je tento profesor mým přítelem, bývalým šéfem při mém postdok pobytu, kolegou při dlouhodobé spolupráci a spoluautorem mých nejlepších prací, neváhal jsem ani minutu. Příprava byla důkladná a přínosná. Provedl jsem sondy do spodních vrstev sedimentů svých papírů, laboratorních deníků, fotoarchivů i děravé paměti – bezmála čtvrtstoletí vzpomínek.
Svoje vystoupení jsem nakonec nazval O roli šťastné náhody ve vědeckém pokroku a životě. Uvědomil jsem si totiž, jaký zásadní význam ve směrování našeho výzkumu mělo několik momentů, kdy jsme při sledování určitého cíle narazili na neočekávaný jev, jenž se pak ukázal neobyčejně nosným. Existuje pro to zvláštní termín, který česky nezní moc hezky – „serendipity“ neboli „šťastný objev“.
Učinit náhodný objev není až taková zvláštnost – nejspíš se to stalo skoro každému výzkumníkovi vícekrát. Je však třeba několika podmínek pro to, aby takový objev vedl k užitečným efektům. Nejprve je třeba, aby mu výzkumník věnoval zaujatou pozornost a nebral ho pouze jako překážku na cestě za původním cílem (slíbeným v grantovém projektu). Kolik takových objevů už skončilo na smetišti, protože se zrovna nehodily? Dále je třeba ověřit, že nešlo o nějakou náhodu či klam, pak promyslet možné příčiny a odhadnout využití objevu pro další výzkum.
Aby zárodek objevu mohl dále vyklíčit, musí dopadnout na úrodnou půdu dobře fungující laboratoře pečující o rozvoj správné metodologie, jejíž členové jsou vnitřně i vnějškově motivovaní, vytrvalí, hloubaví, spolupracující a otevření. A toto štěstí se nám přihodilo několikrát pod vedením oslavence. Jsem přesvědčen, že jeho nenápadný neautoritativní „leadership“ byl vůbec nejdůležitější podmínkou rozkvětu našich šťastných objevů. Dokázal svojí intuicí vhodně poskládat svůj tým, nastavovat plodné směry výzkumu... a neodvrhovat nečekané objevy jako obtížný hmyz.
Důležitou podmínkou úspěšné kariéry je, dle mého názoru, i schopnost diverzifikovat svoji činnost, tedy nestavět na jediném směru výzkumu. Leader musí sledovat aktuální dění a nechat se inspirovat k vytváření různých zárodků výzkumných směrů. Tak lze vyvažovat dočasné úspěchy a neúspěchy různých aktivit. Ti, kdo vsadí vše na jednu kartu, většinou skončí na slepé koleji, protože každý, i velmi módní směr se jednou vyčerpá.
Snad se mi během mého oslavného vystoupení podařilo vyjádřit alespoň část těchto myšlenek srozumitelně. Rozhodně však bylo sympozium vydařené. Bylo příjemné setkat se po letech s řadou bývalých doktorandů, kteří se stali mými kolegy a přáteli. Přitom jsem si uvědomil, že jsem v oslavencově skupině nikdy nenarazil na nějaké animozity, nekolegiální vztahy či latentní skryté problémy – vše se otevřeně probíralo a kdokoliv mohl přijít s podněty a připomínkami. Však také oslavenec ve svém vystoupení připomněl několik svých zásad a postřehů, mezi nimi tuto: Vybírejte si studenty a spolupracovníky, kteří mají potenciál být lepší než vy. Díky tomu také oslavencova skupina de facto pokračuje pod vedením jednoho z bývalých doktorandů (mimochodem ruského původu), který se vrátil po delší době ze zahraničí.
Inspirující pro naše poměry je také to, že ona univerzita striktně trvá na odchodu profesorů do důchodu nejdéle v 68 letech, ale poskytuje možnost požádat si (opakovaně každý rok) o status emeritního profesora s právem přístupu na katedru a sezení ve společné „emeritní“ pracovně. Hladký přechod do důchodu vyžaduje pochopitelně řádnou přípravu. A tu oslavenec nezanedbal. Upgradoval svůj vzorně udržovaný historický dřevěný motorový člun na větší verzi dlouhou 13,5 metrů a starou 70 let. Ta vyžaduje nyní před začátkem sezóny spoustu oprav (včetně velkého motoru), takže půlka týdne padne na manuální práci. K tomu přidejme trochu intelektuální zátěže v dobíhajících projektech a výuce – a máme ideální mix pro začátek důchodu. Kéž by se mi to za cca deset let také podařilo!
Autor: Jan Valenta
Článek je verzí úvodníku z aktuálního čísla Čs. časopisu pro fyziku (2/2022). Ukázka z časopisu je dostupná také v online verzi.
