Jiří Chýla ve svém blogu reaguje na článek Daniela Münicha Open access: bez grafů a bez iluzí, ve kterém vyjadřuje obavy z důsledků přechodu k publikování vědeckých článků v tzv. otevřeném přístupu proto, že podle jeho názoru nový systém neznamená jen řízenou revoluci ve snadnější dostupnosti vědeckých poznatků, ale také nebezpečnou změnu modelu hodnocení kvality vědecké práce.
„Nabízí se otázka, zda ztráty, které systém tzv. otevřeného přístupu (open access, OA) způsobí, nebudou větší, než jeho přínosy. Nahradit tradiční model hodnocení vědy totiž bude těžké. Obzvláště v zemích, jako je Česko, kde je kultura hodnocení poměrně slabá, heterogenita kvality vědy velká a standardy kvality neukotvené. Tentokrát ale v blogu žádné grafy a čísla nečekejte.“
JCh: Jakkoliv nejsem žádný fanda OA, nepovažuji obavy Daniela Münicha za opodstatněné, a to proto, že řada jeho tvrzení týkající se OA je matoucí či vysloveně chybná. Hlavní nedostatek jeho článku je ovšem v tom, že ignoruje skutečnost, že OA existuje v mnoha velmi odlišných podobách, takže většina jeho tvrzení neplatí obecně pro OA, ale jen pro některé jeho realizace.
Za naprosto neopodstatněné pak považuji jeho tvrzení: „Pro vydavatele open access časopisů to však je samozřejmě obrovský kšeft. Nemají silný finanční důvod se o kvalitu a náročnost recenzního řízení tolik starat. Musejí hlavně pečovat o formální známky plnohodnotného vědeckého časopisu a dostatek platících zájemců o publikování. Zrušením starého systému ale hlavně přicházíme o jedinečný nástroj hodnocení.
Uvědomují si revolucionáři bořící starý systém, o co s ním přicházíme? Nebudou nakonec ztráty způsobené revolucí open access větší než přínosy? Alternativa ve formě peer-review hodnocení je totiž diametrálně dražší, zdlouhavější, komplikovanější, a navíc lze i takové hodnocení velmi snadno zkazit.
A protože alternativy ke starému systému outsourcovaného hodnocení jsou velmi drahé, zdlouhavé a korumpovatelné, se zrušením starého systému hrozí vznik vakua. Ztráta možnosti outsourcovat hodnocení bude větší v zemích, kde je už dnes kultura hodnocení vědy slabá, kde jsou oborové vědní standardy méně sdílené vědeckou komunitou, kde jsou velké rozdíly v kvalitě vědy mezi pracovišti a uvnitř pracovišť. A také tam, kde se o tom, co je a není kvalitní věda, rozhoduje demokraticky.“
JCh: Na OA v současné době přešla nebo přechází drtivá většina kvalitních časopisů a v jejich případě se přechodem na OA procedura a kvalita recenzního řízení v ničem, ale v naprosto ničem nezmění a samozřejmě se dále opírá o peer review. Nezmění se tedy ani jejich postavení, resp. prestiž. Publikováním v nich tedy o „jedinečný nástroj hodnocení“ rozhodně nepřicházíme. Nechápu, co Daniela Münicha k jeho tvrzení týkajícímu se celého sektoru OA vedlo. To, co tvrdí, charakterizuje totiž jen jeden segment OA, kterému se říká predátorské časopisy, ale to je jiná otázka.
A nyní dvě jeho tvrzení, které necharakterizují OA, ale jen některé jeho podoby. Zde je třeba připomenout, že OA necharakterizuje vydavatele, ba často ani konkrétní časopis, ale mnohdy jenom určité obory, viz dále.
„V novém systému open access vydavatelé časopisů už na předplatném nevydělají.“
JCh: To neplatí obecně. Například Astronomy & Astrophysics, jehož vydavatel EDP Sciences je od roku 2019 součástí čínské Chinese Science Publishing & Media Ltd., sleduje politiku tzv. S2O (Subscribe to Open), která znamená, že časopis je financován ze standardního předplatného knihoven a příspěvků partnerských států, mezi něž patří i ČR. Články, jejichž první autor je z partnerské země, přitom neplatí žádné publikační poplatky.
„Vydělávají ale na ochotě a schopnosti jednotlivých vědců-autorů platit. Časopisy si za publikování článků nechají platit formou poplatků přímo od jednotlivých vědců-autorů za jednotlivé články. Ti to zpravidla platí z grantových peněz nebo institucionálních peněz svých organizací.“
JCh: Toto platí například pro časopisy vydávané Americkou Astronomickou společností, která zrušila předplatné a publikuje vše tzv. „zlatým“ OA. Má ovšem rozvinutý systém odpouštění poplatků a velkorysých slev pro autory, kteří nemají dostatečné finanční prostředky. Ale neplatí to pro většinu článků publikovaných formou OA v řadě kvalitních časopisů, viz podrobně dále.
Daniel Münich má pravdu, když píše: „Časem se to promění na stíhací závod a inflaci bezcenných publikací. Čím více článků, tím více peněz, tím více článků a tak dokola. Konečným výsledkem jsou závody akademiků v počtu publikací, kvantitativním vzlínání habilitačních a dalších kritérií. A to samozřejmě na úkor kvality. Kdo pravidla této hry nepřijme, je posléze postaven mimo hru. V systémech se slabou kulturou hodnocení a malou znalostí vědeckých standardů posléze zavládne zmatek a rozklad. V ostatních bude rozklad probíhat také, byť pomaleji.“
JCh: Ale to není důsledek OA, to bylo i před ním a vůbec to s OA nesouvisí. To je důsledek snahy politiků vědu nějak „hodnotit“ i sklonu samotných vědců o prostředky „soutěžit“ v různých grantových agenturách. Hypertrofovaný grantový systém tomu jen napomáhá.
Na konci blogu si Daniel Münich klade otázku: „A co s tím tedy uděláme?“ a odpovídá si takto: „Bojovat zde u nás s globálně prosazovaným fenoménem open access je myslím boj předem ztracený. Jedna cesta, a podle mě pro Česko jediná schůdná, vede přes kvalitní národní hodnocení vědy.“ A dále konstatuje: „Nově se do interního hodnocení propisuje stále ještě poměrně nové hodnocení dle Metodiky 2017+. Pokud by teď národní systém hodnocení podlehl inflačním tlakům systému open access, tyto negativní jevy by se myslím záhy prosákly do celého českého výzkumného prostoru. Svižné dotažení národního hodnocení vědy je teď jednou z mála nadějí.“
JCh: Nevidím jediný důvod, proč by měla forma publikování založená na OA vyvolávat inflační tlaky. Inflační tlaky vyvolávají vedoucí vědeckých institucí tím, že kvalitu výzkumu svých zaměstnanců měří počtem publikací a nikoliv jejich kvalitou a významem. To může změnit jen jiný přístup vedoucích pracovníků. A nechápu, co Daniel Münich myslí slovy: „Svižné dotažení národního hodnocení vědy“ a co od něj očekává. Metodika 2017+ je založena na dvou hlavních nástrojích, jimiž jsou:
- Vzdálené posouzení vybraných výsledků externími hodnotiteli z hlediska jejich kvality, originality a významnosti ve srovnání s mezinárodní úrovní, tj. de facto peer review.
- Celková výkonnost výzkumu dané výzkumné organizace v daném oboru opírající se o bibliometrické údaje, které zabírají kompletní produkci výsledků VO v jednotlivých oborech. Zdrojem jsou mezinárodní databáze v těch oborech, kde je převážná část výsledků publikována v mezinárodních časopisech a bibliometrická analýza se opírá o tzv. Article Influence Score, lepší impaktní parametr.
Oba nástroje tedy využívají standardní metody, které se přechodem na OA nezmění. Metodika 2017+ je samozřejmě daleko lepší než byl kafemlejnek, ale ke skutečně náročnému a kompetentnímu hodnocení, jako je například hodnocení ústavů Společnosti Maxe Plancka, má ještě hodně daleko.
Když OA, tak takhle: OA ve fyzice elementárních částic
V oblasti fyziky elementárních částic (nebo také fyziky vysokých energií) jsou všechny články ve všech kvalitních časopisech zadarmo přístupné všem a neplatí za ně ani jednotlivci, ani jejich instituce. Je to díky iniciativě CERNu, konkrétně iniciativě SCOAP3 Sponsoring Consortium for Open Access Publishing in Particle Physics.
SCOAP3 je partnerství více než 3000 knihoven, klíčových finančních agentur a výzkumných center ve 44 zemích, oblastech a územích a třech mezivládních organizací (vedle CERNu i Mezinárodní komise pro atomovou energii a Spojený ústav jaderných výzkumů v Dubně, jehož účast je zmrazena). SCOAP3 ve spolupráci s hlavními vydavatelstvími převedl všechny klíčové časopisy v oboru fyzika vysokých energií na OA a podporuje publikování v OA v těchto časopisech, aniž se na něm autoři finančně podílejí. Každá země nebo oblast či území přispívá úměrně podílu na celosvětovému vědeckému výkonu (výstupu, output) v tomto oboru. Každý článek je při výpočtu tohoto podílu přiřazen zemi, oblasti či území úměrně počtu jejich autorů, což je důležité u velkých mezinárodních kolaborací, typických pro fyziku elementárních částic.
SCOAP3 časopisy jsou otevřené pro všechny vědce bez finančních omezení. Copyright přitom zůstává autorům a velmi tolerantní licence CC-BY (Creative Commons) dovoluje kopírování a redistribuci dokumentů v libovolných médiích a formátech a jejich úpravu a využití pro libovolný účel, včetně komerčního. Je třeba jen uvést patřičný odkaz na licenci. Všechny články jsou uloženy v depozitáři SCOAP3 pro další šíření a jsou označeny jako OPEN ACCESS na webech vydavatelů. Metadata jsou volně dostupná.
SCOAP3 je založen na volné (lightweight) centrální administrativě v CERNu, která zařizuje platbu APC (Article Processing Charge) z fondů poskytnutých zúčastněnými zeměmi. Díky této centrální podpoře OA mohou autoři z celého světa publikovat v zúčastněných časopisech své práce formou OA bez jakýchkoliv finančních nebo administrativních bariér. U nás je partnerem Národní technická knihovna.
Na webové stránce SCOAP3 Journals je seznam všech vydavatelství, která se podílejí na SCOAP3 v letech 2017-2024: Hindawi, IOP, Springer, Sissa, Elsevier, APS (Americká fyzikální společnost), Oxford University Press, The Physical Society of Japan, a která zahrnují všechny nejdůležitější časopisy v oboru fyziky elementárních částic. Uvedena je také část článků pokrytá SCOAP3 a celkový počet článků uveřejněných v OA pod SCOAP3. Čtyři časopisy se stoprocentním pokrytím jsou, spolu s americkým Physical Review D (pokrytí 58 %), v oboru ty nejdůležitější.
Nic lepšího existovat nemůže a přechod na OA v našem oboru způsob hodnocení prací ani v nejmenším nezměnil, ale naopak, autorům výrazně zjednodušil hledání financí na publikování svých prací ve špičkových časopisech.
Tento přístup lze jistě doporučit i jiným oborům, jen by musely najít obdobu CERNu. Ten hraje při organizaci SCOAP3 naprosto klíčovou roli, neboť nejen že je v oboru jasná jednička, ale je schopen dojednat dohodu s 3000 institucemi a při jednání s vydavateli pak uplatnit svou velikost a význam a získat tak pro celou kolaboraci dobré finanční podmínky. Ilustrativní je srovnání například s astronomií a astrofyzikou, kde žádná analogická iniciativa neexistuje a různá vydavatelství mají své vlastní formy OA, které se velmi liší a které ani zdaleka neposkytují autorům, institucím a jejich knihovnám takový komfort jako SCOAP3.
Autor: Jiří Chýla
