Novelu zákona o podpoře výzkumu, kterou projednala vláda dne 6. května 2019, je možno v zásadě přivítat. Novela je sice koncipována jako „technická“, přináší však užitečné změny, ať již jde o zavedení nové kategorie projektů sdílených činností jako formy účelové podpory pojmově odlišné od výzkumných infrastruktur, nebo zpřesnění a určitě zjednodušení postupu finančního vypořádání vztahu příjemce účelové podpory výzkumu a vývoje se státním rozpočtem.
Otázky nicméně vyvstávají nad způsobem úpravy problematiky, která potřebu novely vyvolala, totiž postavení a používání nového způsobu hodnocení výzkumných organizací. Nejde jen o to, že novela má fakticky legalizovat již probíhající zavádění nové metodiky hodnocení výzkumných organizací 2017+, což je z hlediska očekávatelného sledu kroků ve správě státu samozřejmě úplně špatně. Zejména jde o to, jakým způsobem je nová metodika v novele upravena.
Vládní návrh do značné míry mechanicky v textu zákona nahrazuje slova „zhodnocení výsledků výzkumných organizací“ slovy „zhodnocení výzkumných organizací“, čímž bere v úvahu pojetí nové metodiky. Co to však bude znamenat v praxi? Podle § 5a odst. 2 písm. b) zákona o podpoře výzkumu (ve znění návrhu novely) má Rada pro výzkum, vývoj a inovace navrhovat rozdělení výdajů státního rozpočtu na institucionální podporu výzkumných organizací podle zhodnocení výzkumných organizací a Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací. Návazně pak poskytovatelé institucionální podpory mají podle § 7 odst. 7 zákona (ve znění návrhu novely) výzkumným organizacím ve své gesci poskytovat institucionální podporu na základě zhodnocení těchto výzkumných organizací v souladu s metodikou.
Na rozdíl od předchozího (de iure vlastně dosavadního) stavu však z nového hodnocení výzkumných organizací nelze vyvodit nejen vztah mezi výsledkem hodnocení výzkumné organizace a očekávanou výši institucionální podpory od příslušného poskytovatele, ale ani klíč pro rozdělování plánovaných výdajů státního rozpočtu na výzkum a vývoj mezi rozpočtové kapitoly. Jestliže se fakticky počítá s určitým zafixováním stávajících hodnot výdajů coby východiska pro další vývoj, je pozoruhodné, že novela zákona tento aspekt nijak neupravuje. Za určitých okolností to může představovat zdroj problémů, protože zatímco u sestavování průřezového rozpočtu na výzkum a vývoj počítá znění novely s určitou volností úvahy Rady pro výzkum, vývoj a inovace („návrh vychází ze zhodnocení výzkumných organizací provedeného podle § 7 odst. 7 a z Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací“), v případě úpravy vztahu poskytovatele a výzkumné organizace plyne z textu míra volnosti podstatě menší („institucionální podporu na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace poskytne poskytovatel výzkumné organizaci na základě jejího zhodnocení“). Tyto rozdílné formulace jsou přitom zřetelně pozůstatkem dosavadního znění zákona, které se ovšem vztahuje k systému řízenému úplně jinou logikou.
Za situace, kterou náběh nové metodiky hodnocení výzkumu vyvolává, by proto ve skutečnosti bylo poctivější v zákoně říct, že pro celkové výdaje státního rozpočtu na výzkum a vývoj a pro jejich rozdělení do rozpočtových kapitol je rozhodná primárně Národní politika výzkumu, vývoje a inovací, a klást zákonem větší nároky na tento dokument, resp. na jasnost a specifičnost jeho cílů včetně vztahu Národní politiky ke střednědobým výdajovým rámcům státního rozpočtu. Podoba návrhu novely bezděky potvrzuje, že v rovině celostátní vědní politiky může mít nové hodnocení výzkumných organizací roli nejvýše informativní. Otázkou daleko závažnější je, zda tomu ve skutečnosti bude jinak v rovině konkrétních poskytovatelů. Ani po předložení novely zákona o podpoře výzkumu a vývoje o přesnější podobě budoucího systému institucionálního financování výzkumu nevíme více.
Autor: Jiří Nantl
