Je tomu již pár let, někdy v období rozjezdu Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVpI), kdy jsem na jednom setkání zaslechl téměř apokalyptický povzdech: „Jednou přijde doba, kdy budeme muset umět doložit, že skartovačka pořízená z projektových peněz skartuje pouze dokumenty pořízené z tohoto projektu.“
Rozhodně nepatřím k těm, kteří by chtěli přilévat olej do ohně tématu byrokracie vědy, na následujících řádcích chci naopak naznačit jakou – určitě strastiplnou – cestu, vidím jako východisko, které by mělo vést k potlačení role „auditní inkvizice“ v dotačních programech. Zároveň se ale nechci dotýkat širších politicko-společenských otázek souvisejících s výchovou, vzděláváním a vůbec nastavením atmosféry v celé společnosti, které definují výchozí podmínky pro fungování celého systému.
Není tomu až tak dávno, kdy jsem byl účastníkem auditu, jehož jedním z hlavních závěrů bylo, že na úrovni příjemce musíme být schopni prokázat, že jsme schopni kontrolovat a porovnávat obsah prováděné práce zaměstnance na dvou či více různých projektech. Důvodem je obava auditního orgánu z možného minimálně dvojího financování jedné a téže činnosti. Kdo zná situaci ve velkých výzkumných organizacích, v nichž nezřídka lidé pracují zčásti pro fakultu, zčásti pro výzkumný ústav, pochopí, co znamená věcné naplnění tohoto požadavku. Mnohem zajímavější však bylo to, co šlo číst mezi řádky, či – možná lépe řečeno – co šlo odezírat z tváře kontrolního orgánu. V té tváři se jednak značilo pochopení pro obtížnost stanoveného úkolu (jsme přece lidi, navíc používající i selský rozum), jednak z ní šlo intuitivně usuzovat, že klíčové je mít nastavený vnitřní systém této kontroly, který je formálně ukotven. Ke cti tohoto auditu určitě budiž bazální snaha říci nejenom to, kde shledává nedostatky, ale také kde vidí možná řešení. Přesto je to, abychom se mohli vydat hledat normální cestu, žalostně málo.
Za základní předpoklad pro znatelné zlepšení situace do budoucna vidím změnu přístupu kontrolních orgánů (tj. včetně relevantních útvarů poskytovatelů dotací) k výkladu legislativy (evropské i národní) i samotných pravidel. Aktuální trend restriktivního výkladu norem je nutné změnit na trend extenzivní. Slovy Wericha: „Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.“ Tohle si však žádá mít hned na začátku, tj. při formulaci zadání (podmínek programu, metodických pokynů atd.), k dispozici tři základní ingredience: a. kvalitní právníky s tímto zadáním; b. zkušený personál schopný filtrovat a předpřipravovat návrhy s akceptovatelnou mírou rizika; c. odvážné vedení připravené obhájit si předkládaná řešení. Případy, kdy se k tomu veřejná správa i v oblasti vědy a výzkumu odhodlala, existují, s ohledem na převládání restriktivního výkladu však není populární je popularizovat.
Je si totiž zapotřebí přiznat, že pokud to nedopadne, tzn. že dobrý úmysl kontrolního orgánu/poskytovatele dotace bude posléze jiným, na restriktivním výkladu trvajícím orgánem potrestán, budou se i tak muset hledat viníci na úrovni jednotlivců. Toto je riziko, které bude přirozeně odrazovat. Osobně si však říkám, že by právě tyto případy měly mít právo na veřejnou obhajobu (třeba na portálu vedavyzkum.cz;-). A lidé, kteří se k danému případu přihlásí, by pak měli mít možnost získat společenské uznání. Možná by nějaká agentura mohla pořádat soutěž o nejodvážnější inovačně-administrativní počin. Mezi hodnotící kritéria bych například zařadil přínosnost pro společnost. Anebo co tak zřídit ještě nějakou „kompenzační“ nadaci? Ono totiž, jste-li členem akciovky (klidně veřejným orgánem vlastněné), můžete se pojistit téměř na cokoliv. Pokud jste ale vedoucím ve veřejné správě, máte v této věci smolíka...
Autor: Martin Duda
