Jiří Drahoš: Předám Akademii, zvážím boj o Hrad

MR: Co říkáte tomu, jací byli navrhováni nástupci na vaše místo? Nakonec byla nominována jen jedna adeptka na předsedkyni – Eva Zažímalová.

Upřímně řečeno, čekal jsem, že budou dva, možná tři. Kandidaturu zvažoval i Štěpán Jurajda z Národohospodářského ústavu, ale padala i další jména, byť nepotvrzeně. V příštím roce totiž bude končit druhé období řadě ředitelů našich ústavů a ti už nebudou moci na posty znovu kandidovat.

MR: Ekonom Jurajda to předem avizoval, ale rozmyslel se, že má na volbu asi ještě čas, že?

Ano, Štěpán Jurajda je přece jen ještě ve vědecky hodně produktivním věku, je mu myslím 46 let. Ne že by v čele Akademie nemohl stát mladší člověk, ale když jsme se bavili, řekl jsem mu, že být předsedou znamená rezignovat na vlastní výzkum. V téhle funkci není na systematické bádání čas. Vzpomínám sice na Rudolfa Zahradníka, když v 90. letech navštěvoval ústavy a razil heslo, že předseda by měl být aspoň dva dny v týdnu na mateřském ústavu a věnovat se vědě. Profesor Zahradník to nějak stíhal, a já dodnes nechápu jak – a občas mu to také s humorem připomínám. Asi byl výrazně výkonnější. (smích)

MR: Byla zmiňována i další jména: parazitolog Libor Grubhoffer, chemik Zdeněk Havlas... Desítky nominací z 53 pracovišť však získala biochemička Zažímalová, jež se podílela i na mezinárodním hodnocení ústavů, jak LN psaly. Jak se na jedinou kandidátku díváte?

Nemám s tím problém. Připomínám, že ve volbě do druhého funkčního období jsem byl také jediným kandidátem, byť je to jistě trochu jiná situace než volba „nové tváře“. K tomu ale musím dodat, že pozice předsedy či předsedkyně je poměrně specifická. Musí to být člověk, jenž splňuje důležité podmínky současně: musí mít nezpochybnitelnou vědeckou kvalitu, přiměřený věk, respekt v širší akademické obci i mezi členy Akademického sněmu, který kandidáta volí. K tomu všemu patří manažerská kvalifikace, navíc je tato pozice dosti spjata s politikou – přece jen předseda jedná s premiérem, vicepremiérem pro vědu, ministrem financí i dalšími členy vlády. Obhajuje rozpočet v Poslanecké sněmovně a má řadu dalších povinností. Není tedy divu, že nemáme na takovouto pozici deset kandidátů.

MR: Je někdo, kdo vám vyloženě chyběl? Kdo se nepřihlásil?

Není to diplomatické vyhýbání se odpovědi, ale Evu znám opravdu dobře – jednak už čtvrtým rokem působí v radě, ale poznal jsem ji i jako ředitelku Ústavu experimentální botaniky. Neměl jsem tak důvod přemlouvat ke kandidatuře ještě někoho dalšího.

MR: Je v komunitě vnímáno kladně, že by Zažímalová byla po Heleně Illnerové teprve druhou předsedkyní v dějinách Československé (ČSAV) i české Akademie věd?

Určitě ano. Nejsem příznivcem genderových kvót, ale je to dobrý signál směrem k dalším schopným vědkyním. V nynějším vedení Akademie je pouze čtvrtina žen a určitě by jich mohlo být více. Jenže práce v Akademické radě zabírá hodně času, v případě žen je to pak často nejen na úkor vlastní vědy, ale často i rodiny. Jsem proto velmi rád, že po dvou předsedech zase kandiduje do čela Akademie schopná dáma.

MR: Když si po paměti projedu předsedy – Wichterle, Zahradník, Illnerová, Pačes, Drahoš a asi Zažímalová –, není mezi nimi nikdo ze společenských věd.

Nejenom z těch, ale zatím ani nikdo z oblasti věd o neživé přírodě. Už jsem byl kolegy víckrát dotazován, zda mají chemici či biochemici patent na post předsedy. (úsměv) Zahradník byl po revoluci jasnou volbou po čestném předsedovi Ottovi Wichterlem. Helenu Illnerovou jsem zažil už jako místopředsedkyni pro oblast věd o živé přírodě a chemických věd, byl jsem tehdy ředitelem Ústavu chemických procesů. Byla velmi empatická, ale dovedla být i dost rázná, takže mne neudivilo, že byla později hladce zvolena předsedkyní. Proti Václavu Pačesovi kandidoval Vladimír Nekvasil z Fyzikálního ústavu, ale určitě to nebylo jen proto, aby nebyl předsedou biochemik, navíc volba byla vyrovnaná. Mojí protikandidátkou byla Eva Syková z Ústavu experimentální medicíny, tedy opět z téže oblasti. Vámi zmíněná posloupnost je tak spíše výsledkem souhry okolností – rozhodující byla vždy osobnost kandidátů.

MR: Vnímám to správně, že Pačes byl asi pro laiky nejznámější předseda? A to díky působení ve vládní energetické komisi.

Asi ano. Víte, nedělám si iluze, kolika lidem mimo akademické kruhy je známo, kdo stojí v čele Akademie. Skoro každý v Česku sice ví, že tato instituce existuje, ale konkrétní jména předsedů by mohla být i tajenkou v křížovce. Platilo to pro Zahradníka, Illnerovou, Pačesa a samozřejmě i pro mě. Třeba Wichterle byl veřejnosti velmi známý, ale především jakožto vynálezce kontaktních čoček a vědec, určitě ne jako první porevoluční předseda ČSAV.

MR: Co se vám za 8 let podařilo?

Mám zásluhu na tom, že jsme se ubránili likvidačnímu útoku na Akademii věd v roce 2009. Nebudu zabíhat do podrobností, ale jak jinak nazvat situaci, kdy vám někdo z vládní výzkumné rady nejdříve oznámí, že zavedení nové metodiky hodnocení vědy, takzvaného kafemlejnku, přinese vašim ústavům peníze navíc, a za tři měsíce se od týchž lidí dozvíte, že přijdete nejprve o 400 milionů, pak o dalších 300 a nakonec to skončí na minus miliardě? Ale ani to nebylo vše: v následujícím roce měl následovat pokles o další 1,5 miliardy!

MR: Z kolika, z pěti miliard?

Zhruba tak. Během dvou let bychom byli na polovině rozpočtu! Pro ilustraci: při promítnutí pouze do mezd by redukce o miliardu znamenala propustit přes 1500 zaměstnanců, logicky by následovalo snížení vědecké produkce a další nevyhnutelný pokles financí při jejich „kafemlejnkovém“ přidělování, tedy nevratné roztočení likvidační spirály. Navíc ve vědě nelze rozpustit týmy a říci jim: „Teď máte volno, ozvu se vám, až budou zase někdy peníze.“ Tohle bylo pro Akademii velmi kritické období a – teď s mírnými rozpaky cituji své kolegy – snad i díky mé ráznosti, neústupnosti a vyjednávacím schopnostem se nám podařilo situaci ustát. Samozřejmě jsem na to nebyl sám, měl jsem kolem sebe skvělé lidi, podpořili nás studenti a vědci z vysokých škol, ale i další osobnosti. Pravda, překonat tuto krizi bylo pro nás klíčové, jenže to nebyla nějaká tvůrčí etapa v životě Akademie. Za takovou bych ovšem označil zavedení Strategie AV21 s heslem „Špičkový výzkum ve veřejném zájmu“, k čemuž došlo v mém druhém období.

MR: Nestihl jste něco? Máte rest?

Mrzí mne, že jsem měl na jednotlivé ústavy – nejen kvůli řešení zmíněných turbulencí – daleko méně času, než bych chtěl. Byl jsem sice v intenzivním kontaktu s jejich vedením, ale k návštěvám jsem se tak často nedostával.

MR: Co budete dělat 24. března 2017, až skončíte a nástupkyni potvrdí i prezident republiky?

Otázka na tělo. Ostatně právě vy jste to „nakousl“ v říjnových LN. Ano, seriózně zvažuji kandidaturu na prezidenta České republiky. V této věci mě oslovuje stále více lidí a nemyslím jen ty z akademických kruhů. V kontextu s mými úvahami bych rád zdůraznil, že funkce předsedy Akademie je do značné míry také politickou záležitostí. Mám osmiletou zkušenost z politiky, samozřejmě ne z té stranické, nikdy jsem v žádné straně nebyl a ani nebudu – s vrcholnými politiky velmi často jednám, ale „netančím s nimi“. Stále však platí to, co jsem řekl už dříve: v pozici předsedy Akademie budu až do zmíněného data a jde o funkci na plný úvazek. Nikdy jsem neseděl na více židlích a vždy jsem věnoval své práci sto procent času, jiné to nebude ani tentokrát. Definitivní rozhodnutí o mé kandidatuře padne v březnu.

MR: Nebojíte se, že byste byl kandidátem jen pro intelektuály, pro tu „pražskou kavárnu“?

Celý život se hlásím k rodnému Jablunkovu a těšínskému Slezsku, žil jsem tam do osmnácti let, což je období, kdy se výrazně formuje osobnost člověka. Mám na tento „region razovity“, jak zpívá Jarek Nohavica, stále silné vazby, byť rodiče už zemřeli, ale žije tam bratr s rodinou i řada příbuzných. Pojmy jako kavárna a hospoda, město a venkov, Čechy a Morava a podobně beru s nadhledem, ve smyslu typického dotazu mé maminky, když jsme s rodinou přijeli do Jablunkova na návštěvu: „Tak co vy to tam děláte, vy Pražáci?“ Moc vážně to nemyslela.

MR: Co soudíte o rozštěpené době, kdy je vidět odpor „mas“ k elitám, možná i faktům?

Souhlasím, že v řadě zemí jde o nesouhlas či vzpouru proti „establishmentu“, proti mainstreamovým médiím a nakonec i elitám obecně, včetně akademických. Byť je tento odpor spíše intuitivní, není možné jej přehlížet, to je zřejmé i z výsledku nedávných voleb v USA. Pokud jde o naši situaci, považuji za stále větší problém, že u nás promlouvají do politického dění lidé spojení s 90. lety, a já vidím, že většinou nejsou schopni vyjít ze svého uzavřeného myšlenkového kruhu a rigidní stranickosti a přiznat svůj podíl na chybách, jež se staly. Jsem navíc přesvědčen, že naše dnešní problémy nejsou pravicové ani levicové, ale sociální a lidské a dotýkají se každého člověka, bez ohledu na politické preference.

MR: A onen odpor k faktům?

Tuto nechuť části společnosti akceptovat zřejmá fakta je možné postupně i měnit. Už delší dobu se jako Akademie snažíme ukázat lidem, že bez vědy a vědců se naše společnost neobejde, že vědci nesedí ve slonovinových věžích... Naše politická kultura trpí nedostatkem věrohodných informací, a proto se v rámci Strategie AV21 snažíme dávat expertní stanoviska vládě, parlamentu i jednotlivým politikům. S potěšením konstatuji, že to nese dobré výsledky. Pokud se pro kandidaturu rozhodnu, půjdu do ní nejen srdcem, ale i rozumem.

Jiří Drahoš (67)

• Od března 2009 je předsedou Akademie věd ČR. Ve volbě porazil nynější senátorku za ČSSD profesorku Evu Sykovou. Pro druhé období už byl v prosinci 2012 jediným kandidátem.
• Vystudoval fyzikální chemii na pražské Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT)
• Docentem VŠCHT se stal v roce 1994, profesorem roku 2003.
• V letech 1996 až 2003 byl ředitelem Ústavu chemických procesů Akademie věd ČR.
• Je autorem desítek odborných článků a také několika patentů.
• V roce 2012 obdržel od prezidenta ČR Medaili Za zásluhy
• V porevoluční historii pouze on a profesor Rudolf Zahradník vedli Akademii věd ve dvou obdobích, Drahoš od roku 2009 do 23. března 2017. 15. prosince se na sněmu rozhodne o jeho nástupci.

Jak vzpomíná na předsedy AV?

Otto Wichterle (1990–1992)

„S prof. Wichterlem jsem se sice osobně míjel, ale protože v mém ústavu pracovali oba jeho synové, věděl jsem o jejich ‚tatovi‘ první poslední. Starší Ivan mi dělal neformálního školitele kandidátské práce, neboť z kádrových důvodů nemohl být tím oficiálním. Mladší Kamil pracoval v jiném oddělení, ale život nás po revoluci svedl i do jednoho týmu. Otto Wichterle se po roce 1989 objevil jako vědecká i morální ikona a záruka, že se AV bude ubírat správným směrem. Vědělo se, že podepsal Dva tisíce slov, je baťovec, měl vědeckou i průmyslovou kariéru a skvěle přednášel.“

Rudolf Zahradník (1993–2001)

„S prof. Zahradníkem jsem se poprvé potkal ještě někdy za socialismu, začátkem 80. let, kdy jsem jezdil v rámci spolupráce do Berlína do jednoho z ústavů Akademie věd NDR. A právě tam mě německý kolega – vůbec jsem ho neznal – požádal, jestli bych Zahradníkovi nedoručil nějakou obálku, že ji nechce posílat poštou. Samozřejmě jsem řekl ano; po návratu jsem zazvonil u Zahradníkových na Letné a předal ji Rudolfovi. Myslím, že tam byly materiály, které by jisté instituce v NDR viděly nerady. Rudolf měl a má formát, noblesu. Jako předseda Akademie byl výbornou volbou.“

Helena Illnerová (2001–2005)

„Zažil jsem ji už jako ředitel ústavu, byla tehdy místopředsedkyní AV. Byla to dáma vstřícná, ale velmi rozhodná, takže mne její zvolení do funkce předsedkyně nepřekvapilo. Hlavně ona může za to, že jsem se nakonec ocitl ve vedení Akademie. Když jsem totiž v roce 2004 skončil po osmi letech ve funkci ředitele ústavu, Helena mne oslovila, abych kandidoval do akademické rady. Napsal jsem jí dlouhý dopis, poděkoval za důvěru a vyjmenoval řadu důvodů, proč kandidovat nechci, jenže Helena byla vytrvalá – a já jsem příliš neosvědčil pevnost svých předsevzetí.“

Václav Pačes (2005–2009)

„Václav Pačes vedl akademickou radu a já jsem byl zvolen rovnou místopředsedou. Václav měl řadu zkušeností z předchozích let, znal velmi dobře ústavy druhé oblasti věd (chemie a vědy o živé přírodě) a já jsem se s ním často radil... Václav byl také osloven, aby jako neutrální autorita soudcoval debatu v energetickém ringu. Dodnes si vzpomínám, když na konci svého prvního období – a k překvapení nás všech – oznámil, že už nehodlá kandidovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se stal jeho nástupcem, ale pokud by kandidoval, rád bych v jeho radě sloužil i dále...“

Rozhovor vyšel 30.11.2016 v Lidových Novinách.