Nedávno jsme na IDEA semináři prezentovali novou studii s názvem „Místní časopisy ve Scopusu“ (můžete se podívat na video). Rozebíráme indexované časopisy na základě afilací autorů do nich přispívajících. Sledujeme, kolik článků pochází od autorů ze stejné země, případně dokonce ze stejné instituce, která časopis vydává. Je přínosné se tím zabývat, protože řada časopisů se naučila uměle navyšovat citační indexy, takže dokáží docela přesvědčivě mást tělem.
Převážná většina časopisů vydávaných v Česku má nicméně pouze místní autorskou základnu. A některé z nich připomínají spíše akademický „samizdat“, kde se ve vlastní režii tiskne to, co se jinde publikovat nedá. Časopis Scientia Agriculturae Bohemica nám v tomto doslova zboural měřítka.
Konkrétně jsme o něm napsali následující (str. 32): „Jako nejvíce samizdatový vychází časopis Scientia Agriculturae Bohemica vydávaný Českou zemědělskou univerzitou v Praze (ČZU) pod hlavičkou německého nakladatelství De Gruyter. První číslo vyšlo již v roce 1969, pod křídla současného vydavatele se zařadil v roce 1991, ale do Scopusu se dostal až v roce 2012. V letech 2013-2016 má indexováno 118 článků, z nichž 86 % je od autorů přímo z ČZU. Přestože vychází v angličtině, 92 % článků má autory z Česka a 7 % ze Slovenska. Na svém webu se představuje jako „international peer-reviewed scientific journal“, který podle citačního SJR indexu z roku 2016 patří do druhého kvartilu v oboru „Agricultural and Biological Sciences“. Nicméně do druhého kvartilu se dostal v podstatně menším podoboru „Agricultural and Biological Sciences (miscellaneous)“, což je velký rozdíl. Závažnější je, jakým způsobem této citovanosti dosáhl. Jeho SJR index je založen na 78 citacích, z nichž celých 42 % pochází z časopisů vydávaných v zemích bývalého Československa a celých 78 % z článků s českými anebo slovenskými autory. Ti navíc v drtivé většině působí ve stejné instituci jako vydavatel, tedy na ČZU. Dva docenti z jediné katedry ČZU jsou dokonce spoluautory hned 28 % citujících článků." (Kromě sebecitací ze stejného časopisu (12 %) se celkově nejčastěji jedná o citace z „bratrských“ českých časopisů Manufacturing Technology (10 %) a Acta Universitatis Agriculturae et Silviculturae Mendelianae Brunensis (8 %). Zvláště časté jsou rovněž citace z časopisu Agronomy Research (10 %), který vydává Estonian Agricultural University, a ze dvou sborníků indexovaných konferencí (9 %) pořádaných v Lotyšsku a bůhví kde, do kterých všechny citující články dodali čeští anebo slovenští autoři.)
Na ČT24 následně probleskl rozhovor, ve kterém pan redaktor Martin Tyburec ohledně tohoto časopisu vyzpovídal mluvčího ČZU pana Josefa Beránka. Protože pan redaktor většinu odpovědí tak nějak odkýval, dovolím si vlastní výklad toho, co jsme v tomto rozhovoru vlastně slyšeli. Byla by totiž škoda, kdyby to zapadlo. Nejprve uvádím doslovný přepis otázek a odpovědí. Potom v hranatých závorkách nabízím překlad vlastními slovy. Celý rozhovor můžete zhlédnout zhruba od času 21:40 zde.
REDAKTOR ČT: Kritice oponuje třeba ČZU, jejíž časopis Scientia Agriculturae Bohemica studie výslovně zmiňuje.
MLUVČÍ ČZU: Je potřeba říci, že Scientia Agriculturae Bohemica, která tam byla zmíněna, je časopis s téměř padesátiletou historií. My se ten časopis snažíme už i z tohoto důvodu prostě rozvíjet a zkvalitňovat. Aktuálně bych chtěl říci, že jsme se dostali do druhého kvartilu příslušné kategorie vědeckých časopisů v mezinárodně uznávané databázi Scopus, což vnímám jako velmi dobrou vizitku a zároveň spolu s tím se nám podařilo zvýšit počet zaslaných zahraničních příspěvků na 50%.
[PŘEKLAD: Svépomocí jsme dosáhli tolika citací, že jsme v jednom zbytkovém podoboru pronikli až do druhého kvartilu, což je skvělý počin. Po zápase se již přece nikdo neptá, jestli bylo výsledku dosaženo gólem z nafilmované penalty. Máme dlouhou historii, tak mějte trochu respekt. Ale i tak to byla fuška. Co byste po nás jako ještě chtěli?]
REDAKTOR ČT: Ovšem z té studie vyplývá, že ve výsledku je publikováno 86 % článků nejen od autorů z České republiky, ale přímo od autorů od Vás tedy z ČZU.
MLUVČÍ ČZU: To, že potom recenzenti z mezinárodního boardu vybrali ty příspěvky, které vybrali, je samozřejmě jejich odpovědnost. A rád bych řekl, že podstatné je to, že o nás vědí i autoři v zahraničí. A byli bychom rádi samozřejmě, aby se jejich příspěvky objevovaly v časopise častěji, ale to souvisí s kvalitou těch příspěvků.
[PŘEKLAD: Naši vlastní autoři jsou stejně nejlepší. Polovina nabízených příspěvků k nám chodí ze zahraničí, tj. ze Slovenska, Pobaltí, Balkánu, Polska, Německé demokratické republiky a Sovětského svazu, takže v tomto jsme světoví. Bohužel tyto práce se ani nedají číst. Na západě, kde se dělá kvalitní věda, po nás pes neštěkne. Nerozumíme tomu, proč se k nám autoři z vyspělých zemí nehrnou, když jsme ve druhém kvartilu. Je to jejich škoda.]
(Pozn.: Pokud by bylo 50 % zaslaných příspěvků ze zahraniční, ale ve výsledku je 92 % publikovaných článků z Česka, tak by téměř všechny ze zahraničí nabízené rukopisy musely být zamítnuty. Nějak se mi tomu nechce věřit. Pokud ovšem ty zahraniční příspěvky nepřicházejí z nějaké opravdu neskutečné tramtárie).
REDAKTOR ČT: Nesouhlasíte tedy ani s tím, že takový časopis může sloužit především k tomu, aby se v něm publikovalo a za ty publikace jsou potom potažmo finance.
MLUVČÍ ČZU: Já si myslím, že by se měl posuzovat každý časopis individuálně a samozřejmě i se znalostí toho vnitřního prostředí, právě třeba se znalostí toho, kdo je mezi recenzenty, kolik příspěvků bylo zasláno, kolik z toho bylo publikováno. A přijde mi absurdní říkat, že to je pro nás nějaký důl na RIVové body nebo přeneseně na peníze na financování naší vysoké školy. Podívejte se, kolik RIVových bodů má ČZU každý rok. A kolik z toho by teoreticky vůbec mohlo udělat těch třicet článků v tomto jednom konkrétním časopise.
[PŘEKLAD: Naše univerzita má velkou spoustu výsledků v top světových časopisech. Nejsme odkázaní na peníze za články v tomto časopise. Kafemlejnkové body si za ně teoreticky ani neuplatňujeme. A ta částka také nesouhlasí. Ještěže se mě nezeptal, kolik peněz celkově čerpáme za články ve všech podobných místních a východoevropských časopisech, protože by potom také mohl zjistit, že body za tento časopis jsou jen špičkou ledovce.]
REDAKTOR ČT: Autoři studie také naznačují, že by pro výsledky nebo kvalitu vědy bylo lepší, kdyby čeští vědci se snažili publikovat spíše v těch řekněme zahraničních časopisech nebo prestižních časopisech, které mají větší rozptyl i do mezinárodní vědy například v západní Evropě spíš než, aby publikovali jednodušeji do místních časopisů.
MLUVČÍ ČZU: Myslím si, že každý vědec má ambici publikovat v tom nejprestižnějším časopise v jeho oblasti vědeckého zájmu, ale samozřejmě musí pracovat i s nějakým reálným odhadem, kdy dojde k tomu přijetí rukopisu a mohou také někdy pracovat pod tlakem, že vlastně získali vědecké poznatky ve chvíli, kdy jim končí projekt a musí si velmi dobře zvážit, jestli budou čekat na nějaké recenzní řízení, které může probíhat třeba rok nebo ještě víc měsíců. Anebo jestli prostě to budou publikovat tak, aby splnili požadavky toho projektu tam, kde jsou si jistí, že v tom časovém limitu je možné ten rukopis prostě provést recenzním řízením a vypublikovat.
[PŘEKLAD: Nabízíme nenáročné recenzní řízení s rychlou publikací. Respektované zahraniční časopisy jsou v tomto pořád hodně pozadu. Z recenzního řízení vzejde spousta kritických komentářů, které musí autor do článku zapracovat, což někdy vyžaduje další týdny či měsíce práce navíc. Někdy je recenzních komentářů a revizí i několik kol. Celé je to zbytečně složité, těžkopádné a zdlouhavé. Zato my jsme borci. U nás je to šup, šup a šup. Kdo by třeba v grantech GAČR žádal o až jeden a půl roční odklad hodnocení závěrečné zprávy, když je možné plnění cílů projektu sfouknout tímto způsobem?]
Autor: Martin Srholec
Příspěvek byl publikován na webu http://inovacnipolitika.blogspot.cz/.
