Anna Mittnerová: Zaměstnávání zahraničních zaměstnanců v prostředí veřejných vysokých škol

V roce 2010 schválila Evropská Rada na následující dekádu strategii Evropa 2020, její kohezní politiku a stěžejní iniciativy. Jedním z důsledků této strategie je intenzivnější podpora mobilit studentů, výzkumných a akademických pracovníků v nově vytvářeném „Evropském výzkumném prostoru“. Cílem je, aby tito lidé mohli volně migrovat po výzkumných pracovištích ve všech členských zemích EU, využívat výzkumné infrastruktury a pracovat tak souběžně i na více místech a v různých zemích. Zároveň Strategie podporuje příliv chytrých mozků ze třetích zemí světa a získávání zkušeností evropských výzkumníků na špičkových pracovištích v mimoevropských zemích.

Mobility jsou proto součástí programů podpory výzkumu a vývoje – na celoevropské úrovni v programu HORIZON 2020, kde se všeobecně podporuje spolupráce napříč členskými zeměmi. Hlavním cílem specifického programu Horizontu 2020 Marie Sklodowska Curie jsou mobility výzkumníků na různých stupních vědecké kariéry, počínaje studiem ve společných mezinárodních doktorských programech s návaznostmi na podporu post-doktorandů, kteří mají prostřednictvím projektu řešeného v zahraničí získat takové zkušenosti a dovednosti, aby se mohli osamostatnit a vytvořit vlastní vědecký tým. Další formou jsou mezinárodní mobility mezi akademickými a neakademickými, většinou komerčními organizacemi.

Tyto politiky se samozřejmě implementují i do národních programů VaV a v méně rozvinutých EU zemích nebo regionech (v souladu s kohezní politikou) i do programů financovaných ze strukturálních fondů.

Aby Evropská komise zajistila všem vědeckým pracovníkům ve všech zemích srovnatelné podmínky, DG Research vydal v roce 2005 dokument The European Charter & Code for Researchers (Evropská charta pro výzkumné pracovníky a Kodex chování pro přijímání výzkumných pracovníků), kde jsou specifikovány podmínky, které by měly přijímací instituce dodržovat. Pokud se tomu tak děje, mohou se ucházet o získání loga kvality řízení lidských zdrojů ve VaV HR Excellence in Research.

Tímto logem se pyšní již mnohé špičkové zahraniční univerzity. V ČR ho již získalo několik institucí, včetně například CEITEC MU. V současné době se o něj uchází řada dalších vysokých škol v rámci podpory z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV), jež slouží k financování transformace systému řízení lidských zdrojů. Tato nová kvalita je samozřejmě hodnocena body navíc při posuzování návrhů projektů v programu HORIZON 2020 a je oceňována i některými českými poskytovateli veřejné podpory.

Teoreticky to všechno vypadá velice moudře a mělo by to fungovat a rozvíjet Evropský výzkumný prostor a posouvat celou evropskou ekonomiku prostřednictvím znalostí a inovací ke všeobecnému blahobytu.

Kde nastává problém?

Podívejme se však i na jiné aspekty z pohledu politik evropské zaměstnanosti, sociálních záležitostí, konkurence na vnitřním trhu EU a ekonomické i migrační ochrany Schengenského prostoru.

Předně si musíme uvědomit, že i v roce 2019 zde pořád přetrvávají rozdíly mezi starými a novými členskými zeměmi, nejen v rovině mzdové ale i na úrovni poskytované infrastruktury. Evropa čelí migrační krizi, ne všechny země EU jsou členy Schengenského prostoru a společnost ve Velké Británii je rozdělená v názoru, zda opustit či neopustit EU. Objevují se i názory o vícerychlostní Evropě. Mobility výzkumníků jsou pouze dílčí formou migrace pracovníků všech odvětví.

Aby při volném pohybu osob a služeb nedocházelo v rámci EU k ohrožení trhu práce a služeb v některých regionech a aby byla zajištěna sociální spravedlnost pro všechny občany EU v oblasti sociálního zabezpečení, zdravotní péče, práv a povinností vyplývajících z jejich zaměstnaneckého statutu, zajišťuje tuto agendu Evropská komise prostřednictvím DG Employment, Social Affairs, Skills and Labour Mobility.

Jak už bylo řečeno, existují obavy, že členské země s levnější pracovní silou mohou ohrozit rovnováhu pracovního trhu a služeb v EU. Čítankovým případem je například kamionová doprava. Aby se dumpingu zabránilo, vymýšlejí se další administrativní opatření, která se ovšem vztahují na všechny bez rozdílu, jak na migrující řidiče kamionů, tak na migrující vědecké pracovníky.

Výsledkem toho je neskutečná administrativní zátěž, se kterou se musí vypořádávat zaměstnavatelé migrujících pracovníků.

Pro informaci je ještě nutno uvést, že v případě, vyslání zahraničního pracovníka (worker) zahraničním zaměstnavatelem k výkonu práce do jiné země, např. české výzkumné organizace, jejímž se nestává zaměstnancem, je třeba vypořádat se s řadou administrativních úkonů i na straně přijímací organizace. V akademickém sektoru jsou tyto „návštěvy“ zahraničních akademických a vědeckých pracovníků označovány výrazy jako sabbatical, tvůrčí volno či stáž a akademické organizace se mnohdy mylně domnívají, že není třeba řešit žádnou administrativu.

Jaké máme povinnosti?

Co je nutné řešit při zaměstnávání cizinců z EU či souběhu zaměstnání anebo vyslání k výkonu práce pracovníků ve VaV mezi členskými zeměmi EU a zeměmi EHS a Švýcarska?

Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o Koordinaci systémů sociálního zabezpečení stanovuje pravidla pro koordinaci vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení v rámci volného pohybu osob. Vztahuje se na zaměstnané občany a OSVČ a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Podstatné je, že každý může být příslušný k sociálnímu systému pouze jedné členské země EU, EHS nebo Švýcarska.

Do této příslušnosti spadá nejen evidence, ale i hrazení odvodů a vyplácení dávek, důchodů atd. Pokud se náš vědec a případně i jeho rodinní příslušníci začnou volně pohybovat po celém Evropském výzkumném prostoru, musí být na každou cestu vybaven Formulářem A1 (Certificate concerning the social security legislation which applies to the holder), tj. potvrzením o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení dané země, podle EU Nařízení 883/2004 a jeho prováděcích pravidel 987/2009. O toto potvrzení/Certificate žádá společně zaměstnanec a zaměstnavatel příslušnou sociální správu.

Kromě toho náš vědec musí vozit s sebou i Evropský průkaz zdravotního pojištění, Pracovní smlouvu – v jazyce země do které je vyslán, doklad o výši mzdy, která by měla odpovídat výši mzdy obvyklé v místě, kam je vyslán, a měl by být vybaven vysílacím dopisem.

Pokud toto vše migrující osoba – náš vědec a vysílající organizace té osoby – nemá, vystavuje se riziku penalizace nebo i uvěznění. Ovšem pozor, pravidla stanoví, že vyslání zaměstnance do zahraničí v rámci volného pohybu služeb může být ať už na jeden den nebo na delší dobu maximálně do 24 měsíců, delší doba už se řeší jako „usazení“.

Rovněž tak by si měla přijímací organizace zahraničního vědce zkontrolovat, že je přijíždějící vybaven těmito doklady, a pokud s ním uzavře pracovně-právní poměr, ale i DPP nebo DPČ, je organizace povinna odvádět sociální zabezpečení a ve většině případů i na zdravotní pojištění do zahraničního systému, k němuž dotyčný dle Formuláře A1 přísluší. Navíc je každá organizace povinna ohlašovat Úřadu práce každého zaměstnance vyslaného do zahraničí k výkonu práce, a rovněž tak každého pracovníka vyslaného zahraničním zaměstnavatelem k výkonu práce do české organizace.

Objevují se nepředpokládané administrativní úkony a nastávají komplikace.

Vysoké školy a pravděpodobně ani ústavy Akademie věd nemají centralizované systémy, kde by se evidovaly veškeré mobility zaměstnanců a zahraničních pracovníků přijíždějících k výkonu práce do českých organizací, a ani nemají proškolené a jazykově vybavené administrativní pracovníky, kteří by tuto agendu vyřizovali. Neexistuje komunikační platforma úřadů sociálního zabezpečení v jednotlivých členských zemích, přehledné informace o pravidlech pro odvody (finanční) do těchto systémů, jeden komunikační jazyk, kterým by se úředníci navzájem domluvili. Co však již ke zděšení mnohých existuje, je penalizace za nedodržení pravidel mezi Slovenskou správou sociálního zabezpečení a českými vysokými školami.

Zde se nabízejí následující otázky:

• Je třeba i v nekomerčním, to jest nehospodářském režimu VŠ, dodržovat stejná pravidla pro vysílání pracovníků a souběh zaměstnání při jejich migraci a volném pohybu služeb po EU jako je tomu u komerčních pracovníků?
• Je vědecký výzkum financovaný z veřejných zdrojů vůbec možné kvalifikovat jako službu?
• Jak promítnout akademický sektor do dodržování pravidel daných nařízením Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004?

Co se týče mobilit pracovníků ze třetích zemí světa, tak tam platí jasně cizinecký zákon, vízové povinnosti, vyřizování pobytových a pracovních oprávnění, sociální zabezpečení se řídí dvoustrannými smlouvami, rovněž tak mzdy nebo platy podléhají dani z příjmu. Mobility mezi ČR a neevropskými zeměmi jsou také velmi komplikované, zdlouhavé a bohužel se mnohdy nepodaří dostat vědce ze třetí země v dostatečném časové lhůtě na území ČR, aby mohl začít pracovat na grantem financovaném projektu.

Závěrem

Problematika nesmírné administrativní zátěže spojené s mobilitami studentů doktorských programů, akademiků a výzkumníků trápí i zahraniční organizace sdružené v European Association of Research and Technology Organisations (EARTO). 

Ta dne 13. 3. 2019 poslala otevřený dopis komisařce EC DG ESLM Marianne Thyssen s žádostí o otevření trialogu mezi Evropskou Komisí, Radou a Evropským Parlamentem týkající se vysvětlení a následného zjednodušení procesů a úkonů vyplývajících z Evropských koordinačních nařízení spojených s mobilitami pracovníků ve vědě a výzkumu.

Domnívám se, že i zástupci České republiky by měli k této rozpravě vyjádřit svá stanoviska.

Autorka: Anna Mittnerová