Jan A. Kozák: Funkce mytologie v globalizovaném světě vědy

Vztah k horizontu vědění

Co mě fascinuje na mytologii a čím mi její zkoumání přijde podstatné? Začněme třeba tím, že spousta lidí z celého světa napříč desítkami tisíc let evidentně považovala mýtus za to nejdůležitější vědění o světě.

Jednoduché vysvětlení z 19. století, jako to, že lidé věřili mýtu proto, že byli hloupí, není příliš uspokojující (spíše jde o mytologické vyprávění jiného druhu). Mytologie, podobně jako vědecké teorie, svého času perfektně fungovaly ve společnostech, které je používaly, byly to funkční adaptace. Přesto mytologie není vědou, na to je příliš obrazná, metaforická, divoká. Má také jiné funkce, v tom byl omyl raných kritiků, kteří si mysleli, že mytologie je špatný racionální konstrukt. Mytologie je kolektivní sen, v němž se integruje vědomé s nevědomým, stojí na samotném horizontu známého.

A takový horizont tu bude vždy, jakkoliv velká bublina našich znalostí bude. Vždy bude něco, co známe pouze částečně, kdy to neznámé bude dokresleno z kolektivního nevědomí. Díky tomu se o aktuálním stavu kolektivního nevědomí také něco nového dozvíme.

Dominance přírodních věd a technologií ve veřejném diskurzu může vytvářet zdání, že jsme z témat, s nimiž se staré mytologie vypořádávaly, jednou provždy vyléčeni a že od teď už budeme jen vědomí, věcní a faktičtí! Protože to je ta jediná relevantní stránka lidského života… Že tomu tak není, dokládají příklady moderních mytologií, které na rozdíl od starých kultur bývají sofistikovaněji maskované. Podobně jako se napříč dějinami rozrůznila věda, diferencovaly se rovněž mytologie.

Mytologické mimikry současnosti

Západní kultura je živnou půdou pro tzv. fikční mytologie odvozené z popkulturních výtvorů jako Hvězdné války (Star Wars), Harry Potter nebo Pán prstenů. Dokážou přimět lidi nejen k tomu, aby šli do kina, ale aby se převlékali do kostýmů a hráli v nich role – jako u pašijových her. Svým šířením získávají mytologickou sílu, která vede k akci, jako když se nadšenci pro Tolkienovy knihy pokoušeli v 60. letech vykopat v USA pozůstatky fiktivního města Minas Tirith.

Ještě důležitější je to, jak tyto fiktivní světy pronikají do našeho a pomáhají ho strukturovat. I v našem světě máme trolly a elfy (internetové), Rusko je leckým pojímáno jako Mordor, v politické rétorice – přinejmenším v USA – je výraz „temná strana“ poměrně častý. Nejde jen o slova, ale i o magické kusy jiných světů – kusy kosmologií, které se usadily v našem světě.

Daří se ale také vlivnějším a tradičnějším mytologiím. Aniž bych chtěl popírat realitu globálního oteplování či vymírání druhů, za výroky radikálních zastánců environmentalismu zaznívá silné mytologické vyprávění. Jeho podstatou je přesvědčení, že kdysi na počátku jsme jako sběrači a lovci žili v harmonii s přírodou v jakémsi prvotním ráji či zlatém věku, kdy jsme využívali pouze obnovitelné zdroje. Poté ale přišel pád: vznik zemědělství a řada dalších, sestupných propadů – ať to byl kolonialismus, newtonovská věda či technologické revoluce. A dnes je očekáván příchod environmentální apokalypsy, která se už už blíží, tak jako se ve středověku blížila ta křesťanská.

Vědecké narativy utvářejí naši mytologii

Mytologická představivost zasahuje dokonce i komunikaci vědeckých dat. Když vědec prezentuje a objasňuje výsledky svého výzkumu, pak je pouze nepopisuje, ale také mytologizuje – vytváří z nich narativy, které oslovují emoce a navozují existenciální otázky.

Vědci, kteří pravidelně úspěšně publikují a působí na veřejnosti, vědí, že produkují určité narativy, uvědomují si, jak fungují a kdy dokážou lidmi pohnout, inspirovat, motivovat je, aby si danou věc zapamatovali. Narativy, které v adresátech vyvolávají silné emoce a jejich sdělení je snadno zapamatovatelné, vysvětlují, jak náš svět funguje – a to už je částečně mýtus.

Dokonce bych řekl, že je po tomto způsobu společenská poptávka. U grantových výzev, se kterými jsem se setkal, bylo kromě uvedení originality, společenských benefitů a naplnění dalších kritérií zapotřebí předložit atraktivní vyprávění – ať už o předmětu bádání, či vědecké kvalifikaci žadatele. Načrtnout zkrátka příběh s velkým P.

Ostatně, je to pochopitelné: stačí odhlédnout od běžného chápání mýtu jako zavádějící informace protikladné k faktu. Z mého pohledu je však mýtus narativem, který má silný emocionální náboj, je napojený na kosmologii – to, jak si lidé představují svět – a zároveň dokáže oslovit naši etickou stránku a přimět nás ke změně nazírání.

Racionální potřeba velkých vyprávění

Ačkoli žijeme v globalizované společnosti, doby, kdy celé kultury sjednocoval jediný univerzální mýtus, jsou, zdá se, nenávratně pryč. Mytické myšlení se ale nevytratilo. Jeho přítomnost je patrná u partikulárních vyprávění, jako v tom o husitech a křižácích nebo Době temna a národním obrození, jež udržují naši kolektivní identitu vedle jiných identit.

A zároveň je od sebe odděluje. Jakkoli bych vyprávění o tom, co nás v Evropě spojuje, rád přijal za vlastní, obávám se, že v tomto bodě Evropská unie nadále selhává. Jako slibný pokus by se na první pohled mohl jevit Green Deal, kdyby ovšem nespojoval tzv. evropské progresivisty v jejich odporu ke konzervativcům.

Co přesně by mělo evropský mýtus oživit či nahradit, to nevím, ale líbilo by se mi, kdyby jeho součástí byla mimo jiné i tradice velkých vynálezců a vědců. Rozhodně ho nelze založit na tom, co štěpí společnost, ale spíše na tom, na čem se shodneme. Například, že Evropa je místem s dlouhou historií a tradicí, že jde o velmi vyspělý kus světa, nejen po stránce technické, ale i sociální. Kde na rozdíl třeba od USA není typickým obrazem stanová kolonie bezdomovců uprostřed metropole. Evropa je místo relativně bezpečné a vlídné se spoustou věcí, na které mohou být Evropané pyšní.

Přesto je zde zřejmé jisté napětí. Na jedné straně vidíme lokální hnutí, která si kladou za cíl ochraňovat společnost proti efektům globalizace, jež opačná či progresivní strana politického spektra příliš neřeší. Přitom jsme svědky toho, jak se lokálním politikům – navzdory proklamacím o udržitelném rozvoji a inovacích – řízení věcí vymyká z rukou a přenáší se buď do vyšších pater, nebo do sféry vlivových skupin a mezinárodních korporací, operujících daleko za horizontem.

Nelze se potom divit, že v lidech roste přesvědčení, že je stát (tj. do jisté míry mytická entita) ani „bílé pláště“ nechrání tak, jak by měli. Rozpad kolektivních vyprávění se tudíž stává živnou půdou pro bujení a mísení antisystémových tendencí a různých alternativních trendů. Ne náhodou Světová banka a podobné globální instituce figurují v popředí konspiračních žebříčků temných sil a ďábelských mocností.

Když se však pokusíme porozumět těm příčetnějším či umírněnějším konspiracím, zjistíme, že nejsou výrazem čiré zabedněnosti, nýbrž specifickou formou sociální kritiky. Že jde o – jakkoli afektovanou či mírně vyšinutou – formulaci reálného problému, o racionální potřebu smysluplného životního rámce, který současná věda přese všechny úspěchy nenabízí.

Autor: Jan A. Kozák

Jan A. Kozák, religionista, zakladatel badatelské skupiny Konspiritualita provádějící výzkum konspiračních teorií primárně z religionisticko-antropologické perspektivy, jeho výzkumné zaměření zahrnuje komparativní přístupy a psychologii náboženství, teorii mýtu, úžeji staroseverské hrdinské mýty nebo také roli metafor a imaginace v konspiračních narativech aj. Během dvouletého pobytu na University of Bergen se v rámci Akce Marie Skłodowska-Curie zabýval surrealitou mýtu a fungováním tělesné symboliky v mytologických příbězích. V současné době působí na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK a také podstupuje výcvik v analytické psychoterapii.