Jan Hladký: Mobilita, internacionalizace a strnulost

Univerzita Karlova, největší a nejprestižnější česká vysoká škola, hodnotí u uchazečů o akademické pozice „dosavadní vzdělávací i tvůrčí činnost a zohledňuje také další aspekty jejich celkové odborné praxe, jako například popularizaci, mobilitu, manažerské dovednosti”(viz zde). Vzdělávací, tvůrčí, popularizační a manažerské kvality jasně reflektují legitimní nároky a očekávání ve vztahu k akademickým pracovníkům. Požadujeme, aby byli dobrými vyučujícími, aby byli schopni originální tvůrčí činnosti, aby měli potenciál poznatky ze svého oboru srozumitelně komunikovat veřejnosti a aby byli s to účastnit se správy akademického prostředí. Akademičtí pracovníci však nejsou kamioňáci a požadavky na mobilitu, tedy poslední kvalitu ve výše uvedeném výčtu, jsou mnohem hůře obhajitelné. Jako jiný příklad ze stejného soudku: Grantová agentura ČR požadovala u Juniorských projektů (tedy, v letech 2015–2020, viz například zde), aby před podáním grantu navrhovatel absolvoval alespoň šestiměsíční postdoktorandský pobyt v zahraničí. Jiná ad hoc kritéria by mohla být třeba doktorský titul z univerzity v první padesátce podle Šanghajského žebříčku nebo alespoň jedna zvaná přednáška v nadmořské výšce nad dva tisíce metrů. Tato kritéria se v zadávacích dokumentacích GAČR nikdy neobjevila.

Téma dlouhodobé akademické mobility mě zajímalo už od mého návratu z Velké Británie do Česka v roce 2014. Specifika mně pozorovatelné části českého akademického prostředí byla do očí bijící: inbreeding a kariérní klientelismus, fragmentace a nezájem o efektivní spolupráci, mlžení v interpretaci záležitostí akademické etiky nebo vědecká tematická strnulost, vše často kryté profesionálním mlčením. V mnoha těchto aspektech je vhodné převzít standardy z vybraných zahraničních akademických systémů. Dlouhodobá akademická mobilita s takovouto snahou jistě pozitivně souvisí.

Na druhou stranu, dlouhodobá akademická mobilita s sebou nese zřejmá úskalí. V prvé řadě se často jedná o podstatnou zátěž osobního života. Toto hledisko bylo v minulosti akcentováno Národním kontaktním centrem Gender a věda právě v souvislosti s výše zmíněnými Juniorskými projekty GA ČR. Nadbytek postdoktorandských pozic v porovnání s trvalými a možnost jejich řetězení (zejména v západní Evropě) vede k nezdravé zaměstnanecké struktuře a prekarizaci kariér aspirujících juniorních akademiků. Akademická mobilita taky v mnoha případech přispívá k odlivu mozků a zvýraznění historických nerovností v rozdělení moci. Mě zajímají zejména úskalí spojená s klimatickou udržitelností. Zde je třeba zdůraznit, že dlouhodobé zahraniční stáže lze často provozovat s minimální uhlíkovou stopou. Tedy, v mnoha oborech se dá akademicky hodnotná stáž absolvovat třeba na špičkových pracovištích v Berlíně nebo Vídni, kam si každý může dojet vlakem. I v té nejextrémnější formě (a se započítáním příležitostných soukromých návratů do domovské země, často i s rodinou) je uhlíková stopa způsobená dlouhodobou mobilitou pouze zlomkem té, kterou někdy zvládneme vytvořit krátkodobými zahraničními pobyty a účastmi na konferencích. Normativní a tupě kvantifikovaný imperativ dlouhodobé mobility se ovšem šíří do celkového chápání akademických kvalit a ve svém konečném důsledku vytváří prostředí, které neobhajitelně zatěžuje (zejména výše zmíněnou krátkodobou mobilitou) klima. Zatímco většina mých kritických komentářů je specifická pro Česko a některé další země bývalého východního bloku, cestovatelským fetišismem je postižené i akademické hodnocení na Západě.

Mobilitu a internacionalizaci tedy musíme oddělit. V prvé řadě musíme formulovat, jaké zahraniční standardy chceme přenést do českého prostoru. Mobilita je pak pouze možný prostředek a nikoliv kvalita per se. Vezměme následující modelový scénář. Doktorský školitel X domluví pro svého studenta Y stáž u svého blízkého zahraničního spolupracovníka Z. Po roce nebo dvou se Y vrací zpátky na svou domovskou katedru. Y se mnoho nového v zahraničí nenaučil, protože pokračoval na svých projektech s X a Z. A o to nové, co se Y přece jen naučil, není zájem. Vedoucí katedry X stejně jako mnoho jeho dalších bývalých studentů zaměstnaných na katedře mají již několik dekád jasnou představu o směřování katedry a nic se měnit nebude. Políčko mobility v životopise Y je nyní zatrženo, reálný akademický přínos je téměř nulový. (Na druhou stranu, rozhodně existují scénáře, ve kterých zahraniční stáž vede ke zvýšení akademických kompetencí.)

Možná ještě větší škoda je, pokud dobré nápady přivezené ze zahraničních stáží nebo i obyčejný selský rozum narážejí na místní strnulost v záležitostech mimo vlastní výzkum a výuku, tedy ve správě akademických institucí. Velký objem latentních nebo aktivně zametaných problémů přirozeně nelze přímo dokumentovat, na druhou je rozumné jej odvozovat z pověstné špičky ledovce, tedy některých spektakulárních, nedávno zveřejněných případů: plagiátorství tehdejšího prorektora Kováře, manipulacích s vědeckými daty ve skupinách multiředitele Zbořila a skororektora Adama nebo rozsáhlé manipulace ve výběrových řízení na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. I když je každý z těchto problémů zodpovědností jednotlivce nebo malé skupiny, gumovost místního akademického ekosystému byla živnou půdou potřebnou pro jejich bujnost. K tomu, abychom rozpoznali, pojmenovali a odstranili takto základní defekty ve fungování našich institucí, by neměla být nutná postdoktorandská stáž na Princetonu.

K opravdovému obohacení akademického prostředí je nutný souběh vysokých nároků na kvality přijímaných akademiků a akademiček zkombinovaný s připraveností institucí tyto kvality – samozřejmě včetně kvalit získaných na zahraničních stážích – využívat a promítnout do svého fungování. Dále k reálnému převzetí mezinárodních standardů je třeba otevřené kritické diskuze v rámci českého akademického prostředí spolu se zájmem o vyslechnutí názoru ze zahraničí. V těchto dimenzích se v posledních letech zlepšujeme, ale cesta před námi je ještě dlouhá. Výrazným konkrétním zlepšením by bylo zvýšení mezinárodního zastoupení v poradních a výkonných orgánech na všech úrovních akademických institucí, zejména tam, kde je riziko tribalismu a zakonzervovanosti. Na vrcholné úrovni, na mé domovské Akademii věd to je například [vědecká rada] nebo [etická komise]. Stejně tak je důležitý silný vnější dohled při výběrových řízeních na pracovištích s velkou mírou inbreedingu, někdy eufemizovaným pojmy "tradice” a “česká specifika” (které jsou v některých jiných situacích základem zcela legitimních argumentů). Koronavirová pandemie nás naučila, že mezinárodní komise mohou často zasedat (ke spokojenosti jejich členů a členek, peněženek daňových poplatníků i planety) virtuálně. Odpor k otevření a internacionalizaci komisí je dán jednoduchou matematikou: více vlivu pro zahraniční členstvo znamená méně vlivu pro místní pardály. Pro některé klíčové rozhodovací procesy, jako je například volba děkanů nebo rektorů, je pak dokonce absence externího elementu v rozhodovací proceduře daná zákonem. Umělé požadavky na zahraniční mobilitu na mladé akademiky ovšem nejsou adekvátní náhražkou.

 

Děkuji Tereze Stöckelové a Kamilu Vlčkovi za připomínky.

 

Autor: Jan Hladký

Text vyšel na autorově blogu

---

Jan Hladký

Po doktorátu z informatiky na University of Warwick pracoval jako EPSRC Research Fellow na téže univerzitě, Marie Curie Intra-European Fellow na Matematickém ústavu AV ČR a Humboldt Fellow na TU Dresden. Nyní pracuje na Ústavu informatiky AV ČR, kde v rámci GAČR EXPRO grantu zkoumá teorii limit grafů. Na podzim 2019 s kolegy založil iniciativu Sustainable Academy se snahou podnítit systémovou změnu AV ČR k větší udržitelnosti.