Věda a pravidla jejího řízení II.

Reakce jednotlivých osobností:

Alice Valkárová (předsedkyně Grantové agentury ČR)

Jan Konvalinka (prorektor UK pro vědeckou činnost, člen RVVI)

Petr Slavíček (Ústav fyzikální chemie VŠCHT)

Vítězslav Bryja (Ústav experimentální biologie PřF MU)

Kamil Paruch, Lumír Krejčí, Aleš Hampl (Masarykova univerzita)

Petr Svoboda (ÚMG AV ČR)

Pavel Tomančák (Max Planck Institute - CBG Drážďany)

Jiří Nantl (ředitel CEITEC MU)

Kateřina Falk (Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf a FZÚ AV ČR)

Přiblížit se zahraničí

RNDr. Alice Valkárová, DrSc., Ústav částicové a jaderní fyziky, Matematicko-fyzikální fakulta UK

předsedkyně Grantové agentury ČR

Chtěla bych krátce reagovat na dopis profesora Josefa Michla uveřejněný v posledním čísle Vesmíru. Pro informaci dodávám, že poté, co jsme dopis koncem minulého roku dostali k dispozici, sešli jsme se s prof. Michlem několikrát a osobně prodiskutovali některé jeho podněty.

Návrhy uvedené v dopisu lze v podstatě rozdělit do tří skupin. V první skupině jsou ty, kterých jsme si vědomi a na jejichž realizaci už nějakou dobu pracujeme. Některé z nich se podařilo zakomponovat už do nové zadávací dokumentace pro soutěž letošního roku. Jde například o možnost přenosu projektu na jiného příjemce (tj. organizaci), který dosavadní pravidla neumožňovala. V případě juniorských projektů není nyní podmínkou, aby měl navrhovatel vytvořen jmenovitě tým ještě předtím, než získá projekt. V nové zadávací dokumentaci standardních projektů jsme se rovněž pokusili zjednodušit vykazování osobních nákladů, pro jejichž složitost byla GA ČR často kritizována.

Jiné podněty plynou možná z ne úplného pochopení pravidel soutěže. Tak například nikde není zakázáno, aby si navrhovatel podal pokračování stávajícího projektu podruhé nebo potřetí, dosáhl-li dobrých výsledků. Naopak se při letošním udělování cen předsedkyně GA ČR ukázalo, že nejméně dva z oceněných projektů jsou dlouholetým pokračováním řady několika Grantovou agenturou udělených a úspěšných projektů. Podmínka, aby navrhovatel pracoval na projektu úvazkem 0,3, je pouze doporučující a nikterak se neváže k poskytování financí, není třeba vůbec vyloučeno, aby řešitel měl na projektu úvazek větší.

Ve třetí skupině podnětů profesora Michla jsou návrhy, kterých jsme si sice plně vědomi, ale jež nelze jednoduše změnit. Jedním z těchto kritizovaných pravidel je nutnost uvádět při podávání návrhu počet výstupů, který je samozřejmě na počátku řešení velmi obtížně odhadnutelný. Uvedení celkového počtu publikací navíc jen málo zohledňuje jejich kvalitu. Tento údaj musí ale GA ČR zasílat do Centrální evidence projektů. Pak již záleží na jednotlivých hodnotících panelech, nakolik berou toto orientační číslo v úvahu při hodnocení projektu. Z vlastní zkušenosti ale vím, že nyní jsou si již členové většiny panelů vědomi toho, že nejdůležitější je, zda bylo dosaženo cílů, které byly v návrhu stanoveny. Nikdo snad nepochybuje, že pokud byly výsledky publikovány v časopisu Nature, je takový výsledek mnohem hodnotnější než deset publikací v regionálním žurnálu.

Projekty excelence

V tomto roce plánujeme vyhlášení nové soutěže projektů excelence EXPRO, které by ale neměly být chápány jako pokračování letos končících pětiletých a sedmiletých projektů excelence. V nové soutěži bude kladen mnohem větší důraz na osobu navrhovatele a nosnou myšlenku navrhovaného projektu. Novinkou by měla být i skutečnost, že tyto projekty budou hodnoceny mezinárodními odborníky v nově sestavených mezinárodních oborových komisích. Tím by se zamezilo debatám o tom, zda není vědecká komunita v ČR příliš malá na to, aby zajistila opravdu nezávislé hodnocení s úplným omezením konfliktu zájmů.

Na řešení se bude podílet jedna instituce, jen v odůvodněných případech může být projekt udělen dvěma úzce spolupracujícím organizacím. Projekty budou pětileté a budou se odborně hodnotit po dvou a půl letech a po šesti letech. Na řešení projektu bude alokována podstatně větší částka, než je tomu v případě všech ostatních projektů. Bude umožněno plánovat investice, na druhé straně se řešitel musí podílet na řešení projektu úvazkem nejméně 0,5 a po skončení projektu nebo během jeho řešení si musí řešitel nebo člen týmu podat projekt u Evropské výzkumné rady (ERC). Tím by chtěla GA ČR přispět k posílení motivace české vědecké obce podávat žádosti o projekty do této prestižní evropské soutěže. Předsednictvo předpokládá, že bude během prvního roku řešit financování přibližně padesáti těchto prestižních excelentních projektů.

Předsednictvo GA ČR si uvědomuje úskalí použití h-indexu při výběru podaných projektů, jeho hodnota například silně závisí na oboru. V současné době ale není mnoho dalších kvantifikátorů, které by umožnily identifikovat excelentní vědce. V projektech EXPRO proto plánujeme použít mnohem širší informaci o dosavadních výsledcích navrhovatele, mezi něž patří i mezinárodní aktivity navrhovatele (účast v zahraničních orgánech, edičních radách, prezentace zvaných přednášek na mezinárodních konferencích, práce na výchově a vedení studentů atd.).

Hodnocení výstupů tříletých standardních a juniorských projektů se v současné době provádí opravdu každý rok (dvě hodnocení jsou požadována v zákonu), na druhé straně hodnocení projektů excelence EXPRO plánujeme pouze dvakrát, jednou během řešení projektu a pak až rok po skončení projektu. Jsme si vědomi důležitosti podpory vědců na počátku jejich kariéry, a právě s tímto cílem byly zavedeny před třemi léty juniorské projekty. První tříleté juniorské projekty skončily v roce 2017, nyní se chceme věnovat jejich celkovému vyhodnocení. Především nás bude zajímat, zda splnily základní předpoklad, tj. zda umožnily vybudovat vědcům na počátku kariéry jejich vlastní tým nezávislý na tématu, kterým se hlavní řešitel zabýval pod vedením svého supervizora. V této souvislosti plánujeme i prodloužení juniorských projektů na pět let, jak to také doporučuje prof. Michl.

Kvalita expertů

Můžeme se sice snažit ladit procesy hodnocení projektů ze všech sil, na čem ale neméně záleží, je kvalita expertů pracujících v odborných panelech. Jsme si vědomi toho, že panelisté mají hodně práce a nejsou za svou práci nijak významně finančně hodnoceni. Díky celkové provázanosti našeho vědeckého prostředí se nám těžko daří obsadit panely význačnými odborníky tak, aby nedocházelo při hodnocení k střetům zájmu. Rádi bychom tudíž dostávali od institucí více nominací kvalitních vědců, ale i nominací vědkyň (na malý počet žen v panelech jsme stále upozorňováni) a také více zahraničních odborníků. Již nyní se v některých panelech vedou zasedání v angličtině.

Je evidentní, že jakékoliv změny aktivit GA ČR jako třeba zavedení nové skupiny projektů nebo prodloužení trvání stávajících projektů vyžaduje ze strany GA ČR dobře promyšlené plánování rozpočtu. Nejistota ve střednědobém a dlouhodobém plánování prostředků účelové podpory komplikuje život nejen předsednictvu ale i kanceláři GA ČR. Tento důležitý podnět adresovaný Ministerstvu financí byl zmíněn i Mezinárodní radou RVVI na jejím zasedání v prosinci 2017.

Jsme potěšeni tím, že většinou je GA ČR hodnocena, ve srovnání s ostatními poskytovateli, příznivě. Věřte, že naším cílem je naslouchat odborné veřejnosti a reagovat podle našich možností na všechny připomínky, které dostáváme. Doufáme, že v budoucnu budete moci konstatovat, že se GA ČR ještě více přiblížila standardům poskytování účelové podpory, jak je znáte ze zahraničí.

Nehrát na jistotu

doc. RNDr. Jan Konvalinka, CSc.

prorektor UK pro vědeckou činnost, vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, člen Rady pro vědu, výzkum a inovace

Profesor Parkinson v jedné ze svých knih vysvětluje, že externí poradce potřebuje firma pro to, aby jí poradili to, co už beztoho dávno dobře ví, ale netroufá si to udělat sama od sebe. Hans-Christian Andersen v jedné své pohádce vypráví podobný příběh: všichni vědí, že je císař nahý, ale až když to řekne nahlas někdo, koho nemůžeme podezírat z vedlejších úmyslů nebo pokrytectví, není to už možné dál popírat.

Ve svém dopise o stavu Grantové agentury České republiky má můj vzácný přítel Josef Michl ve všem pravdu, většina z nás to dávno dobře ví, není nutno o tom nějak zvlášť rozumovat, všechna jeho doporučení je prostě třeba okamžitě aplikovat, a pokud tomu brání nějaká legislativa, je třeba ji změnit.

Tím by můj příspěvek mohl skončit – přesto si ještě pár komentářů neodpustím.

1) především, abychom byli spravedliví: GAČR je jednoznačné nejlépe fungující agenturou podporující vědu a výzkum v České republice, lidé, kteří pro ni pracují, odvádějí skvělou a špatně placenou práci (případně zcela neplacenou), za niž si zaslouží respekt. Jsme rádi, že tady tuto nezávislou agenturu máme, a to, co se v české vědě a výzkumu po revoluci povedlo, je do velké míry její zásluhou.

Byl bych opravdu nerad, aby diskuse, která se kolem práce GAČR rozběhla, zakryla skutečnost, že v této zemi máme řadu poskytovatelů veřejných prostředků pro vědu a výzkum, kteří GAČR z hlediska transparentnosti a náročnosti výběru nesahají ani po kolena. Finanční prostředky, které daňoví poplatníci vkládají do GAČR, patří v české vědě a výzkumu k těm nejlépe investovaným. Mělo bych jich být mnohem víc.

2) Národní grantová agentura může být jen tak dobrá, jak je dobrá národní věda. Její fungování je kriticky závislé na existenci desítek a stovek vysoce kvalifikovaných, angažovaných, pracovitých a objektivních členů panelů a recensentů. Totéž platí i pro zahraniční recensenty – mizerné projekty špatných vědců nám v zahraničí nikdo nebude chtít hodnotit (ke své hanbě se přiznám, že já také žádosti o posuzování projektů z Ukrajiny zpravidla odmítám, kdežto granty kolegů z Mnichova si rád přečtu).

Jedna grantová agentura (zrovna jako jedna universita nebo jeden vědecký ústav) může být jen těžko ostrůvkem dokonalosti v rybníku průměrnosti a závisti – přesto se o to musíme dál snažit.

3) Ze všech připomínek prof. Michla mi připadají nejdůležitější ty, které se týkají podpory nových, riskantních projektů mladých vědců. Ze všech analýz, které mám k disposici, mi vychází, že se česká věda postupně (pomalu) zlepšuje, produkujeme více publikací a patentů než před pěti nebo deseti lety, v řadě oborů dosahujeme solidní evropské úrovně. To vůbec není málo a bylo by hloupé se nad „průměrnou evropskou úrovní“ nějak ušklíbat. Čeho ale máme stále žalostně málo, je naprostá větová nebo alespoň evropská špička: Opravdu skvělé osobnosti, které nejen přednášejí na významných světových konferencích, ale samy je organizují; které nejen sledují světové trendy, ale samy je vytvářejí. Stačí se podívat na naši úspěšnost v získávání grantů Evropské výzkumné rady (ERC) – třicet let po změně režimu jsme zhruba na desetině úspěšnosti Rakouska nebo Belgie, o UK nebo Německu vůbec nemluvě.

Jediný popsaný a ověřený způsob, jak takové osobnosti získat, je dát jim šanci v raném stádiu jejich kariéry. Kdybych směl jmenovat jenom jeden jediný problém české vědy, který brání k dosažení excelence, řekl bych, že je to „inbreeding“. Česká věda je v příliš mnoha oborech a na příliš mnoha institucích stále uzavřená do sebe, stále je příliš mnoho profesorů, kteří na téže katedře vystudovali, obhájili doktorát, habilitovali se a získali profesuru, aniž by nějakou delší dobu strávili někde v cizině.

Vlastně je to ještě horší – nejen, že ten jev existuje, my jsme na něj hrdí, říkáme tomu, že jsme vytvořili „školu“, a ještě se chlubíme, že to přenášíme na další generace (tragická věta „vychoval si nástupce a předal mu ústav“, kterou lidé říkají vážně a s pýchou).

Nutně potřebujeme dát šanci skvělým mladým českým vědcům, kteří působí nebo se nedávno vrátili z ciziny, mají nové nápady a energii a potřebují prostor a prostředky, aby je využili. GAČR pro tyto lidi před časem vytvořil program juniorských grantů, u jehož vzniku jsem jako člen Vědecké rady GAČR stál.

Tento program plní svou roli jen zčásti, mimo jiné i z důvodů, které přesně popisuje prof. Michl. Po žadatelích se například vyžaduje, aby de facto už předem znali složení týmu, který si mají za prostředky grantu teprve vytvářet. Hodnotitelé (podle mých zkušeností hlavně ti domácí) jdou „na jistotu“, a riskantní, nové projekty prostě nepodpoří. Výsledkem, je, že juniorské granty často neslouží ke svému původnímu účelu (vytvořit prostředky pro začínající vědecké pracovníky na založení nezávislého týmu), ale příliš často znamenají jenom vítané přilepšení mladším členům některé velké etablované vědecké skupiny.

Na Karlově universitě jsme ze stejného důvodu založili projekt Primus, kde dáváme až 90 milionů korun ročně pro mladé vědce zakládající vlastní skupiny, a vím o tom, že Akademie věd i další instituce připravují podobné programy. Snad se to konečně rozjede.

4) I u seniorských projektů GAČR se „hraje na jistotu“. Mohu-li být osobní: sám si opravdu na neúspěchy při získávání grantových prostředků nemohu stěžovat, ale na skutečně nový, zajímavý nápad (ze kterého pak po letech vznikly opravdu dobré výsledky) jsem nikdy grant nedostal. Vážím si scientometrie a nepochybuju o tom, že v řadě oborů je to velmi důležitý nástroj. Grantové přihlášky se však (pouze) na základě scientometrie posuzovat opravdu nedají. Opakovaně jsem kroutil hlavou nad posudky přihlášek svých brilantních mladších kolegů, kde jim hodnotitel vyčítal, že mají příliš nízký h-faktor (!) a podstaty jejich projektu si vlastně vůbec nevšímal. Je typické, že se této nehoráznosti dopouštěli bez výjimky vždy hodnotitelé čeští…

5) Dohodneme-li se, že chceme podpořit riskantní projekty nevyzkoušených mladých kolegů, musíme akceptovat určité procento neúspěchu. To je normální a zdravé. Pamatuju si, jak mne na Technické universitě v Atlantě (Georgia Tech) překvapili stížností, že jejich podpora start-upů má úspěšnost přes 85 procent, a že s tím musí něco udělat. Pokud totiž tolik projektů uspěje, znamená to, že hodnotitelé šli na jistotu, a docela určitě tedy nějaký rizikový (a potenciálně velmi úspěšný) projekt z obavy před neúspěchem nepodpořili.

V české vědě máme spoustu problémů, jejichž řešení bude stát spoustu peněz a času. Myslím, že by nám prospělo, kdybychom se co nejdřív pustili alespoň do těch jednodušších, jak nám to radí Josef Michl.

Všichni stejně víme, že má pravdu.

Vytvářet kreativní prostředí

prof. RNDr. Petr Slavíček, Ph.D.,

vedoucí skupiny Laboratoř teoretické fotodynamiky​, Ústav fyzikální chemie Vysoké školy chemicko-technologické, Praha

Profesor Michl vykopává důležitou otázku: Podporuje GA ČR výzkum, který může přinášet nové, převratné objevy? Odpověď je téměř jistě, že nikoliv, ale nejspíše se to nedá změnit jen novým hodnocením projektů.

Kreativitě skutečně příliš nesvědčí neustálé hodnocení, přesně dané termíny, sepisování zpráv a závazně dané výsledky. Dovolím si odcitovat z práce F. C. Fang a A. Casadevalla: „Amabile (ve studii How to kill creativity?, pozn. PS) describes a hypothetical work environment that is antithetical to creativity, one that relies on external financial rewards, creates relentless deadlines, and subjects any proposals to ´time-consuming layers of evaluation…and excruciating critiques´(50) – pretty much a dead-on description of what it means to be a scientist today.” [1]

Nové myšlenky málokdy vznikají ve stresu, je potřeba mít dosti času na „snění“ [2]. Na druhou stranu, nemůžeme jistě žádat daňového poplatníka, aby nám poskytl bianco šek na náš výzkum. Něco se ale vylepšit dá. Ještě nedávno GA ČR poskytovala nejen tříleté, ale i pětileté granty. To přece jenom zvyšuje jistotu a šanci inkubovat embryo budoucího objevu. Profesor Michl také správně připomíná, že současný grantový systém nedává moc prostor pro riskantní, ale zajímavé projekty. Prostředí tolerantní k neúspěchu (zejména pak u začínajících badatelů) podle všeho také výrazně napomáhá k vytváření dlouhodobě významných výsledků, jak ukazuje například studie [3] srovnávající průlomové studie držitelů grantů National Institute of Health (NIH) s výzkumníky podporovanými Howard Hughes Medical Institute (HHMI). Vytváření kreativního prostředí by mělo být ale asi hlavně dílem institucí, kde vědec pracuje, s grantovými projekty jsou naopak stres a nejistota bytostně spojeny. Navíc v našem prostředí jsme mohli sledovat prostředí nestresující a velmi tolerantní vůči neúspěchu, kde se velké myšlenky přesto jaksi nedostavovaly.

 Může GA ČR dosáhnout kvalitnějších a dlouhodobějších vědeckých výsledků u svých projektů nějakým vylepšeným hodnocením v rámci panelů? Subjektivně se mi zdá, že GA ČR se podařilo vytvořit systém hodnocení, který je relativně imunní vůči klientelistických vazbám – minimálně se v tomto směru hodně zlepšilo. To je pro zemi s malou komunitou vědců úspěch a zaslouží si to pochvalu. Ze své dosti krátké zkušenosti člena jednoho z panelů mohu také říci, že žadatelé o projekty v GA ČR nejsou nyní ani zdaleka hodnoceni jenom podle mechanicky pojatých scientometrických kritérií, jak by mohlo z dopisu prof. Michla vyplývat. Moc nevěřím, že by se v tomto směru dalo něco dramaticky zlepšit, problém je totiž jinde, projektů přibližně stejné kvality je prostě příliš mnoho na dané úrovni financování.

Studie na velkém vzorku grantů v National Institute of Health [4,5] ukazují, že hodnotící panely umí poměrně dobře vyřadit slabé projekty a identifikovat malou vrstvičku „tutovek“. Rozpoznat mezi slušnými projekty ty nadějnější je ale už nad sílu panelového systému.

Už v roce 1981 ukázal pokus se 150 grantovými žádostmi nezávisle posouzenými různými sadami oponentů na velkou míru náhody při posuzování grantů [6]. Nedávno provedli podobný experiment organizátoři konference „Neural Information Processing Systems“, kdy podané příspěvky hodnotily dvě komise. Podmíněná pravděpodobnost, že přijatý příspěvek od jedné komise bude zamítnut komisí druhou, byla 60 procent. S použitím bayesovských argumentů se pak dá dovodit [7], že při celkové úspěšnosti 22,5% je podíl přijatelných projektů (mezi kterými je těžko rozhodnout) 56%. Vědců přibývá rychleji než zdrojů (Derek de Solla Price poznamenal již v šedesátých letech, že při současném tempu není daleko doba, kdy vědců bude více než lidí [8]) a na všechny se nedostane).

Jak reagovat na praktickou nemožnost rozlišit projekty dostatečně kvalitně? Nejlepší by samozřejmě bylo zvýšit financování GA ČR tak, aby byly peníze na všechny slušné projekty. To se ale nejspíše nestane.

Občas se objevuje radikální návrh na vytvoření grantové loterie, kdy úkolem panelu by bylo pouze vybrat, koho pustit do slosování [9]. Věc má řadu háčků (kdokoliv hrál Člověče, nezlob se! ví, o čem píši), ale třeba Health Research Council of New Zealand již podobnou politiku pro některé typy grantů uplatňuje [10]. Zkušenosti s tímto přístupem by mne zajímaly, zejména pak adaptace badatelů na nové prostředí.

V dopise předsedovi RVVI se profesor Michl také ptá, proč vědec s více nápady nemůže žádat o více grantů. Důvody GA ČR neznám, ale nemusí to být pouze obmyslná snaha účetně zvyšovat úspěšnost grantů. Regulace počtu žádostí může také chránit diverzitu vědy. Volná darwinistická soutěž vede v řadě oblastí k neomezenému růstu silnějších – platí to v ekonomice, pro růst krystalů při tzv. Ostwaldově zrání stejně jako třeba při nekončícím procesu urbanizace. Při omezených zdrojích úspěšnější laboratoře rostou až do průmyslových rozměrů, než jejich zdroje využijí ještě úspěšnější týmy. Mamutí laboratoře s mnoha desítkami doktorandů a postdoků vidíme ve světě i u nás, je pak otázka, zda ještě hodnotíme vědce nebo celý ústav. Vyhubením či pauperizací malých týmů ale mizí „krystalizační jádra“ pro nové směry a myšlenky. Nekontrolované zvětšování úspěšných týmů také brání nastupující generaci v uplatnění, což lze třeba v americkém systému dobře dokumentovat zvyšujícím se věkem při udělení prvního grantu [11,12]. Ničím neomezený růst laboratoří není ani efektivní [13,14], celkový výkon sice roste, ale nelineárně: výkon na jednoho zaměstnance či na utracenou korunu klesá.

K předchozímu odstavci ještě jedna glosa. Časopis Vesmír v roce 2017 publikoval krátkou stať Petra Houdka s názvem „Rozvíjí vědu jeden pohřeb za druhým?“, který byl založen na stejnojmenné studii [15]. Autoři v něm sledují vliv předčasných úmrtí koryfejů vědy na svůj obor. Málo překvapivě shledávají publikační a citační pokles přímých spolupracovníků zemřelých velikánů, zajímavější je ale narůst v aktivitě i v ohlasu ostatních pracovníků v oboru. Zdá se, že přílišná dominance je vědě spíše na škodu. Úspěšný vědec na sebe postupně nabaluje více a více zdrojů a dominuje sociální síti v dané oblasti, více přednáší a publikuje. V průměru ale nejspíše produkuje méně nových, neotřelých nápadů.

Co by v této věci mohly dělat grantové agentury? Nabízí se myšlenka podporovat změnu zaměření etablovaných vědců vytvořením projektů typu „restart“. V dnešní době je mimořádně obtížné radikálně změnit téma výzkumu, pokud badatel nemá za sebou v dané oblasti již nějaké dílo, těžko získá pro svůj projekt financování a navíc riskuje výrazně sníženou produktivitu.

Vědci se mezi sebou překvapivě málo baví o vědě. Dva vědce v hospodě naopak s velkou pravděpodobností uslyšíme mluvit o financování výzkumu. Důvod je nasnadě, díky postupující specializaci nechápou svou práci ani kolegové z blízkých laboratoří, zatímco financování vědy je naším společným koníčkem (odhaduji, že redakce Vesmíru byla při žádosti o reakci na dopis profesora Michla výrazně úspěšnější než při žádostech o podobně dlouhé texty z oboru daného badatele). Oblast financování vědy je důležité téma, představující samostatnou odbornost. Rozhodování by mělo být založeno na znalostech a datech; věřím, že profesionální management vědy si v tomto směru rychle doplňuje znalosti.

„Věda o vědě“ už dávno není jenom společenskou vědou, ale přitahuje i například fyziky [14]. Svůj příspěvek bych tak skončil citátem Emanuela Frynty, který se z vrabců dá snadno adaptovat na vědce: „Vrabčáci byli zvědaví, co všechno o nich věda ví, i letěli to vyzvědět až do Akademie věd. A od té doby věda ví, že vrabčáci jsou zvědaví.“.

[1] F. C. Fang a A. Casadevall: Competitive Science: Is Competition Ruining Science? Infect. Immun. 83, 1229, 2015.

[2] G. H. Hardy: Obrana matematikova. Prostor, 1999.

[3] P. Azoulay, J. S. Graff Zivin, G. Manso: Incentives and creativity: evidence from the academic life sciences. RAND Journal of Economics 42, 527, 2011.

[4] D. Li, L. Agha: Big names or big ideas: Do peer-review panels select the best science proposals? Science 348, 434, 2011.

[5] F. C. Fang, A. Bowen, A. Casadevall: NIH peer review percentile scores are poorly predictive of grant productivity. eLIFE 5, e13323, 2016.

[6] S. Cole, J. R. Cole, G. A. Simon: Chance and Concensus in Peer Review. Science 214, 881, 1981.

[7] Olivier Francois: Arbitrariness of peer review: A Bayesian analysis of the NIPS experiment. arXiv:1507.06411, 2015.

[8] Price, Derek J. de Solla: Little science, big science. New York: Columbia University Press, 1963.

[9] F. C. Fang, A. Casadevall: Grant funding: Playing the odds. Science 352, 158, 2016.

[10] https://gateway.hrc.govt.nz/funding/researcher-initiated-proposals/explorer-grants

[11] R. J. Daniels: A generation at risk: Young investigators and the future of the biomedical workforce. Proceedings of the National Acedemy of Sciences 112, 313, 2015.

[12] Alberts, B., Kirschner, M.W., Tilghman, S., Varmus, H.: Rescuing US biomedical research from its systematic flaws. Proceedings of the National Acedemy of Sciences 111, 5773, 2014.

[13] I. Cook, S. Grange, Adam Eyre-Walker: Research groups: How big should they be? PeerJ. 3: e989, 2015.

[14] C. C. Lius: Is Bigger Better? Lab productivity and Lab Size. https://siepr.stanford.edu/system/files/Liu-NBiotech.pdf

[15] P. Azoulay, Ch. Fons-Rosen, J. S. Graff Zivin: Does Science Advance One Funeral at a Time? DOI: 10.3386/w21788.

[16] A. Zeng, Z. Shen, J. Zhou, J. Wu, Y. Fan, Y. Wang, Stanley H.: The Science of Science: From the Perspective of Complex Systems. Physics Reports 714-715, 1, 2017.

Zbavit vědu byrokratického balastu

doc. Mgr. Vítězslav Bryja, Ph.D.

Ústav experimentální biologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity

K této, jistě oprávněné, kritice GA ČR je potřeba dodat, že navzdory všem nedostatkům je to nejlépe fungující instituce pro rozdělování prostředků na výzkum, kterou v České republice máme. Což není míněno jako pochvala, ale jako prostý fakt. Tento fakt by neměl zapadnout obzvláště v kontextu obrovských finančních prostředků rozdělovaných z operačního programu Věda, výzkum a vzdělávání (OP VVV). Pro srovnání: GA ČR rozdělí ročně 4 miliardy korun, zatímco v OP VVV se počítá se 72 miliardami a jen ve výzvě Excelentní výzkum, zaměřené na základní výzkum a excelenci, se počítá (po navýšení) s 10 miliardami korun ­ což představuje dvouapůlnásobek GA ČR.

Bohužel v OP VVV se veškeré nešvary popsané profesorem Michlem vyskytují v řádově větší míře. O přidělení projektu pak rozhodují právě parametry žádosti, které chce prof. Michl (a s ním drtivá většina vědecké komunity) zrušit a jako zcela neopodstatněné vymazat. Jde zejména o informace, které člověk bez jasnovidecké koule prostě nemůže vědět ­ namátkou: informace o plánovaném počtu publikací, přesném složení týmu ve třetím roce projektu nebo počtu pipetovacích špiček, které zakoupíme ve čtvrtém pololetí (v OP VVV reportujeme pro jistotu každých 6 měsíců). Tento formalismus je v principu zneužitelný a v praxi zneužívaný.

I do problematiky vědy a výzkumu, která by měla pravdu odhalovat bez ohledu na důsledky, tak pronikají některé atributy celospolečenské proměny ve zkratce nazývané „nástup doby postfaktické“. I v přidělování peněz na vědu (přinejmenším optikou OP VVV), tak začíná platit, a zde si pomůžu citátem pana Karla Strachoty z úvodníku Respektu: „Forma bývá důležitější než obsah a ´pravdu´ mívá ten, kdo dokáže vyvolat správnou emoci a přitom se nezdržuje hledáním souladu mezi tím, co říká a skutečností“. Vrátit důvěru v kvalitní výzkum a zbavit ji politicky lákavých hesel a byrokratického balastu, to vidím jako řádově větší výzvu pro RVVI a jejího nového předsedu Andreje Babiše než úpravy (ač jistě žádoucí) technických parametrů fungování GA ČR.

Zastavme bujení manažerství vědy

doc. Mgr. Kamil Paruch, Ph.D., Ústav chemie Přírodovědecké fakulty MU

doc. Mgr. Lumír Krejčí, Ph.D., Národní centrum pro výzkum biomolekul, Přírodovědecká fakulta MU,

doc. MVDr. Aleš Hampl, CSc., přednosta Ústavu histologie a embryologie MU

Josef Michl je vědec světového formátu, jenž prakticky celou svoji karieru působil ve vysoce kompetitivním prostředí a velmi dobře tedy ví, co ve vědě funguje, a co naopak ne. Velmi doufáme, že jeho dopisu bude nejen vedení GA ČR, ale i MŠMT věnovat náležitou pozornost. Kdyby se realizovala alespoň polovina jeho návrhů, fungování české vědy a jejímu postavení v české společnosti by to dle našeho názoru výrazně prospělo; a značně usnadnilo práci panelistům GA ČR, kteří jsou typicky předními českými vědci, jejichž čas je vzácný.

Myslíme, že je nejvyšší čas, aby se celá společnost a zejména její politická reprezentace důkladně zamyslela nad tím, co skutečně od vědy a vědců očekává. Stávající systém má velmi „dobře“ našlápnuto k tomu, aby výsledkem nemalých investic do výzkumu (základního i aplikovaného) byly primárně stohy strategických dokumentů, dobře vypadajících grafů a tabulek, několikasetstránkové grantové žádosti a následné zprávy apod. Tedy výstupy, jejichž produkce nabídne práci pro zástupy manažerů, administrátorů, úředníků a dokonce i „specializovaných“ firem, ale jejichž reálná hodnota bude prakticky nulová. Bohužel to vypadá, že je pouze otázkou času, kdy tento „manažerský“ styl pronikne do všech oblastí akademického světa, včetně univerzitního vzdělávání. Ochránit před těmito nešvary vyrůstající generaci mladých výzkumníků již dnes stojí současné vědce nemalé úsilí.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsme se vrátili z USA a opustili dobře placená místa ve farmaceutickém průmyslu či prestižních výzkumných institucích, byl určitý patriotismus a přesvědčení, že budeme schopni pomoci posunout věci v ČR k lepšímu. Musíme ale říci, že nás poslední dobou tento optimismus poměrně často opouští. Pokud máme třeba každý měsíc vyplňovat celou řadu tabulek, odůvodnění a zpráv, tak nám to zcela zbytečně bere náš vědecký čas a v podstatě nás to uráží – systém nám totiž tímto říká, že nám nevěří a musíme mít nad sebou nějakého úředníka, který nás stále kontroluje. Příkladů, že to jde i bez této zcela zbytečné a kontraproduktivní byrokracie, je přitom ve světě dostatek (např. grantové agentury EMBO, HHMI, Wellcome Trust atd.).

Obzvláště depresivní kapitolou z poslední doby je nastavení pravidel čerpání nemalých peněz na MŠMT z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (OPVVV), zejména v rámci výzvy Excelentní výzkum. V rámci této jediné výzvy MŠMT ČR rozdělovalo více peněz, než odpovídá rozpočtu celého GA ČR na více než dva roky. Některá z hodnotících kritérií a jim odpovídající hodnocení působí jako velmi osobitá kombinace Kafky a Švejka; a o přidělení peněz ve finále s vysokou pravděpodobností rozhodují slohová cvičení na téma „odhadněte příjmy v budoucnu“, „analyzujte rizika“, „doložte provazby“ apod. – a ne vlastní kvalita výzkumníků a jejich výzkumu. Touto koncepcí hodnocení a následné podpory vědy a výzkumu lze pouze dále stimulovat již tak bující „manažerství“ vědy, určitě však ne vědu jako takovou.

Vše výše zmíněné tak vytváří značně demotivační prostředí. Výsledkem toho je, že někteří vědci, kteří jsou nesporně mezinárodně kompetitivní, z ČR odcházejí, nebo plánují tak v blízké budoucnosti učinit.

Předpokládáme, že jako společnost chceme, aby naše věda přispěla k řešení palčivých problémů, které nemají lehce odhadnutelná, snadná a rychlá řešení. Stále věříme, že chceme, aby naše věda vygenerovala know-how, které nám umožní být globálně kompetitivní ekonomikou s vysokou přidanou hodnotou. Pokud tomu tak je, musíme vědcům vytvořit prostředí, které je nebude zbytečně omezovat a zatěžovat byrokratickým balastem – systém tedy musí být dostatečně jednoduchý a transparentní.

Závěrečný odstavec věnujeme přímo Andreji Babišovi a ministrovi školství (pokud by tento článek čirou náhodou četli): Vědci v ČR jsou vysoce kvalifikovaná pracovní síla. Mnozí z nich absolvovali studium na špičkových zahraničních univerzitách a působili v předních výzkumných institucích a inovativních firmách. Někteří z nich jsou schopni produkovat mezinárodně kompetitivní výsledky, ze kterých v dlouhodobější perspektivě může česká společnost profitovat. Jakákoliv činnost, která je odvádí od jejich výzkumné práce a paralyzuje je, je v podstatě ekonomický zločin. Prosím, naslouchejte těm pár výborným vědcům, které aktuálně v Radě pro výzkum, vývoj a inovace máte; a pomozte vytvořit systém, který výše naznačeným nešvarům zamezí – bude to ku prospěchu nás všech.

Odstraňovat absurdity

Doc. Petr Svoboda, Ph.D.

vedoucí oddělení epigenetických regulací, Ústav molekulární genetiky AV ČR

Josef Michl má pravdu. Doufám, že jeho dopis k něčemu bude. Osobně jsem skeptický, protože některé body se týkají roky kritizovaných problémů, k jejichž změně se nenašla vůle. Změní něco to, že je Josef Michl znovu pojmenoval?

Prakticky bez výhrad souhlasím téměř se všemi body, i když některé z nich asi budou těžko realizovatelné v současném právním rámci, se současnými lidskými zdroji a motivací.

Chci zdůraznit: vnímám, že GA ČR prošel od roku 2007, co jsem se vrátil do ČR, výrazně pozitivní změnou. Považuji GA ČR za nejlepšího českého poskytovatele prostředků pro vědu. O parník. A nestačí mi to. Mohl by snadno být ještě lepší, zvlášť kdyby lépe snášel zpětnou vazbu. V některých případech si GA ČR kritiku nezasloužil, v jiných jednoznačně ano. Ale reakce byly povětšinou shodně arogantní – GA ČR tak čelil kverulantům, revolučnímu předvoji z Krče, bezprecedentním a licoměrným útokům … Jsem zvědav, jak se bude GA ČR vyvíjet dál, protože se nemůžu zbavit dojmu, že do každého dobrého nápadu v posledních deseti letech často přidal něco, čím ten nápad poškodil nebo rovnou přizabil.

Jediný bod, který bych doplnil, případně pozměnil je bod (ii), kde si myslím, že komise zahraničních vědců musí dostat z první ruky zpětnou vazbu od uživatelů, kterým GA ČR poskytuje své služby. Jinak má jen malou šanci nacházet a odstraňovat absurdity jako třeba studentské mzdové prostředky, na kteréžto administrativní pasti GAČR „vydělal“ státnímu rozpočtu možná i několik milionů. Nevím, za jak dlouho by mohla taková komise například zjistit, že alokace studentských mezd se roky míjí účinkem, je nesmyslná vzhledem k posunu fiskálního a akademického roku, komplikuje práci a opakovaně zbytečně naštvává držitele grantů.

GA ČR si zaslouží podporu vědecké komunity, protože nic lepšího v ČR mít nebudeme. Zároveň se musí naučit líp naslouchat a komunikovat s těmi, kterým poskytuje své služby. Jinak se příkopy vykopané v minulosti nezaplní. A pokud se GA ČR snaží do českého prostředí transplantovat prvky, kterými se inspiruje u zahraničních grantových agentur, musí chápat jejich podstatu a smysl a mít na paměti především užitečnost pro české žadatele a držitele grantů.

Zásadní je podpora mladých začínajících vědců

Dr. Pavel Tomančák, Ph.D.,

Ústav Maxe Plancka pro molekulární buněčnou biologii a genetiku, Drážďany - vedoucí skupiny Patterns of gene expression in animal development

GA ČR je národní organizace, která se asi nedá srovnávat s nadnárodními grantovými agenturami jako ERC nebo HFSP, ale je to v podstatě ekvivalent německého DFG (Deutsche Forschungsgemeinschaft), s nímž mám bohaté zkušenosti. Ke srovnání obou organizací bych si dovolil vypůjčit název známé knihy Ondřeje Neffa o světové sci-fi – Všechno je jinak. V tomto případě by tomu tak rozhodně nemělo být. DFG stejně jako další národní grantové agentury funguje velmi dobře (ne bezvadně) a GA ČR by se jejich zkušenostmi mohl inspirovat. Pokud by k tomu byla vůle, nebylo by nic jednoduššího, protože jedna z ředitelek mého drážďanského ústavu, Elisabeth Knust, byla dlouhou dobu viceprezidentkou DFG a nyní se angažuje v našem projektu Teaming for Excellence s Ústavem molekulární genetiky v Praze.

Z dopisu profesora Michla bych vypíchl pasáž o každoročním reportování, které vyžaduje GA ČR od svých příjemců. Ze zkušenosti vím, že čeští kolegové jsou v lednu nepoužitelní, protože všichni píšou tyto nesmyslné průběžné zprávy. Nedovedu si ani představit, jak velkou zátěž vyžaduje jejich čtení a evaluace ze strany hodnotitelů. DFG nic takového neprovozuje. Krátký formální report o finančním stavu grantu připravený grantovou kanceláří jednotlivých institucí by zcela stačil a umožnil by českým vědcům dělat svou práci.

Napsal jsem mnoho neúspěšných (konkurence je veliká) a několik úspěšných grantových návrhů pro DFG. Nikdy jsem se nesetkal s požadavkem zavázat se předem k určitému počtu publikací (nebo jak se u nás s oblibou říká výstupů) a už vůbec nebylo množství publikací vzniklých v rámci grantu použito k jeho evaluaci. Pokud něco DFG zajímá, pak je to kvalita, ne kvantita publikační činnosti. Zcela se ztotožňuji s názorem profesora Michla, že splnění umělých publikačních závazků je známkou nedostatečných ambicí daného projektu. Vyřazovat „hříšníky“ z grantového procesu na tři (!) roky je likvidační a ve světě zcela nevídané.

DFG nijak neomezuje počet grantových přihlášek a pokračování započatých projektů v dalším, nezávislém, ale jasně navazujícím grantu je poměrně běžné. Management grantu probíhá v Německu prostřednictvím grantových kanceláří daných institucí. V Česku si vědci obvykle dělají vyúčtování sami, což je musí výrazně zatěžovat a odvádět od vědecké práce. Tento problém nemůže vyřešit GA ČR, ale může přispět k řešení zjednodušením administrativních požadavků. V grantech DFG jsou administrativní části a rozpočet velmi jednoduché a na hodnocení grantu mají jen minimální vliv.

Podobně jako u GA ČR i granty DFG jsou často napsány na již téměř hotové projekty. Vzhledem k tomu, že v Německu je reportování výrazně benevolentnější a nasazení grantových prostředků flexibilnější, němečtí vědci často používají získané prostředky k řešení příbuzných projektů. Nemyslím si, že je to dobře, a pokud by mělo dojít k reformě GA ČR, mělo by se směřovat spíše k explicitní podpoře skutečně inovativních nových projektů s nejistými výsledky, tak jak to navrhuje profesor Michl.

Zcela zásadní je podpora mladých začínajících vědců. DFG jí věnuje značnou pozornost, ať už cílenými programu typu Emmy Noether nebo zvýhodněním prvních návrhů z nové laboratoře v normální grantové soutěži. Zapomínat by se nemělo ani na programy pro etablované vědce u nás nebo působících v zahraničí. Pokusy MŠMT v tomto směru ztroskotávají na neschopnosti rozpoznat vědeckou kvalitu a na zcela barokní administrativě, která vyžaduje ekvivalentní investice do nevědecké části grantu, aby jej vůbec bylo možno realizovat. Panely GA ČR mají v české vědecké komunitě dobrou pověst a jistě jsou schopny rozpoznat vědeckou kvalitu doma nebo přicházející ze zahraničí (první vlaštovkou by v tomto směru mohl být program EXPRO). Tyto programy by měly být vysoce kompetitivní, ale na to jsou vědci na těchto úrovních zvyklí a berou to jako výzvu.

V dopisu prof. Michla chybí problematika velkých, takzvaných síťových grantů pro spolupráce několika týmů z jedné nebo více institucí. Toto bylo donedávna doménou Operačních Programů pro Výzkum, Vývoj a Vzdělávání (OP VVV) MŠMT, ale jak víme, podpora z EU brzy skončí. Navíc rozdělování těchto miliardových prostředků se neobešlo bez kontroverzí a převažovala „nevědecká“ kritéria.

GA ČR má jedinečnou příležitost využit svoje znalosti české vědecké scény a nabídnout politické reprezentaci, že vyplní mezeru ve financování vědy po vypršení operačních programů. Inspirací mu může být opět DFG, které má velmi propracovaný systém evaluace velkých síťových grantů, tvořících páteř německého systému rozvoje vědy především na univerzitách. Tyto programy nutí vědce spolupracovat, a to nejen v rámci dané univerzity ale i s partnery z místních poboček Max Plancku a dalších organizací. České prostředí je natolik podobné (univerzity a AV ČR), že by se tento systém dal velmi úspěšně implantovat.

Všechny tyto návrhy jsou ovšem zcela akademické, pokud se za ně nepostaví politická reprezentace v ČR. Je zapotřebí oslovit pana Babiše a vysvětlit mu, že bezvýhradnou podporou pouze aplikovaného výzkumu zcela udusí českou vědu, nedojde k návratu špičkových mladých lidí ze zahraničí a navíc z ČR odejdou i ti vědci, kteří byli až dosud v domácím systému úspěšní. To bude mít za následek útlum transferu technologií, po němž naše politická reprezentace tolik prahne. Myšlenka, že to půjde bez podpory základního výzkumu a že budeme přenášet nápady vědců ze zahraničí, je směšně naivní.

Přestože nemám s GA ČR osobní zkušenosti, považuji ji za organizaci, která je schopna udržet konkurenceschopnost české vědy, zvláště pak, pokud jí bude svěřeno dostatečné množství prostředků k rozdělení mezi silnou českou vědeckou komunitu a pokud najde odvahu k implementaci změn ve svých procedurách na základě zkušeností ze zahraničí.

Neměřme počty „výstupů“

Mgr. Jiří Nantl, LL.M.

ředitel CEITEC, Masarykova univerzita

Josef Michl se zaobíral nastavením systému práce a grantových schémat Grantové agentury ČR. Jeho doporučení bych v zásadě podpořil a zejména bych se připojil k jeho apelu na zvyšování internacionalizace jejího fungování.

Josef Michl také velmi dobře poukazuje na některé požadavky současného nastavení grantových schémat, které jdou proti zájmu na vědecké excelenci. Jedná se jak o zaměření na počty „výstupů“ (na místo povahy nově objeveného) a obecně mikromanažerský přístup ke správě grantů. Je však nutné vnímat, že řada z těchto zjevných nešvarů grantového systému má širší příčiny. Jde často o vliv náhledu, který státní orgány obecně volí u nakládání s tzv. účelovými prostředky poskytovanými formou dotace. Nejvyšší kontrolní úřad na počátku této dekády začal požadovat, aby byl lépe doložitelný vztah mezi objemy poskytnuté „účelové podpory“ a dosaženými „výstupy“.

Požadavek, aby veřejné prostředky vynaložené na určitý účel byly využity efektivně, je legitimní. Je však nezbytné daleko důkladně zvážit, jakými nástroji a ukazateli tuto efektivitu měřit. Počty „výstupů“ jsou sice relativně nejpohodlnější, ale ve výsledku pro jednotlivé vědce i celý systém škodlivou metodou. Vláda (tato věc zcela jistě přesahuje samotný GA ČR a ostatně se týká také ostatních schémat „účelové podpory“) by zde měla být vůči požadavkům kontrolních orgánů daleko asertivnější. Dlouhodobě – a v rozporu s výslovným požadavkem zákona – nám chybí systém hodnocení schémat účelové podpory výzkumu, vývoje a inovací. Pokud by konečně byl dopracován (návrh Josefa Michla na mezinárodní komisi pro hodnocení činnosti GA ČR může být velmi dobrou počáteční inspirací), otevřelo by to cestu k méně primitivnímu náhledu ze strany kontrolních orgánů státu na efektivitu veřejných výdajů na grantovou podporu vědy.

Znevýhodnění žen trvá

MSci Kateřina Falk, D.Phil.

Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf v Německu a Fyzikální ústav AV ČR

Souhlasím se všemi body, možná bych ještě nějaké další přidala:

Delší (pětileté) granty by se měly udělovat i pokročilým vědcům, tři roky je ve vědě opravdu příliš málo.

Upozornila bych také na výzvu českých vědkyň, které právem upozorňují na znevýhodnění žen v žádostech o GA ČR. Tento bod je velmi důležitý a agentura by se nad nim měla aspoň zamyslet. TAČR již aktivní kroky na podporu žen ve vědě po vzoru EU dělá, je tedy na čase, aby tento vzor následovala i GA ČR.

Nelíbí se mi, že se v žádostech o grant GA ČR nezohledňují děti a především roky strávené v zahraničí. Povinna stáž 6 měsíců pro juniorské granty je nesmysl, protože na nějaké krátké stáži se toho člověk opravdu moc nenaučí a zbytečně to diskvalifikuje mladé ženy s dětmi. Naopak by se měla zohlednit opravdová práce a studium v zahraničí, nikoliv jako podmínka, ale jako bonus při hodnocení grantové žádosti.

Mělo by se také něco udělat s platovým limitem, to je tragické a v případech některých institucí jako třeba ELI Beamlines to snižuje plat vědce, jelikož kvůli struktuře financování nesmí instituce původní plat dorovnat z klasických zdrojů. Celkově by se mohla nutnost platit plat z grantu GA ČR zrušit, je to podmínka omezující a často zbytečná.

Autorka: Eva Bobůrková

Zdroj: Vesmír.cz