Jak zde již bylo reportováno, před několika dny se konala půldenní konference na téma „Byrokratizace vědy, aneb proč nebudeme mít nobelistu?“, na kterou jsem byl též pozván. Pozoruhodné bylo, že se nedostavil nikdo z MŠMT, pravděpodobně největšího viníka té dnešní byrokratizace vědy. Většina desetiminutových příspěvků panelistů byla podle mého názoru příliš krotká, dalo by se i říci jalová; zvláště příspěvek místopředsedy RVVI Markse byl mnohomluvný, ale bez jasného názoru, jak s problémem naložit. Nejjasněji a nejkonkrétněji hovořil Radek Zbořil z Univerzity Palackého v Olomouci.
V diskusi poněkud šokovalo vystoupení někdejšího krátkodobého ministra školství Dalibora Štyse, který pravil cosi v tom smyslu, že operačními programy na podporu výzkumu jsme oklamali Evropskou komisi, protože tyto prostředky měly být ve skutečnosti využity na řešení nezaměstnanosti a dalších sociálních problémů. Je věru pozoruhodné, že nám to přesto v Bruselu zřejmě v nějakém pominutí smyslů schválili...
Moje názory na čím dál závažnější problém byrokratizace české vědy bych shrnul do následujících bodů (některé se překrývají s tím, co říkal kolega Zbořil):
- Úředníci poskytovatelských institucí se zjevně domnívají, že čím důkladněji budou vědce dozorovat, tím lépe budou veřejné prostředky využity. Skutečnost je jiná – čas strávený sepisováním detailních projektových přihlášek, vyplňováním podrobných výzkumných zpráv či formálním uspokojováním podmínek vyžadujících plnění často absurdních „indikátorů“ je časem promarněným a tedy i velkou ztrátou finanční. Nejhorším recentním příkladem jsou podmínky programu NPU II, které dělají dojem, že je stanovovali nějací rafinovaní sabotéři kvalitní vědy. Je dobře známo, že to jde dělat i jinak – granty poskytované nadacemi, jako je Howard Hughes Medical Institute nebo Wellcome Trust jsou poskytovány na základě nesrovnatelně jednodušších podmínek. Když ale tohle řekneme, hned se setkáme s odpovědí, že s veřejnými penězi se musí nakládat mnohem „zodpovědněji“ – tedy zřejmě jich mnohem víc ztrácet na kontraproduktivní byrokracii.
- Osvědčeným způsobem, jak minimalizovat byrokracii a ztráty času badatelů je pořádat soutěže o velké projekty dvoukolovým způsobem – v prvním kole se posoudí stručné návrhy a kvalita předkladatelů, vyřadí se obvykle velká většina slabších projektů a časově náročné podrobné přihlášky do druhého kola vypracovává jen daleko menší počet žadatelů. Problém je, že když se u nás sáhne k dvoukolovému systému, vyžaduje se i v tom prvním kole popisování spousty papíru...
- Je nesmyslné, když někteří poskytovatelé (hlavně MŠMT) požadují vypracovávat obsáhlé projektové žádosti nejen v anglickém, ale i českém jazyce.
- Velmi by pomohlo, kdyby poskytovatelé umožnili dodatečné opravy drobných technických chyb či nepozorností – tím by se zamezilo kanalizaci jinak kvalitních projektů, na kterých strávili předkladatelé desítky hodin práce.
- Klasickým příkladem nesmyslné byrokracie je to, že GAČR již několik let neumožňuje ve výjimečných případech převod grantů z jedné instituce na druhou (při změně působiště řešitele), a to i když s tím souhlasí obě instituce a řešitel. Proč by s tím nemohla po důkladné kontrole podmínek na novém pracovišti souhlasit i GAČR? O změnu v této věci se marně snažím už dva roky, máme k dispozici právní stanoviska, která říkají, že při dobré vůli by to šlo, ale minulé vedení GAČR zřejmě z jakýchsi prestižních důvodů vytrvale hledalo důvody, proč to nejde. Nyní zaplať pánbůh slyšíme od nové předsedkyně GAČR náznaky, že se o příznivé řešení této věci bude snažit.
- Byrokratické komplikace působí i to, že GAČR v posledních letech každoročně měnila některé detaily pravidel pro využití grantových prostředků (zvláště pokud jde o mzdy). Vědecká obec by uvítala, kdyby jakékoli další změny už spočívaly jen v odbourávání některých omezení a celkovém, pokud možno radikálním, zjednodušování.
- Úplným zvěrstvem jsou „timesheets“ – pevně doufám (ale asi marně), že tento stupidní nástroj se už nikde nebude používat.
- Recentně jsem se setkal s opravdu extrémním případem byrokracie u grantové agentury Ministerstva zdravotnictví (GAZV, resp. její předchůdce IGA). Ta měla ve svých regulích absurdní ustanovení (které uplatňovala!), že pokud výsledky grantového projektu nebudou publikovány do 6 měsíců po jeho ukončení, musí příjemce vrátit celou grantovou dotaci. Kdo mohl o něčem takovém rozhodnout? Což ti lidé nevědí, jak dlouho trvá sepsání kvalitní publikace a recenzní řízení v kvalitních mezinárodních časopisech? Což si opravdu přejí, aby řešitelé raději publikovali v podřadných časopisech, které publikace berou rychle i bez řádného recenzního řízení?
- V diskusi opakovaně zaznívalo, že byrokracie by se dala výrazně omezit posílením institucionální složky financování výzkumu. S tím z celého srdce souhlasím, ale je třeba říci, že by se toho dalo dosáhnout pouze omezením financí pro grantové agentury a omezením účelových (programových) prostředků poskytovaných především MŠMT a MPO a přesměrováním do přímé institucionální podpory. Realističtější je asi možnost, že by výrazná většina budoucích nárůstů rozpočtové kapitoly na výzkum šla na posílení institucionálních prostředků. Jsem ale skeptický, zda toho lze dosáhnout – většina politiků (ale i hodně badatelů) si myslí, že o všechno se má hlavně soutěžit a soutěžit...
- Za všechny ty výše uvedené negativní záležitosti většinou dáváme vinu „úředníkům“. Myslím, že to není tak docela pravda. Hlavní podíl viny myslím nesou samotní badatelé, resp. jejich představitelé v čele výzkumných institucí, vědeckých radách grantových agentur a velkých účelových programů, resp. v poradních orgánech ministerstev. Vědecká obec se chová, promiňte mi ten výraz, jako poslušné ovce - zavádění nových a nových byrokratických nesmyslů se nijak nebráníme, oportunisticky jen „sklapneme podpatky“ a děláme, co se po nás chce, abychom dostali kýžené prostředky na svůj výzkum... A to nemluvím o tom, že i v institucích, které máme plně pod svojí kontrolou (podle mé zkušenosti např. na některých vysokých školách), byrokracie vesele bují a rozhojňuje tvůrčím způsobem to, co přichází „shora“.
Ačkoli jsem zásadním životním optimistou (mým heslem je „Zaplať pánbůh, že to není horší“), mám dojem, že nemáme šanci onen problém s byrokracií vyřešit. Hydra byrokracie je příliš silná a vůle s tím něco udělat minimální; z pochopitelných důvodů vítězí pragmatická strategie všemu se podřídit a nedostat se do konfliktu s poskytovateli peněz na výzkum. Jsem proto rád, že už jsem v penzijním věku a že už mě tyhle věci zřejmě už moc dlouho trápit nebudou...
Ale na úplný závěr přece jen něco optimistického:
- Podle mých zkušeností funguje GAČR při výběru projektů velmi dobře, v podstatě stejně, jako třeba ERC nebo Wellcome Trust (v panelech posuzovatelů všech těchto poskytovatelů jsem řadu let sloužil). Byl bych rád, kdyby stejně dobře fungovaly i ostatní grantové agentury a poskytovatelé jiných účelových dotací.
- To, že vláda kdysi rozhodla financovat z „bruselských“ rozvojových fondů velkorysé vybudování řady nových výzkumných infrastruktur, považuji za velmi šťastné. Dokonce bych řekl, že to stálo i za tu často úmornou byrokracii (bez ní by to ovšem bylo ještě lepší). Ústav molekulární genetiky AV ČR, jehož jsem (již jen do 30.4.) ředitelem, byl příjemcem dotace a je garantem udržitelnosti jednoho z šesti „velkých“ projektů programu OP VaVpI (BIOCEV); jsem rád, že celý ten nový výzkumný areál výborně funguje a splňuje zcela to, co bylo zamýšleno.
Autor: Václav Hořejší
