Přihlásila jsem se do osmitýdenního programu zaměřeného na inovace ve zdravotnictví. Proč? Chtěla jsem vyzkoušet, jak takové výzvy fungují a zda k něčemu jsou. A co mi to dalo? Zjištění, že i za osm týdnů se dá s neznámými lidmi vytvořit tým a během online hovorů přijít s inovačním řešením, které chce komerčně uplatnit firma.
Výzva k přihlášení do projektu Challenger, organizovaného firmou DEX Innovation Centre ve spolupráci s Evropským inovačním a technologickým institutem EIT Health, firmou Roche, Krajskou nemocnicí Liberec a ČVUT, na mě vyskočila na sociální síti díky partnerovi projektu, Pražskému inovačnímu institutu.
„Program je určen všem, kteří se zajímají o zlepšování zdravotnických služeb, technologií a systémů,“ znělo v popisu, což mě vzhledem k mému studijnímu a pracovnímu profilu zaujalo.
Lidé poskládaní náhodně dohromady
První setkání proběhlo v říjnu v prostorách CIIRC ČVUT. Na místě nám byly prezentovány výzvy, které máme řešit. Vybrala jsem si výzvu: Efektivní management antibiotik v nemocnici: Digitalizace AMS pro optimalizaci a úspory.
Tým jsme utvořily s dalšími třemi účastnicemi, předem jsme se neznaly. Ač většina účastníků programu byli ještě studenti, tak zrovna náš tým se skládal převážně z pracujících a jedné studentky biotechnologií na Masarykově univerzitě.
Výzvu nám prezentoval primář infekčního oddělení z Krajské nemocnice Liberec Adam Vitouš. Hlavním problémem, který chtěl řešit, byl fakt, že mu chybí přesnější statistiky o spotřebě antibiotik a jejich účinných látek na jednotlivých odděleních.
Naším prvním úkolem bylo problém více zanalyzovat, správně ho definovat a ověřit, zda jej řeší také jiná pracoviště. To proto, abychom mohly přijít s vhodným řešením a nepustily se do řešení problému, který možná trápí jen jednoho člověka.
Protože jsme tým mohly rozšířit ještě o pátého člena, vzpomněla jsem si na známého jménem Lukáš, který mi jednou vyprávěl o svém zaměstnání ve firmě Datlowe, kde navrhují systém s umělou inteligencí, který analyzuje nemocniční infekce z dat v informačních systémech.
A tak slovo dalo slovo a Lukáš se k nám do týmu připojil. Teď už jsme byli kompletní a náš profil byl opravdu různorodý: já jako novinářka s medicínským a humanitním vzděláním, vývojář a datový analytik Lukáš, studentka biotechnologií Ema, pracovnice MPSV dodělávající si doktorát z biomedicíny Michaela a byznys konzultantka v oblasti IT Alena. Abychom měli zpětnou vazbu k naší práci, dostali jsme ještě kouče Michala z firmy DEX Innovation Centre.
Protože jsme tým utvořili v podstatě náhodně, tak jsme hodně času strávili zdánlivě nemotornou komunikací: kdo se pustí do čeho, co má nebo nemá smysl dělat, kdo má v týmu jakou roli, když nikdo z nás není deklarovaným šéfem apod. Asi by pro nás bylo jednodušší, kdyby nám někdo shora řekl: ty budeš dělat to a ty zas tohle, ale i takto přirozeně zdola se naše role a přínosy nakonec usadily. S drobnými proměnami v průběhu projektu podle toho, jak kdo měl nebo neměl kapacitu se zapojit.
Analýza problému, ze které může vyjít jiné řešení než to prvotně vysněné
Jak jsme přistoupili k analýze problému? Oslovili jsme lékaře, zdravotní sestry, ale i vývojáře ze svého okolí, abychom zjistili, zda stejný problém jako v Liberci řeší i v dalších nemocnicích. Času nebylo moc, nemohli jsme k tomu přistoupit jako výzkumníci. Ale i tak jsme zjistili mnoho zajímavých informací, které jsme poté společně vydestilovali v hlavní definici problému. A v brainstormingu jsme zkusili navrhnout různé možnosti řešení, ze kterých jsme vybrali to, které nám přišlo nejvhodnější a které jsme dál rozpracovávali.
Z rozhovorů jsme zjistili, že: 1) nemocniční informační systémy často nejsou vhodně propojené a komunikace mezi nimi je zpožděná (např. systém s výsledky z mikrobiologie není dostatečně propojen se zdravotnickou dokumentací), 2) infektologové jsou přetížení a konzultace antibiotické léčby ostatních lékařů s infektology jsou tak ztížené, 3) nejnovější doporučení vhodné empirické antibiotické léčby se často nedostávají včas ke všem lékařům, 4) na nemocničních odděleních přetrvávají různé zvyky v otázce předepisování léčiv, 5) v systému chybí zpětná vazba mezi nasazenými léky a jejich statisticky podloženou účinností. To vše vede k mnohdy nevhodně zvoleným antibiotikům, což prodlužuje hospitalizace pacientů s infekcemi (dle statistik v průměru o jeden den), zvyšuje náklady léčby (každý den hospitalizace stojí cca 5000 Kč, na některých oddělení i více) a přispívá ke vzniku antibiotických rezistencí.
Pro tento problém jsme navrhli řešení v podobě tzv. robotického infektologa Robina. Ten by integroval jednotlivé systémy do aplikace, ke které by měli lékaři přístup i na tabletech, aby se do ní mohli dívat přímo u pacienta. Robin by v dokumentaci pacienta pomocí AI (nikoliv generativní) vyhledal podstatné informace, srovnal je s výsledky citlivosti z mikrobiologie (tzv. antibiogramu), případně by před obdržením výsledků z laboratoře diagnózu porovnal s kumulativními antibiogramy dané nemocnice a nemocničními doporučeními a navrhl vhodné antibiotikum jako tzv. lék první volby.
Navrhli jsme prototyp, promysleli byznysové problémy a naše řešení jsme nakonec validovali nejen s primářem Adamem Vitoušem, ale i s dalšími lékaři, které jsme oslovili při formulaci problému.
Celý projekt zní takto ve zkratce vlastně banálně, ale v závěrečných dnech to byl docela nápor. Každý večer jsme měli online hovory, takže doma už vtipkovali, jestli mám zase hovor do práce nebo do toho projektu, z něhož se staneme milionáři. „Uvědomuješ si, kolik jsi už dala času do něčeho, co je vlastně jen pro zábavu a seberozvoj?“, ptali se.
Uvědomovala jsem si to a taky jsem pak kouči říkala: „Mě by jednou docela lákalo si založit vlastní podnikání, ale zároveň mám pocit, že teď na to ještě není ta vhodná chvíle.“ Kouč Michal mě však povzbudil: „Nikdy nebudeš mít pocit, že na rozjezd podnikání je vhodná chvíle. Jestli tě to láká, tak do toho jdi.“
Zažít si úspěch i neúspěch
A pak už přišel finálový večer, který se konal na Mikuláše opět na CIIRC ČVUT. Devět týmů včetně našeho prezentovalo svá řešení a všechna byla zajímavá. Vlastně mi „spadla čelist”, jak dobré všechny týmy byly.
Mě osobně nejvíce zaujal návrh hry Bridge, který přináší gamifikaci do kontaktu vnoučat s prarodiči. Když vnoučata prarodičům přes aplikaci zavolají, v aplikaci se propojí jejich vlastní ostrov s ostrovem příbuzného a získají vybavení na vylepšení svého domečku na ostrově. A také si v aplikaci mohou hovory ukládat a vytvářet si z nich kroniku.
Neskromně mám však pocit, že i naše prezentace se povedla. Po prezentaci za námi přišla Hana Chlebná, ředitelka Hubu Tech4Life v Technologické inkubaci programu CzechInvest, velmi nás chválila a přesvědčovala nás, abychom řešení opravdu zrealizovali a přihlásili se do Technologické inkubace, že nám s přihlášením mohou pomoct.
Ostatně takto by to podle mého názoru mělo být – podobné soutěže by v ideálním případě neměly končit vyhlášením, ale perspektivním nápadům a jejich autorům by se následně měli věnovat skauti z programů, jako je Technologická inkubace nebo z inkubačních programů bank a investičních skupin. Když už se „těsto zadělá”, je škoda, aby se nenechalo vykynout a upéct, ať je z něj užitek. Dávám tedy palec nahoru CzechInvestu za tento přístup.
Byli jsme pochvalou Hany Chlebné, členky čtyřčlenné poroty, tak namlsaní, že jsme pak byli trochu zklamaní, když jsme se neumístili na stupních vítězů. Ale i neúspěch je lekcí a není třeba ho brát fatálně. A náš projekt má nakonec vlastně šťastnou koncovku: sice ho nezrealizujeme my, protože na to nemáme kapacitu a museli bychom ho realizovat z nuly, což by vstupní náklady velmi prodražilo. Ale naše řešení se zalíbilo firmě Datlowe, v níž Lukáš pracuje, a která už má k nemocničním datům přístup. Po dokončení validace – hlavně byznysové, zda nemocnice budou ochotny si řešení pořídit, se do jeho realizace pustí. Své dosavadní aplikace prodala již do více než 50 nemocnic v Česku i zahraničí.
A to je vlastně naše největší ocenění: pokud se naše řešení skutečně uplatní na trhu a přispěje ke zlepšení zdravotnictví, bude to mít větší hodnotu než diplom.
Podnikání se dá – jako cokoli jiného – rozdělit do kroků a demytizovat
Dvouměsíční zkušenost v programu Challenger mě naučila důležitou věc: demytizovala v mých očích podnikání. I takto velká věc, jako je podnikání se dá rozfázovat do jednotlivých kroků a pak jít jeden za druhým k cíli. Inspirativní mi přišla i přednáška Libora Hořeního, který v průběhu finálového večera ukázal, jak zbohatl na webu toprecepty.cz, ačkoli předtím neuměl ani vařit, ani programovat.
Samozřejmě jsme si vyzkoušeli jen teaser na podnikání. Reálný vývoj a prodej aplikace by jistě přinesl mnoho dalších výzev, ale přesto jsme díky programu získali určitý recept, jak na to. Všem lidem bych takovou zkušenost doporučila, hlavně končícím studentům a doktorandům, ale i lidem, kteří se nachází ve fázi kariérní změny a váhání, kam se posunout.
A kdy se sama pustím do podnikání? Teď ještě asi na radu kouče nedám a ještě si počkám – ostatně průměrný věk zakladatelů startupů je 45 let, tak ještě trochu času mám a jako šéfredaktorka portálu Vědavýzkum.cz zatím nekončím. Ale jednou bych si to chtěla zkusit. Narazit, anebo prorazit.
