Jan Zapletal: Rozmanitost vědeckých týmů jednoznačně vede k rozvoji vědy

Jan Zapletal Působí jako výzkumník v Laboratoři vývoje paralelních algoritmů v IT4Innovations národním superpočítačovém centru a jako odborný asistent na Katedře aplikované matematiky na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě. Cenu Josepha Fouriera v oblasti informatiky a výpočetních věd získal za svůj výzkum na téma Paralelní metody hraničních prvků pro HPC (High Performance Computing). V současné době toto téma dále rozvíjí a zabývá se modelováním evolučních dějů, jako je například šíření tepla. Spolu s kolegy z University of Technology Graz se věnuje vývoji prostoročasových metod hraničních prvků, které nabídnou větší prostor pro paralelizaci na moderních HPC infrastrukturách.

Co se změnilo v oblasti vědy, které se věnujete, od chvíle, kdy jste obdržel naši cenu?

Nemyslím si, že by se vědní obor, kterému se věnuji – tedy high performance computing a numerická matematika – za poslední dva roky nějak skokově změnil. Pravdou ovšem je, že se jedná o poměrně dynamickou oblast vědy a s každým nárůstem výpočetního výkonu počítačů je třeba přijít s řešeními, která umí tyto prostředky efektivně využít. To s sebou nese jednak vývoj nových numerických metod pro řešení velkých inženýrských problémů, jednak nové přístupy k paralelnímu programování, které umí využít moderních heterogenních výpočetních systémů a akcelerátorů, jakými jsou například grafické karty.

Pozoroval jste mezi Českou republikou a Francií nějaké rozdíly ve sféře vědeckého výzkumu? Co vám přinesl výměnný pobyt ve Francii?

Během měsíční stáže nebyl příliš prostor na porovnání přístupů k vědeckému výzkumu v obou zemích, k tomu by bylo třeba v Paříži strávit více času. Pobyt mi ovšem umožnil na chvíli odložit projekty řešené v Ostravě a plně se zaměřit na problematiku modelování šíření zvukových či elektromagnetických vln, kterou se v Laboratoire JacquesLouis Lions v rámci Université Sorbonne zabývají a na kterou v Ostravě nezbýval čas. Každopádně to byla velmi osvěžující zkušenost.

Umožnila vám tato zkušenost navázat a rozvinout francouzsko-českou spolupráci?

Určitě. Na můj pobyt v letošním roce navázal kolega z mé pracovní skupiny a v rámci své půlroční stáže dále rozvíjí paralelní implementaci metod modelujících šíření vln. I do budoucna bychom rádi spolupracovali na společných tématech a využili dalších možností výměnných programů pro studenty i akademické a vědecké pracovníky.

Myslíte si, že je důležité rozvíjet vědeckou spolupráci na evropské či mezinárodní úrovni?

Rozmanitost vědeckých týmů, různé pohledy na věc a zkušenosti z předchozích vědeckých aktivit jednoznačně vedou k rozvoji vědy. Jistě si to uvědomuje i Evropská komise, která v rámci programu Horizon 2020 podporuje velká konsorcia výzkumných institucí a průmyslových partnerů. Na druhou stranu by ale nebylo na škodu, kdyby existovala větší podpora menších výzkumných týmů mezi dvěma či třemi evropskými partnery. Takové projekty by byly snadněji uchopitelné pro začínající vědce.

Co vás inspirovalo k tomu, že jste se rozhodl pracovat v oblasti vědy a výzkumu? Máte nějaký vzor nebo hrdinu, jehož životní příběh vás inspiruje?

Matematika mě bavila už na základní škole, a přestože jsem si jako syn dvou učitelů vždy říkal, že ve školství skončit nemůžu, na své doktorské studium jsem přímo navázal svou aktivitou na IT4Innovations v rámci Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Nemalou roli možná sehrálo i načasování, protože superpočítačové centrum se během mého studia rozjíždělo. Co se týče mého vzoru, asi bych jmenoval svého dědu, se kterým jsme strávili spoustu hodin v přírodě. Procházky po loukách a lesích, pozorování ptáků, brouků a rostlin povzbudilo přirozenou zvídavost, a přestože se nakonec nevěnuji biologii, zcela jistě mě tyto zkušenosti v tomto směru ovlivnily. Nakonec, matematika podobně jako příroda nabízí neomezené možnosti zkoumání.

Co byste dnes řekl mladému českému vědci, který by se rád věnoval výzkumu? Jak můžeme povzbudit mladé vědce v činnosti?

Myslím, že výzkumné instituce v České republice i v Evropě mají pro mladé vědce téměř vždy dveře otevřené. Problémem je spíš nedostatek takových lidí. Nadšení člověka pro vědu se také může dostat do konfliktu s potřebou finančně zajistit rodinu a v tomto ohledu není jednoduché konkurovat soukromým firmám, které umí kvalitní zaměstnance ocenit.

Autorka: Esther Idris Beshirová

Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut

Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.