Přinášíme vám další ze série rozhovorů s držiteli vědecké ceny Francouzského velvyslanectví v Praze. Michal Kolář strávil několik let v zahraničí, v současnosti je zpátky v Praze, kde působí na Vysoké škole chemicko-technologické. Za svou činnost byl v roce 2012 oceněn Cenou Jean-Marie Lehna za chemii. Jak si představuje, že by věda mohla vypadat v budoucnu? A jak se liší přístup vědců ve Francii od těch v Čechách?
Michal Kolář je přírodovědec, který se oborově pohybuje na pomezí chemie, fyziky, biologie a počítačové vědy. Studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval čtyřletý pobyt v Německu, kde byl dva roky ve Výzkumném centru Jülich (Helmholtzova společnost) jako stipendista Humboldtovy nadace a dva roky na Ústavu Maxe Plancka pro biofyzikální chemii v Göttingenu. Nedávno se přestěhoval do Prahy, takže jeho pracovní náplň tvoří učení, bádání a obecně věnování se studentům. Na Vysoké škole chemicko-technologické učí fyzikální chemii a molekulární spektroskopii a vede vědeckou skupinu, která se zabývá pohyby biomolekul.
Za co jste obdržel Cenu Francouzského velvyslanectví?
Za práci o halogenových sloučeninách. Dělal jsem teoretické modely halogenových sloučenin – od té doby jsem od toho upustil, už je to pro mě téměř uzavřená věc. Byla to výpočetní chemie, kvantová chemie malých molekul, které na sobě měly halogen a ten halogen byl něčím zvláštní. Zajímalo mě, jak se to dá počítačem věrohodně popsat.
Máte pocit, že se věda v České republice mění v tom smyslu, že se rychleji vyvíjí, že je víc vědců nebo více úspěchů?
Mám pocit, že se mění. Ona se věda změnila několikrát. Po revoluci nastala jedna taková velká změna, lidé odešli do zahraničí, pak se vrátili, přinesli nějaké zkušenosti. Další změnou byl přísun peněz z Evropské unie, vzniklo hodně výzkumných ústavů. Měl jsem v tomto ohledu větší výběr než moji o generaci starší kolegové.
Myslíte si, že je zahraniční spolupráce důležitá?
Bezpochyby ano. To jinak nejde. Nejlepší nápady vznikají u kávovaru, když se lidé náhodně baví – když se nebudou bavit, tak nic nevymyslí. A pro vědu je podstatné i to, že každý musí být jiný a mít jiný background. Nejdůležitější objevy se podle mě nachází na pomezí různých vědních oborů.
Když jste mluvil o evropských projektech, jak často musí vědci žádat o dotace, jak často se mohou něčeho zúčastnit? Máte pocit, že se možnosti, které dnes mají vědci k dispozici, dostatečně využívají?
Ano, protože to je pro vědce naprostá nezbytnost. Tady je málo míst, kde by se vědec uživil jen z toho, co mu dají instituce. Takže to řeší všichni moji kolegové. A co se týká těch možností, myslím si, že peněz máme spoustu, je ale potřeba s nimi dobře nakládat. Správně je rozdělit mezi správné lidi. Nemusí se vyloženě přidávat víc peněz, když se s nimi bude dobře hospodařit.
Máte nějakou představu o tom, jak bude věda vypadat v budoucnu, nebo co by se třeba mohlo změnit?
Co se bude měnit? Myslím si, že jeden revoluční nástroj představuje tzv. CRISPR. To je nástroj na editaci genetické informace. V Německu jsme se s kolegy bavili o CRISPR jako o atomové bombě biologie. Atomová bomba přinesla spoustu užitku ve formě jaderných reaktorů a zdroje energie, ale taky hrozbu. Proto si představuji, že genetické modifikace a editování mohou v budoucnu přinést problémy i užitek.
Když jste byl na té stáži, pozoroval jste nějaký rozdíl mezi přístupem vědců ve Francii a v Čechách?
Jsou národnosti a národnostní typy vědců. Můj šéf byl Francouz a dlouhou dobu strávil ve Spojených státech, takže měl srovnání. Vykládal mi, že jeden z těch velkých rozdílů mezi Francií a jinými státy je například v tom, že on dosáhl nějaké úrovně, získal nějaký status a ten už ve Francii nemusel dál obhajovat. Kdyby tehdy byl v Americe, tak by se po pěti letech na jeho status zapomnělo a musel by se dál snažit, aby ho obhájil. A kdyby někdy získal Nobelovu cenu, tak by se na ni po pár letech zase zapomnělo a zase by musel ten status obhajovat. Myslím, že na tom bylo něco pravdy.
Jak byste povzbudil mladé vědce?
Ať dělají, co je baví. Jestli je baví věda, tak ať ji dělají, a až je přestane bavit, ať přestanou. Ať se nebojí cestovat, ať se nebojí cizích věcí, ať se nebojí zariskovat. Cesta do zahraničí přinese spoustu problémů a těžkostí, ale vyplatí se to.
Autorka: Esther Idris Beshirová
Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut
Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze
