Během předvánoční konference spolku Czexpats in Science jsme měli příležitost popovídat si se zajímavými vědeckými osobnostmi žijícími jak u nás, tak především v zahraničí. Evoluční biolog Pavel Tomančák zakotvil v Max-Planck Institutu v Drážďanech, vyhlíží ale i za oceán. O české vědě říká, že má potenciál, nejprve však musí dojít k strukturním změnám.
Co vás přivedlo k molekulární biologii?
Vždy mě zajímala dlouhá a odvěká tajemství přírody a evoluce je v biologii základem všeho. Postupně jsem tak k evoluční biologii dospěl. Nyní se v podstatě zabýváme tím, jak se v průběhu evoluce mění embryonální vývoj mnohobuněčných organismů.
Vystudoval jste Masarykovu univerzitu v Brně. Proč jste se rozhodl pokračovat ve studiu v zahraničí?
Byla trošku jiná doma, takže těch příležitostí nebylo tolik. U nás na fakultě se objevila reklama na PhD program v Evropské molekulárně-biologické laboratoři EMBL. Přestože jsme v roce 1994 byli ještě dost izolováni, tak jsem o této laboratoři věděl, že je to taková Mekka molekulární biologie v Evropě. Tak jsem si řekl, že to zkusím, byla to spíš náhoda. Dnes je PhD programů více a studenti jsou lépe informováni. V 90. letech být doktorand znamenalo přežívat, platy byly naprosto minimální. Moji talentovaní spolužáci, kteří zůstali v Brně, například přespávali přímo na ústavu. V té době byla spousta studentů nucena vědu opustit z existenčních důvodů.
V čem vidíte největší rozdíl mezi tím, jak se dělá věda u nás a v zahraničí?
Nemám příliš velké zkušenosti s tím, jak se dělá věda v Česku, ale nejvíce mě zarazila úplně jiná kultura spolupráce. Na rozdíl od naší instituce jsou v Čechách vědci velmi individualističtí. Zajímá je hlavně prospěch jejich laboratoře, ale mnohdy už nesledují, s kým by mohli navázat v rámci domovské instituce spolupráci. Myslím si, že nemají tak silnou loajalitu ke své instituci, která by vedla k tomu, že by pro ni dělali věci, které jsou nad rámec toho, co je pro ně výhodné.
Jaké je to v Drážďanech?
V Drážďanech je to úplně jiné, fungujeme jako tým a jsme velice ambiciózní. V Čechách tohle chybí, vědci se srovnávají s laboratoří vedle. Na Max-Plancku se ale srovnáváme třeba s Harvardem, Berkeley nebo ETH. Zkrátka v Čechách často chybí ambice a ochota spolupracovat, alespoň tedy v biologických oborech se kterými mám určité zkušenosti.
Spolupracujete s nějakou institucí tady v Čechách?
Na to je složité odpovědět. Snažil jsem se založit v podstatě pobočku Max-Planck Institutu v Praze v rámci evropského programu Teaming for Excellence. Chtěli jsme, s využitím prestiže Max-Planckovy Společnosti, přilákat do Česka špičkové mladé vědce vytvořením konkurenceschopných podmínek pro založení nezávislých laboratoří. Na základě toho jsem si vytvořil vazby na mnohé české výzkumné instituce. Přestože měl projekt obrovskou podporu v mezinárodní vědecké komunitě, v EU nakonec neprošel. Je to škoda.
V průběhu toho jsem také založil malou výzkumnou skupinu na IT4Innovations v Ostravě, kde je výkonný superpočítač, který adaptujeme pro zpracování velkých mikroskopických obrázků pomocí naší nesmírně populární open source platformy Fiji. Je to projekt na čtyři roky a uvidí se, co bude dál.
Máte tedy zájem do budoucna udržovat vztahy i tady v Čechách?
Kdybyste se mě zeptala před rokem, tak bych řekl, že můj plán je využít zahraniční zkušenosti a přenést je do Čech. V současné době ale moje nadšení ochablo, protože hodně aktivit, které jsem začal, se nepovedlo, a ne vždy si člověk připadá úplně vítán. Pokud se ale objeví další možnost přenést kulturu a ambici Max-Plancku do Čech, tak se tomu samozřejmě nebráním.
Nemáte v plánu se do Čech vrátit?
Takovou nabídku nemám. Je třeba brát v potaz, že mám permanentní pozici na Max-Planck Institutu, a to je pozice, které se vzdává jen těžko. Musí k tomu být důvod. Momentálně proto přesun do Čech neplánuji. Ale pokud by byla u nás možnost, jak zrealizovat mé vize a zlepšit zdejší vědecké prostředí, tak jsem vždy připraven pomoci, protože zkušeností jsem v zahraničí nasbíral opravdu hodně.
Jaký je váš další plán?
Dalo by se říct, že jsem se obrátil z východu na západ, konkrétně do Spojených států. Tam existuje velmi známý vědecký institut Janelia Research Campus. Je to velká instituce, kterou podporuje jedna z nejvlivnějších vědeckých filantropií – Howard Hughes Medical Institute. V minulém roce vyhlásili soutěž na nové vědecké zaměření otevřenou vědcům z celého světa. Podal jsem tam také přihlášku a dostali jsme se mezi osm semifinálových projektů. „Hraje“ se o asi 250 milionů dolarů, a to je opravdu veliká příležitost. Kdyby se to povedlo, tak bych do toho šel. Jsem člověk, který se snaží vytvořit něco většího než je můj výzkum a moje laboratoř, a pokud se naskytnou takové příležitosti, tak za nimi jdu. Bylo by hezké, kdyby takové příležitosti vznikaly i v Čechách.
Potenciál ale v Česku vidíte?
Samozřejmě. Chci říct, že jsem měl s českou vědeckou komunitou skvělé zkušenosti, je tu veliký potenciál a spousta lidí by ten potenciál chtěla využít tak, aby česká věda v Evropě zaujala důstojné místo. Myslím si, že pokud dojde k možná i dramatickým strukturním změnám, tak se to povede.
Děkujeme za váš čas.
Za Vědavýzkum.cz se ptala Barbara Kytková.
Pavel Tomančák je špičkový odborník v oblasti evoluční a vývojové biologie. Od roku 2005 působí na Max Planck Institutu pro Molekulární Buněčnou Biologii a Genetiku v Drážďanech, kde vede nezávislou výzkumnou skupinu. Jeho laboratoř studuje regulaci a evoluci genové exprese během embryonálního vývoje mnohobuněčných organismů kombinací pokročilých technik molekulární, zobrazovací a obrazové analýzy. Vystudoval molekulární biologii a genetiku na Masarykově univerzitě v Brně. Doktorát dokončil v Evropské molekulárně-biologické laboratoři (EMBL) v Heidelbergu. Pět let pracoval na Univerzitě v Berkeley v Kalifornii jako vědecký pracovník ve skupině Geralda M. Rubina.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
