Petra Hájková: Řekli mi, ať přijedu v pondělí

Jak je typické pro britské akademické prostředí, profesorka Hájková mi hned na začátku našeho rozhovoru nabídla tykání.

Nyní jsi světoznámou profesorkou. Jaké byly tvé vědecké začátky?

Během studia molekulární biologie na Karlově univerzitě jsem dělala diplomku u profesora Svobody a Jiřího Hejnara na Ústavu molekulární genetiky. Tehdy jsem byla jejich jediný student, což byla ohromná výhoda. Hýčkali si mě a měli čas mě v laboratoři vše naučit. Molekulární biologie je experimentální věda, a není tedy jen o znalostech a intelektuální činnosti. Dělat experimenty technicky správně je součást řemesla. S touto dovedností se ale člověk nerodí. Někdo do něj musí investovat a vše ho naučit, za což jsem Jirkovi a ostatním ve skupině dodnes vděčná.

Druhá věc je, že jsem studovala v době, kdy ještě nebyly k dispozici komerční předvyrobené experimentální sady, které nyní běžně používáme v laboratoři. Takže tím, že si člověk musel vše sám namíchat a rozumět tomu, co každá látka dělá, se dobře naučil základy a získal jakousi experimentální intuici. V generaci, co teď vyrůstá, vidí tohle člověk zřídka a obecně mi přijde, že takové ty základní dovednosti se v našem oboru dost ztratily, což je škoda.

I když jsi magisterské studium dokončila v Čechách, tvá další kariéra byla značně mezinárodní. Jak ses poprvé pracovně dostala do zahraničí?

Musím říct, že celá moje kariéra byla v podstatě sérií náhod. Dělala jsem diplomku v oblasti epigenetiky a zajímalo mě, jak jsou určité části DNA metylované po virové infekci. Protože jsem během každého experimentu měla jen málo buněk, které byly infikované, tak bylo skoro nemožné vzorky pomocí tehdejších metod spolehlivě analyzovat. Tehdy jedna skupina na Institutu Maxe Plancka v Berlíně publikovala metodu, pomocí které to šlo. Napsala jsem jim a pak zavolala a pamatuju si, že jsem se bavila s tamním Ph.D. studentem a šéfem té skupiny, jestli by mi mohli poslat protokol. Oni mi řekli, že nejlepší by bylo, abych se rovnou přijela podívat, jak se to dělá, jelikož některé technické triky se těžko popisují. To byl čtvrtek, tak řekli, ať přijedu v pondělí. Tak jsem sedla do vlaku a jela na tři týdny do Berlína. Šéf skupiny mi pak nabídl, abych u nich zůstala na doktorát, ale že je nutné, abych nejdřív šla za vedoucím celé divize a oficiálně mu řekla, že chci nastoupit. Ten během naší schůzky seděl v obleku ve své obrovské kanceláři s červeným kobercem a dvěma sekretářkami. Na stěnách mu visely originály maleb. Seděl tam a říkal: „Tak jsem slyšel, že k nám chceš nastoupit na postgraduál. Máš své peníze, nebo chceš, abych tě platil?“ Řekla jsem, že chci, aby mě platil. A on na to: „Tak jo, ale musíš začít za dva měsíce.“ Po příjezdu jsem to řekla svému školiteli a on to viděl jako skvělou příležitost. A tak jsem odjela do Německa a čtyři roky tam dělala doktorát.

„V určitém stadiu musíš jít z domu“

Jak ses pak dostala z německé biochemické laboratoře do britské?

Během svého postgraduálu jsem spolupracovala s profesorem Azimem Suranim z Cambridge, protože naše německá laboratoř byla tenkrát jediná, která byla schopná analyzovat metylaci pomocí bisulfitů na malém množství materiálu, což bylo pro embryology velmi zajímavé. Můj tehdejší šéf Jan Walter se s Azimem potkal na konferenci a domluvili se, že nám pošle vzorky a my na nich uděláme sekvenaci. Tato spolupráce nakonec přinesla zajímavé výsledky a stala se jedním z hlavních témat mé dizertace. Během té doby jsem byla také asi třikrát v Cambridgi ukazovat Azimovi výsledky a domlouvat se, co a jak dál a jak sepsat článek. V jeho laboratoři jsem tehdy spolupracovala s doktorandkou, která vzorky připravovala. Když mě v létě doprovázela z ústavu na taxík na letiště, tak říkala: „Azim hledá postdoka, možná by ses ho měla zeptat.“ Protože jsem zrovna končila doktorát, tak jsem mu hned napsala a on na to, že mu dobíhá grant a že bych musela začít hned. Tak jsem se k nim přestěhovala. Nakonec jsem u něj byla šest a půl roku a udělala spoustu zajímavých objevů. Pak přišel čas, jako pro každého postdoka, kdy už jsem toho měla dost a chtěla si dělat věci po svém, ač jsem u něho měla svobodu. Myslím, že je to jako v rodině. V určitém stadiu musíš jít z domu.

Hlásila ses po postdoku na více míst?

Hlásila. Jelikož jsem věděla, že chci studovat metylace v embryích, tak jsem potřebovala instituci, která by měla dobrou infrastrukturu jako „next generation sequencing“ či servisní pracoviště hmotnostní spektroskopie a zařízení pro práci se zvířaty. Hlásila jsem se po Evropě – v Německu, Rakousku a Británii. A pak jsem dostala nabídku z ústavu Medical Research Council (MRC), kde jsem dodnes.

Laboratoř jsi otevřela v době, kdy ti vyšly významné články ve velmi prestižních vědeckých časopisech. Myslíš, že ti to pomohlo získat současnou pozici?

Určitě, realisticky nemá člověk, alespoň na zahraničních univerzitách, bez významných článků šanci založit si skupinu.

„Tajné společenstvo postdoků“

Měla jsi v té době podporu od svého šéfa, že ti řekl „teď máš velký úspěch a měla by ses začít hlásit na pozice vedoucí skupiny“?

Ne, ne, takto to nefunguje. Naopak. Když člověk Azimovi řekne, že chce odejít, tak je to víceméně brané jako velezrada a přestane se s tebou bavit. Ne ve zlém, myslím. Je to z jeho strany emotivní. Žádná pomoc tedy v tomhle směru nebyla, ale to je o něm obecně známé. Z jeho laboratoře vzešlo spousta lidí, kteří se osamostatnili a hodně toho v oboru dokázali. I tak každý, kdo něco vyprodukoval a posunul Azimovu skupinu, měl tenhle problém. Jelikož jsem se s lidmi, co prošli jeho laboratoří, znala a bavila, tak člověk měl spíš podporu od nich. Je zajímavé, že to vytvoří takovou síť, jakési tajné společenstvo postdoků. Říkali, abych si s tím nedělala hlavu, a až odejdu, tak se to srovná. Doporučující dopisy mi psal a myslím si, že byly dobré, i když jsem je nikdy neviděla. Nyní máme velice dobrý a přátelský vztah.

Měla jsi nejen velmi úspěšný postdok, ale i jako vedoucí skupiny jsi stála u kormidla spousty úspěšných projektů. Podle čeho si je vybíráš?

Projekt si vyberu podle toho, že mi přijde zajímavý a že řeší zásadní otázky, které jsou důležité pro biologii. Původně jsem molekulární biolog a biochemik a musím říct, že tento obor je pro mě fascinující dodnes. Když ale člověk vidí embryo, tak z toho má úplně jiný pocit, protože se dívá na fundamentální procesy, které tvoří život. To dodá výzkumu úplně jinou dimenzi, skoro až filozofický aspekt. Je to také zajímavá oblast, protože oproti biochemii je mnohem méně pokročilá. Chemici dělají spoustu zajímavých věcí, ale každý ti řekne: „Zadej nám, co potřebuješ, naše mise je vytvořit nástroje pro biology. My ti to navaříme a můžeš je použít na to, abys odpověděla na svoji otázku.“ Biologie je pak něco, co se týká principů života.

V jak prestižním časopise pak objev publikujeme, záleží hlavně na tom, kolik má člověk času, vytrvalosti, někdy nervů a taky samozřejmě finančního a technického zázemí, aby dovedl projekt do konce a zodpověděl vědeckou otázku plně. Většinou když člověk získá určité množství znalostí a výsledků, tak se mu začne formovat hypotéza nebo obraz toho, co se v té buňce či v embryu děje. Tohle je to zásadní. K publikaci v Nature nebo v Science je od toho ovšem ještě dlouhá cesta. Když člověk pracuje na myších a s buňkami, tak to může trvat i několik let. Pak to právě začne být otázka nervů – jak dlouho to vydržíš.

Snažíte se takhle plně zodpovědět všechny vědecké otázky?

Někdy máme v laboratoři projekty, u kterých vím, že by trvalo klidně i dvacet let, než bychom je vyřešili, nebo že ta časová a finanční investice, i kdybychom ji do toho dali, nikdy nepřinese fundamentální odpověď. To je pak lepší publikovat projekt tak, jak je. V méně impaktovaném časopise, ale s tím, že třeba pro někoho jiného ty výsledky budou důležité. Několikrát se také člověk zmýlí. Řekněme, že si najdeme důležitou otázku a chceme se podívat na jeden její aspekt, nasbíráme hodně dat, ale ty výsledky neodpovídají na to, na co jsme původně chtěli odpovědět. Pak záleží na tom, co jsou hlavní priority v laboratoři – samozřejmě máš omezené množství financí a lidí a musíš si vybrat, co je pro tebe a pro ně nejdůležitější, aby se laboratoř pohnula nějakým produktivním směrem.

„Jako špičkoví fotbalisté“

Svoji skupinu na Imperial College London vedeš již několik let. Když se ohlédneš zpátky, co bylo nejtěžší na tom, stát se group leaderem?

Největší rozdíl je v tom, že když jsi postdok, tak i když vedeš studenty nebo laboranty, tak se víceméně staráš o sebe a svůj projekt. Což je úžasné, protože máš čas se soustředit jen na svoji práci, svoje experimenty a číst články, které se týkají tvého projektu. Ve vědě je tohle soustředění se na problém bez rozptylování důležité a vede tě k tomu, abys přišel na různé spojitosti, na které bys normálně nepřišel. Pak jako vedoucí skupiny máš najednou na starost spoustu lidí a musíš řešit, kde sebereš peníze, abys je mohl zaplatit. Také se musíš starat o běžný chod laboratoře, protože ještě nemáš laboranty. A to všechno vedle toho, že když zakládáš skupinu, tak se musíš snažit být svůj super postdok, který dál produkuje super výsledky a vidí, kde bude ten další článek a v čem, protože jinak člověka čeká profesní smrt, jen s delší čekací dobou.

Mohla bys našim čtenářům přiblížit, jaké jsou výhody a nevýhody britského vědeckého systému?

Výhodou je rozhodně to, že je to velmi mezinárodní prostředí. Nás je ve skupině dvanáct a každý pocházíme z jiné země. To je úžasné, protože každý máme jiný styl myšlení a přinášíme do týmu něco jiného, což obohacuje náš výzkum. Nejen v akademickém prostředí, ale v Británii obecně je hrozně jednoduché být cizincem, protože nás tam je hodně. V Londýně je cizinců snad dokonce většina. Takže ať má člověk jakýkoliv přízvuk nebo znalost angličtiny, nikdo se na něj nedívá divně. I různé administrativní věci jsou v Británii jednoduché – člověk například nepotřebuje vízum ani pracovní povolení.

Další výhodou je, že Británie má dlouhou vědeckou tradici. A celkově se tam celá společnost dívá na vědu velmi pozitivně. Možná i díky tomu je v Británii velké množství velmi dobrých ústavů, které mají infrastrukturu a zázemí na to, abys mohl udělat, na co si pomyslíš. Naprosto unikátní atmosféru pak mají univerzitní města, jako je Cambridge nebo Oxford. Když se v nich člověk prochází a vidí sochy Newtona a všech těch dalších inspirativních vědců, kteří tam působili, tak mu to dodá velikou motivaci a naplní ho to pokorou. V neposlední řadě je v Británii spoustu zdrojů financování vědy, jako Medical Research Council (MRC) či Wellcome Trust, a to i když člověk dělá základní výzkum.

Co se týká nevýhod, tak samozřejmě to, jak se vyvine brexit, je otázkou. Další aspekt může člověk vidět jako výhodu i nevýhodu. I když má člověk profesuru, nebo takzvaný tenure v systému našeho ústavu, tak i nadále prochází každých pět let prověrkou, kdy ho hodnotí mezinárodní odborná komise. Na základě toho hodnocení pak máš zajištěné místo na dalších pět let – anebo taky ne. Samozřejmě čím je člověk starší, tím se tohle hůř snáší. Ale chápu, že takový systém hodnocení je potřeba, protože jinak by ty ústavy, které vyžadují velké finance, byly naplněné lidmi, kteří tam jenom sedí a nejsou produktivní. Nedávno jsem se bavila s jedním kolegou z Německa a on říkal: „Kariéru vědce vidím podobně jako u špičkového fotbalisty. Do svých třiceti nebo možná pětatřiceti tomu dáš všechno a pak žiješ z toho, čeho jsi dosáhl.“ Britský systém tohle samozřejmě neumožňuje. Otázkou je, jak dlouho může člověk, pokud se budu držet metafory fotbalisty, tolerovat takto intenzivní trénink.

Jsi tedy spokojená se svou kariérní volbou?

Nechtěla bych to prezentovat tak, že být vedoucím výzkumného týmu je hrozná věc. Je to úžasná věc a každý, kdo si myslí, že by ho to naplňovalo, by to měl zkusit. Studenti často nechtějí zůstávat ve vědě, protože vidí, že je to kompetitivní a nestabilní povolání, kde musíš bojovat o to, aby tvé místo bylo vůbec financováno. Což je pravda. Na druhou stranu, když člověk pracuje pro nějakou farmaceutickou firmu, jako je GSK, a management udělá rozhodnutí, že uzavřou celé oddělení, tak je to stejné. Horší je, že tam na to nemáš žádný vliv. Ve vědě si alespoň můžeš říct: Neměl jsem výsledky, zvolil jsem špatné projekty, a tak za to nemám koho vinit. Já bych rozhodně doporučovala každému, kdo to chce zkusit, ať to zkusí a nebojí se.

V zahraničí už jsi řadu let. Jsi stále v kontaktu s českými kolegy a spolupracuješ i s českými univerzitami?

Nyní udržuju kontakt spíš jen s lidmi z oboru. S lidmi, kteří jsou mimo ČR nebo zůstali v jiných oborech, je to těžší. Ale samozřejmě je to hlavně moje chyba, že se nedostanu domů častěji.

Jinak rozhodně bych velmi ráda měla společné projekty s někým v Čechách, to by bylo skvělé. Také se už několik let snažím sehnat nějakého Čecha do skupiny. Tak napište, kdo chcete přijet. Teď mám vlastně po všech těch letech prvního Čecha jako studenta. Studuje bakaláře v Cambridgi a je u mě jako letní student v rámci programu MRC, kdy student přijde na osm týdnů přes letní prázdniny pracovat do laboratoře. Tento program je otevřený celé Evropě a studenti dostanou stipendium.

Co je tvá rada mladé generaci vědců?

Nerozvažovat rozhodnutí roky, ale zkusit věci s tím, že i když nakonec nevyjdou, tak je to taky zkušenost. Když jsi mladý a ztratíš rok nebo dva, o nic nejde. Myslím si, že je lidské mít strach z neúspěchu. Dokonce se říká, že všichni byznysmeni, kteří jsou bohatí a úspěšní, alespoň jednou zbankrotovali. Když musíš přejít přes neúspěch, vyhrabat se z něj a znovu se postavit na nohy, tak pak už nemáš strach a koukáš se na věci jinak. Člověk má pak jiné měřítko a lépe vidí, co je možná příliš riskantní a co ne. Rozhodně si myslím, že je důležité věci zkusit a vědět, že když nevyjdou, tak vždy existují další alternativy.

 

Rozhovor vedla Anna Stejskalová

Zdroj: Czexpats in Science

---

Petra Hájková vystudovala molekulární genetiku na PřF UK a titul PhD získala na ústavu Maxe Plancka pro molekulární genetiku v Berlíně. Postdoktorální stáž absolvovala na Gurdon Institute na univerzitě v Cambridge a v Anglii již zůstala a založila si výzkumný tým na MRC Institute of Medical Sciences v Londýně, kde působí již přes deset let. Zabývá se epigenetikou v kontextu embryonálního vývoje a v tomto oboru je také profesorku na Imperial College v Londýně. Získala na svůj výzkum prestižní granty např. ERC Consolidator, byla zvolena členkou EMBO a výsledky jejího výzkumu se pravidelně objevují na stránkách nejprestižnějších vědeckých časopisů. Je pravděpodobně nejvýznamnější současnou českou bioložkou.