Jiří Horáček: NUDZ se musí vrátit k vědě, ale zároveň reagovat na stav společnosti

Do funkce ředitele Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) jste nastoupil 1. září 2025. Bývalý ředitel odcházel za dramatických okolností, neměl jste obavu vedení nejednotné instituce převzít? 

Občas mě napadne, jestli bych do toho šel znovu, kdybych se mohl vrátit do srpna loňského roku. Myslím, že ano. Jsem člověk zvyklý plnit své povinnosti, i když to samozřejmě znamená, že má vědecká kariéra jde nyní trochu stranou. 

Stál jsem u zrodu myšlenky NUDZ spolu s Cyrilem Höschlem. Chtěli jsme vytvořit ústav, který bude koordinovat péči o duševní zdraví v Česku a zaměří se na aplikované neurovědy, od molekulární biologie přes animální modelování, klinický výzkum až po klinickou péči. V posledních letech pod vedením Petra Winklera hodně zastínil hlavní směřování ústavu čtvrtý pilíř, kterým je veřejné duševní zdraví. Je to velmi důležitá oblast, i když některé projekty by podle mě měly řešit spíš neziskové organizace než resortní výzkumná instituce. Ústav se dostal do finančních potíží a do pozadí ustoupil také neurobiologický a psychiatrický výzkum, což vyvolalo vlnu nespokojenosti. Mou hlavní motivací proto byla potřeba vrátit ústav do původních kolejí a znovu posílit jeho vědecké jádro.

Pan ředitel Winkler se do pozice ředitele dostal díky výběrovému řízení, během kterého musel předložit svoji vizi. Jeho orientace na veřejné zdraví tedy asi nebyla překvapením…

Oblast veřejného zdraví je velmi potřebná. Petr Winkler nastupoval v době, kdy probíhala reforma psychiatrické péče na národní úrovni a k dispozici byla řada evropských peněz, které jsme mohli využít. Důvod, proč jej náš zřizovatel, Ministerstvo zdravotnictví, vybral, byl, že se ústav měl na této reformě podílet. Nyní se reforma psychiatrie stala opět vládní prioritou a náš ústav by měl významně pomoci. Velmi intenzivně na této oblasti spolupracuji s ministrem zdravotnictví a dalšími aktéry. Zavázali jsme se k aktualizaci Národního akčního plán pro duševní zdraví, čemuž já osobně věnuji značnou část svého času.

Zmínil jste špatnou finanční situaci ústavu, která byla i jedním z důvodů, proč část zaměstnanců proti Petrovi Winklerovi protestovala. Jak na tom nyní ústav je? 

Financování je skutečně zásadní problém. Ústav se dlouhodobě potýká s deficitem, který se pohybuje kolem 50 milionů korun. Jednou z příčin této ztráty je, že Petr Winkler založil některé výzkumné týmy, které ovšem neměly zajištěné grantové financování. Dalším důvodem je nízký podíl institucionální podpory, která je kolem 25 %. Jedním z mých hlavních cílů je, aby ústav získal stabilní místo v rozpočtu Ministerstva zdravotnictví. Stát se na nás obrací s řadou klíčových úkolů, a tomu by měla odpovídat i systémová podpora. Ideálně bychom potřebovali navýšení institucionální podpory o zhruba 100 milionů korun ročně. S ohledem na roli a celospolečenský význam NUDZ to skutečně není mnoho.

Proč se vám dlouhodobě nedaří získat větší míru institucionální podpory?

Celý ústav vznikl v roce 2015 díky podpoře z projektu OP VaVpI a pro Ministerstvo zdravotnictví jsme se stali tak trochu nechtěným, byť úspěšným dítětem. V prvních letech jsme celý ústav financovali z výše zmíněného projektu, později jsme začali hledali jiné financování, které jsme našli primárně v českých i evropských grantech. Cyril Höschl byl můj velký učitel a kamarád, ale myslím, že v prvních letech po vzniku ústavu měl více tlačit a udržitelnost ústavu systémově zajistit.   

Každá výzkumná skupina musí obhajovat svou existenci

Je něco, co vás na ředitelské roli velkého ústavu překvapilo?

Překvapilo mě, jak obrovské množství práce řízení ústavu obnáší. Řadu let jsem tu působil jako náměstek pro vědu a výzkum, takže jsem instituci dobře znal. Neuvědomoval jsem si ale, jak silně je řízení autoritativní a centralizované, a že se v podstatě všechny rozhodovací procesy sbíhají v jednom bodě, kterým je ředitel. Domnívám se, že to není dobře nastavený systém. Ústav by měl fungovat mnohem autonomněji, s jasně přidělenými kompetencemi a procesy. Ředitel by měl mít výrazně méně operativní práce. Říkám to ne proto, že by se mi nechtělo pracovat, ale proto, že takový systém by byl efektivnější. Chci změnit také strukturu ústavu. 

Jak chcete strukturu změnit? 

Původně byl ústav budován na větších centrech o 20 až 30 lidech. Dnes směřujeme k modernějšímu modelu založenému na menších, flexibilních a autonomních výzkumných skupinách. Chci vytvořit transparentní systém s jasně nastaveným kariérním řádem. Každá skupina bude každoročně obhajovat svou existenci na základě kvality výzkumu, publikačního výkonu i schopnosti získávat financování. Stejně důležité je ale i nastavit pravidla pro vznik a případný zánik skupin. 

Naděje existuje, ale bez investic a prevence to nepůjde 

Jak je na tom česká populace a zvláště mladí lidé s psychickým zdravím? 

Myslím, že stát bude muset do psychického zdraví masivně investovat a něco se situací začít dělat. V posledních letech pozorujeme vzrůstající trend u řady diagnóz. Netýká se to všech, třeba množství pacientů s bipolární poruchou nebo schizofrenií se nemění. Roste ale množství „lehčích” diagnoz, jako jsou úzkostné nebo neurotické poruchy či mírná deprese. Jde tedy o diagnózy, které jsou méně biologicky nebo geneticky determinované, ale jsou více ovlivněné společenskými podmínkami a životním stylem. 

Problém také je, že spolu s tím, jak se o psychické zátěži mluví, tak se značná část lidí identifikuje s nějakou psychiatrickou nemocí. Fakt, že žijeme ve složitém světě a cítíme se blbě, neznamená, že trpíme nějakou psychickou poruchou. Špatně je, když se v takové chvíli člověk ztotožní s nějakou „diagnózou” a říká: „Lečte mě." Zaujme tedy jaksi pasivní roli v situaci, kdy by měl naopak aktivně ve svém životě něco změnit.

Jaké konkrétní aspekty dnešního světa mají na naše psychické zdraví negativní vliv?

Příčiny špatného duševního zdraví dokážeme na základě našeho výzkumu rozdělit do třech kategorií. Tou první je objektivní stav světa. Jedna krize volně navazuje na druhou. Dalším problémem je digitální svět, který má tendenci to negativní ze světa zásadním způsobem amplifikovat. Třetím faktorem jsou různé geopolitické vlivy. Internet je snadno zneužitelný pro propagandu, která cíleně pracuje s šířením nejistoty a podporuje tendence ke štěpení společnosti a podobně.

Co mohou rodiče pro své větší i menší děti dělat, aby jim bylo dobře?

Jít jim příkladem. V digitálním světe nepobývat celý den, při vzájemné komunikaci se dívat do očí a ne do telefonu. A to platí už i pro malá miminka. A povídat si o rizicích, která digitální svět přináší. Mladí lidé se také musí naučit pohybovat v digitálním světě a vytvořit si obranné mechanismy. Člověk je mimořádně adaptivní tvor, je v jeho silách s tímto světem pracovat.

Zaspal stát v této oblasti?

Nemyslím si to, spíš je to důsledek rychlého vývoje dnešní doby. Nikdo nečekal, že se jako společnost dostaneme do tak závažné situace. Když se objevily počítače nebo internet, vypadalo to jako zatraceně dobrý nápad, nikoho nenapadlo, že to jednou bude příčina dramaticky narůstajícího množství sebevražd nebo že budou děti už v útlém věku exponovány explicitní pornografii. Ve farmakologickém světě jsou na všechno velmi přísné regulace, ve světě digitálních technologií je ještě nemáme. Internet jde samozřejmě regulovat jen obtížně, ale řada států to už zkouší. Nevidím jiné východisko, než pochopit příčiny a najít vhodné způsoby regulace a prevence.

V rozhovoru pro Hospodářské noviny z října 2025 jste řekl, že v NUDZ připravujete efektivní a účinnou osvětovou kampaň na podporu duševního zdraví. Jak jste s tím daleko?

Mám velkou chuť využít potenciál tohoto ústavu k tomu, abychom české populaci pomohli a exponovali ji efektivní, přátelské a rozumné osvětě. Aktuálně pracujeme na metodách a analyzujeme dvě věci: co jsou klíčové informace a jak je co nejlépe dostat k různým cílovým skupinám.  

V Čechách sice máme řadu jiných organizací, které se tématu primární prevence věnují, ale celý systém jako celek není příliš úspěšný a prostředky se v něm utápí neefektivně. Jednotlivé programy na sebe nenavazují, fungují spíše vedle sebe a obvykle cílí jen na jednu cílovou skupinu. Pokud by se nám podařilo celý systém zefektivnit, je vysoká pravděpodobnost, že snížíme počet dětských a dorosteneckých psychiatrických pacientů. Máme na to expertizu i entuziasmus, hlásíme se o tento úkol. Chybí nám ale finance.

Neměla by osvěta být úkol spíše pro výše zmíněné neziskové organizace, než výzkumný ústav? 

Osvěta v oblasti duševního zdraví je mimořádně citlivá a odborně komplikovaná oblast a  bohužel nemusí jen prospívat, ale může dokonce i uškodit. Zmíněná „psychiatrizace”, tedy identifikace s rolí nemocného je toho příkladem. Duševní zdraví je dnes celospolečensky zásadním tématem. Nejistota a strach se nepromítají jen do strádání jedinců, ale ve formě extremizace přesvědčení a polarizace postojů mohou ohrožovat liberální demokracii jako takovou. Entuziasmu a práce neziskových organizací si velmi vážím a s mnoha také intezivně spolupracuji.  Nicméně primární prevence a osvěta v této oblasti je především úkolem státu. Zásadní je návaznost jednotlivých složek kampaní a zajištění cílení na různé skupiny podle věku a potřeb. Proto je nezbytná v jejich přípravě a koordinaci určitá míra centralizace. 

Jiří Horáček vystudoval Lékařskou fakultu UK v Plzni, profesorem psychiatrie byl jmenován v roce 2009 a specializuje se i v psychoterapii. Ve svém výzkumu se zaměřuje na neurobiologii duševních poruch, zejména schizofrenie a deprese, a na účinky antipsychotik a psychedelik. Působí na 3. lékařské fakultě UK a v Národním ústavu duševního zdraví, jehož se v roce 2025 stal ředitelem. Je autorem více než 200 odborných publikací a významně přispěl k výzkumu halucinací a fungování mozku.