Veronika Pehe: Pozorná divačka minulosti

Špatně padnoucí fialová saka, účesy „na Jágra“, křiklavé šusťákové soupravy… Co se při slově „devadesátky“ vybaví vám?

Je pravda, že tato doba má hodně specifickou vizualitu, která je svým způsobem přitažlivá i odpudivá zároveň. Primárně mi ale v souvislosti s tímto pojmem v hlavě naskočí jakýsi zmatek. V tomto období se totiž dělo hrozně moc věcí najednou.

Jak jste ho prožívala vy?

Narodila jsem se rok před pádem komunistického režimu, takže první léta této dekády jsem trávila ve školce v Mnichově, kde jsme tehdy žili. Na základní školu už jsem nastoupila v Praze. Jezdila jsem na kole, sledovala disneyovky na kazetách VHS a stejně jako řada mých vrstevníků jsem měla tamagoči.

Taky jste propadla kouzlu virtuálního zvířátka?

Jen na chvíli. Víc než péče o něj mě totiž zajímalo veřejné dění. Každý večer jsem s rodiči koukala na televizní zprávy. Celkem živě si například vybavuju, jak se v roce 1998 řešila opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS. Sledovat zprávy mi přišlo zábavnější, než sedět třeba u Esmeraldy, na kterou jsem se dívala u prarodičů.

Zájem o politiku máte zjevně v genech. Váš otec, politolog Jiří Pehe, v té době působil jako poradce prezidenta Václava Havla. Hádám, že politika byla u vás doma na pořadu dne…

Určitě to bylo časté téma, za což jsem byla ráda, protože mě odmala bavila. Připadalo mi důležité být v obraze a mít na veřejné dění vlastní názor. Když třeba na přelomu let 2000 a 2001 propukla televizní krize v ČT, bylo mi třináct. Na demonstrace jsem tehdy s rodiči chodila nikoli proto, že mi řekli, ať jdu s nimi, ale protože jsem sama dospěla k přesvědčení, že bych tam jít měla.

Vraťme se ještě do „devadesátek“, kterým se intenzivně věnujete. Proč jste si vybrala právě tuto éru?

Jde o liminální neboli přechodové období, kdy staré sice už skončilo, ale nové ještě není úplně nastolené. A právě to mě na této dekádě badatelsky přitahuje. Jako kulturní historičku mě zajímá především společnost a kultura v ní a ta se tehdy měnila dost výrazně. „Devadesátky“ podle mě dokonce sehrály stěžejní roli v tom, jak se dnes lidé v České republice i dalších zemích bývalého východního bloku vztahují ke světu. Nadefinovalo se totiž mnoho důležitých věcí, třeba jaký máme vztah k vlastnictví. Šlo zkrátka o epochu velkých změn, které ovlivnily i každodenní vzorce chování lidí a hodnoty, jež vyznávají.

Jak konkrétně?

V souvislosti s boomem podnikání začali například politici, média i ekonomičtí experti hovořit o tom, že se společnost musí naučit uvažovat tržně. Ostatně z tvrzení, že musí dojít ke změně myšlení, se stal výrazný leitmotiv raných devadesátých let. Nová doba také kladla velký důraz na osobní zodpovědnost a zásluhy. Razilo se heslo „každý svého štěstí strůjcem“ a představy lidí o tom, co je úspěch a kdo si ho zaslouží, tak nutně prošly výraznou rekonfigurací.

Tyto proměny zkoumáte prostřednictvím filmů, seriálů či románů, které tehdy vznikly. Může fikce sloužit jako historický pramen?

Populární kultura je podle mě vhodným a zajímavým médiem, skrze které můžeme nahlížet různé kulturní tendence ve společnosti. Odrážejí se v ní dobové hodnoty i vzorce chování. Filmy tedy sice jsou díla fikce, ale do jisté míry je lze vnímat jako dokumenty své doby. Samozřejmě, detailně nemapují historii, ale zachycují jakési sdílené představy o daném období.

Co tedy prozrazuje tuzemská filmová produkce devadesátých let o tehdejším uvažování?

Ukazuje například, jak moc byli lidé naivní ve svých představách o tom, co jim může přinést volný trh. Oblíbeným žánrem byly takzvané privatizační komedie, jejichž hlavní hrdina většinou nečekaně zbohatne, což byl typ příběhu založený na určité reálné dobové zkušenosti. Zdrojem humoru těchto snímků pak bývá to, že s penězi neumí nakládat. Má sice finanční kapitál, ale ten kulturní mu chybí.

Jako Bohušovi z Dědictví aneb Kurvahošigutntág?

Ano. Tento úspěšný film Věry Chytilové z roku 1992 podle mě mnoho vypovídá o náladě devadesátých let. Další dobové snímky tohoto žánru zase prezentují příběhy podnikatelů, kteří se snaží rozjet nějaký byznys, ale nemají k tomu žádné vlohy. Obvykle proto končí špatně. Na rozdíl třeba od hrdinů polských filmů téhož období.

Polským filmovým podnikatelům byznys vzkvétá?

V tamní kinematografii té doby se mnohem častěji objevují jakési „budovatelské filmy kapitalismu“, v nichž figurují postavy úspěšných selfmademanů. Dělník se v nich třeba vypracuje na velkého průmyslníka. Zajímavé je, že protagonistkami těchto snímků bývají i ženy, což se o tehdejších českých filmech rozhodně říct nedá. Tuzemské představy o transformaci zjevně byly velmi maskulinní.

Jak se to v naší kinematografii projevilo?

Ústřední roli prakticky vždy hraje muž a žena vystupuje spíše v roli objektu, na který se hlavní hrdina dívá pro svou potěchu. Každý byznysmen má vyzývavě oděnou sekretářku, každý doktor zase sestřičku v absurdně krátké uniformě. Onen příslib sociální mobility a zbohatnutí, jenž je častým motivem filmů devadesátých let, byl prostě v naší populární kultuře adresován hlavně mužům. Ženy mohly svou ekonomickou situaci vylepšit pouze za použití svého těla – například prostitucí, účelovým sváděním boháčů a podobně.

Nahotou se ostatně tehdy ve filmech nešetřilo.

A nejen v nich. Hojně se objevovala i v reklamách, každá trafika běžně vystavovala pornografické časopisy. Z filmů v této souvislosti nelze nezmínit dvoudílný snímek Víta Olmera Playgirls, který velmi explicitně zachycoval prostředí nevěstince. S prostitucí souvisí i Nahota na prodej téhož tvůrce, což byl jeden z mála domácích pokusů té doby o natočení akčního hollywoodského „bijáku“. Bohužel se však moc nezadařil.

Jeden z mála? Naši tvůrci se snad Hollywoodem inspirovat nechtěli?

Ale ano, jenže tento typ filmů je velmi nákladný, takže si je většinou nemohli dovolit. Mimochodem, v již zmiňovaném Polsku byly jedním z nejpopulárnějších žánrů devadesátých let gangsterky. Financování tamních filmových studií mělo větší kontinuitu, a i díky tomu tam bylo možné produkovat finančně náročnější snímky než u nás. V Česku tak sice nevznikaly velkofilmy, ale proti sousednímu Slovensku se tu v této dekádě točilo celkem dost. Slovenská kinematografie totiž byla zdecimovaná privatizací studií Koliba v Bratislavě a než se situace stabilizovala, vyráběla se tam jen hrstka filmů ročně.

Zpět do tuzemska. Který snímek devadesátých let podle vás vykresluje dobu svého vzniku nejlépe?

To se těžko určuje. Privatizační komedie sice ukazují dobové představy a očekávání, ale jinak moc realitu nereflektují. Jde o velkou nadsázku. Nicméně film Trhala fialky dynamitem režiséra Milana Růžičky z roku 1992 podle mě obsahuje skutečně hodně motivů, které toto období charakterizují. Je ztřeštěný, nelogický, ale objevuje se v něm neúspěšné podnikání, problematická genderová rovina, střet se Západem i rasismus, což byl také výrazný fenomén té doby.

Můžete připomenout, o co v komedii šlo?

Vypráví o rodině, která si založí cestovní kancelář a plánuje vozit turisty z Francie do Česka. Snímek sleduje jednu jejich cestu z Paříže, která skončí fiaskem. Na jednu stranu se v něm tematizuje jakýsi pocit nedostatečnosti českých hrdinů proti těm západním, ale zároveň je plný patriotismu. Protagonisté sice chtějí Západ dohnat, ale sami vědí všechno nejlíp a opovrhují zahraničními kulturními praktikami.

Očividně trpí naším pověstným čecháčkovstvím…

Přesně tak. Nepotřebují prostě nic napodobovat, protože si raději všechno udělají po svém a mají to tak rádi. A tento postoj podle mě dobře vystihuje tehdejší nastavení. Trhala fialky dynamitem tedy sice není žádná filmařská perla – naopak jde o po všech stránkách špatný snímek, u kterého vydrží málokdo – ale o „devadesátkách“ říká mnohé.

Vy jste poctivě dokoukala všechny filmy té doby?

Ano. Velká část takzvaných transformačních snímků, pravda, nemá moc velkou uměleckou kvalitu, takže jejich sledování bývá dost úmorné. Ve jménu vědy se to ale vydržet dá. (úsměv) Asi nejvíc jsem trpěla u crazy komedie Kanárská spojka z roku 1993, která se točila na Kanárských ostrovech a hrály v ní snad všechny dobové hvězdy. Natáčení platila soukromá firma, a celý film tak byl jeden velký product placement. Což vlastně také do jisté míry ilustruje fungování tehdejšího filmového průmyslu, potažmo celé společnosti.

Zkoumala jste také, jak naše polistopadová tvorba vykresluje předrevoluční éru. K čemu jste došla?

Zaměřila jsem se hlavně na to, jak se různá popkulturní produkce vztahovala ke komunistickému období a jak se tvůrci s touto minulostí skrze různé obrazy vyrovnávali. Vypozorovala jsem, že trendem devadesátých let bylo přistupovat k naší poválečné historii prostřednictvím komedií a příběhů obyčejných lidí, kteří sice s režimem nesouhlasí, ale najevo to dávají pouze drobnými gesty.

Například?

Vzpomeňme třeba na úspěšné Pelíšky Jana Hřebejka z roku 1999 a postavu hrdiny protifašistického odboje Krause v podání Jiřího Kodeta, který je velkým antikomunistou, což však projevuje pouze doma. V jedné scéně se ale naštve natolik, že vyběhne na balkon a zařve: „Proletáři všech zemí, vyližte si…”

Tuším, že si všichni pamatují co.

Po této replice jde Kraus domů a řekne manželce: „To se mi ulevilo!” Podobně bezvýznamná gesta přinášejí protagonistům těchto snímků úlevu a osobní morální zadostiučinění. Říkám tomu drobné hrdinství a objevuje se i v pozdějších filmech, jako byl třeba Občanský průkaz, který v roce 2010 natočil Ondřej Trojan podle povídek Petra Šabacha. Náctileté postavy si v něm natrhávají stránky v občankách. Jde v podstatě o banalitu…

…ale ony to vnímají jako důkaz odvahy.

Je to pro ně symbol nesouhlasu s režimem. Po novém tisíciletí ale v naší kinematografii začaly postupně převládat filmy, které zachycují hrdiny, jež se komunistické moci postaví napřímo. Což pro ně pochopitelně – tak, jak tomu bylo i historicky – končí špatně. A tato vlna dramatických hrdinských „bijáků“ stále pokračuje. Například loňský snímek Bratři o útěku skupiny bratří Mašínů z Československa vypráví nedávné dějiny jako akční thriller.

Filmaři se tedy v průběhu let posunuli od rodinných komedií k „akčňákům“?

Dá se to tak říct. Proměnila se také estetika filmů s touto tematikou. V devadesátých letech se socialismus zobrazoval celkem barevně, i zmiňované Pelíšky jsou vizuálně laděny do teplých příjemných odstínů. S pozdější žánrovou změnou a příklonem k tématu velkých hrdinských příběhů pak tvůrci začínají používat barvy studenější.

A socialismus divákům šedne před očima.

Máte pravdu. Přesně takto totiž funguje dynamika kulturní paměti – čím blíž je člověk období, na které vzpomíná, tím je jeho vztah k němu ambivalentnější. S větším odstupem už se mu pak minulost jeví v jasněji definovaných konturách. Proto se také ve snímcích o minulém režimu postupně místo barev prosadila šeď. Zajímavé je, že historická práce stojí na opačném principu.

Jak to myslíte?

Čím víc určitou fázi dějin studujeme, tím víc nejasností a ambivalencí objevíme. Žádnou éru proto nelze jednoduše kategorizovat. A stejně je to i s obdobím komunismu u nás. Nikdo samozřejmě nepopírá zločinnost minulého režimu, nicméně obraz tehdejší společnosti byl daleko komplikovanější.

Mají podle vás právě filmy či seriály vliv na utváření kolektivní paměti o této etapě našich dějin?

Například snímky jako Pelíšky nebo seriál Vyprávěj byly donedávna pro mladší generaci poměrně významným zdrojem vědění o socialismu. To se však mění. Když nyní přednáším studentům o své práci, zjišťuju, že už jsou tato média pro ně pasé. Jejich svět se odehrává v digitální sféře, a vzorce kulturní spotřeby se tak proměnily. Filmy zobrazující minulý režim nemají mladí lidé většinou „nakoukané“ vůbec.

Na rozdíl od vás… Kolikrát jste viděla zrovna Pelíšky?

Možná stokrát. Ke spoustě jiných děl se ale vracím spíše cíleně, než že bych je zhlédla opakovaně celé. Když je sleduji poprvé, dělám si poznámky, vypisuju si citace a znovu si pak pouštím jen klíčové momenty. Tedy pokud mám to štěstí a snímek je dostupný na DVD nebo ho mám v digitální podobě v počítači. Jinak musím vyrazit do filmového archivu nebo do archivu ČT a přehrát si dané dílo tam.

Žádný popcorn, cola a pohoda na gauči.

Tak můj výzkum bohužel opravdu neprobíhá. Věnuju se sice filmům, ale kromě jejich sledování zkoumám i jejich společenský, finanční a produkční kontext. Hledám rozhovory s tvůrci, reakce a diskuze, které dílo vyvolalo… Ve svém současném projektu jsem se ale od filmů posunula k vzdělávacím pořadům a časopisecké produkci devadesátých let.

Pročítáte třeba stará „bravíčka“?

To zrovna ne, ale i Bravo je bezesporu zajímavým pramenem o aspiracích tehdejší mladší generace. Já se teď ale zabývám hlavně tím, jak se v transformačním období měnil vztah lidí k práci. Zajímá mě, co pro ně znamenalo, že můžou začít podnikat, co si pod tím představovali a jak to pak reálně dělali. Takže se prokousávám dobovými tituly, jako je časopis Úspěch, který uvažování podnikatelů té doby zachycuje. Tisk v těch letech také hojně upozorňoval na to, jak moc Češi zaostávají za Západem. Vize, že se mu někdy přiblížíme, byla důležitým motivem. A to i ve zmiňovaném „bravíčku“, které tehdy hltaly tisíce teenagerů.

Jaká jste v tom věku byla vy?

Bavila mě škola, protože jsem vždycky byla studijní typ. Kromě veřejného dění mě zajímala taky rodinná historie. Často jsem proto chtěla po rodičích nebo dědečkovi, aby mi vyprávěli o svých osudech. Příběhy, na jejichž pozadí se promítaly stěžejní události dvacátého století, mě fascinovaly odmalička.

Kariéra historičky se tedy nabízela…

O tom jsem tehdy ještě nepřemýšlela. Byla jsem totiž i docela tvořivá – hodně jsem malovala, hrála na různé nástroje. Na gymplu jsem pak objevila kouzlo filmařiny. Všude jsem chodila s kamerou a neustále něco točila. Hlavně dokumenty. Třeba o volbách do školního parlamentu na gymnáziu.

Toužila jste se stát filmařkou?

Nějaký čas ano. Chtěla jsem se i hlásit na FAMU, ale pak jsem si uvědomila, že k tomu nemám vlohy. Chybí mi prostorová představivost. Nakonec jsem šla studovat komparatistiku a filmovou vědu do Londýna. Brzy jsem však zjistila, že mě víc než umělecká stránka snímků a to, jak dobře který herec roli zahrál nebo z jakého úhlu je scéna nasvícená, zajímá společenská role těchto obrazů.

Proč u vás vyhrál zrovna Londýn?

Chodila jsem na anglické gymnázium, kde nás ke studiu v Británii hodně motivovali. Do zahraničí jsem ale chtěla hlavně proto, že jsem cítila velkou potřebu se emancipovat a osamostatnit.

Zpátky jste se vrátila s doktorským titulem. Osamostatnění se tedy evidentně vydařilo.

Devět let, které jsem v Londýně strávila, mělo zásadní vliv na formování mého vlastního světonázoru. I proto, že otec byl veřejně činný, jsem si z domova nesla určitý kulturní a sociální kapitál. Ten mi ale v Londýně zas tak užitečný nebyl, byla jsem jen jedním z milionů východoevropských migrantů. Musela jsem se začlenit do univerzitního prostředí, vydělat si na bydlení a jídlo. Byla to pro mě hodně cenná zkušenost.

Chodila jste na brigády?

Pořád! Prodávala jsem třeba kosmetiku, oblečení, dělala jsem servírku, pracovala v kavárně… Britská společnost je hluboce třídní, jiným způsobem, než jaký jsem znala z Česka. Setkala jsem se tam s propastnými sociálními rozdíly, viděla spoustu nespravedlnosti…

Proto jste nakonec zakotvila zpátky v Praze?

Spíš proto, že Londýn byl na mě moc veliký. Člověk jel hodinu a půl dopravou do práce nebo do školy, večer zase zpět, pořád ve stresu. Chtěla jsem změnu, tak jsem si přihlášky na postdoktorské angažmá podala po celé Evropě. Vyšla mi Florencie, kam jsem na rok odjela. Pak jsem nějakou dobu pracovala ve Varšavě v jedné redakci, kde jsem se také seznámila se svým mužem. Když jsme se dozvěděli, že budeme rodiči, rozhodli jsme se, že Praha bude pro rodinný život ideální.

Věda a mateřství. Je to pro vás náročný dvojboj?

Synovi je šest, takže teď už to celkem jde. Myslím si ale, že v českém vědeckém provozu není téma rodičovství ještě strukturálně dořešené. Každý poskytovatel financí má například jinak nastavené, zda a jak umožní vědkyním sladit mateřskou dovolenou s prací na projektu. Tato pravidla by měla být jasnější, aby ženy věděly, že je skutečně možné mít dítě a zároveň se podílet na vědecké práci.

Sama momentálně jeden projekt vedete. Co děláte, když máte „padla“ a chcete si vyčistit hlavu?

Vědci většinou svoji práci dělají, protože ji mají rádi. Je proto běžné, že jsou v ní pořád tak trochu mentálně ponořeni. Občas ale samozřejmě neškodí pokusit se od ní odstřihnout. Mně na to dobře funguje třeba výšlap do přírody nebo výlet na kole s rodinou.

Takže jste sportovní typ?

Vůbec ne. Ke sportování nemám dispozice. Sport mi prostě nejde, a tím pádem ho ani nemám moc ráda. Když jsem studovala, bavilo mě lezení na stěně, ale teď už mi z pohybových aktivit zcela stačí občasná rodinná turistika. Ještě líp si ale odpočinu u četby beletrie, hlavně historických románů.

Že by lehká profesionální deformace?

Možná trochu, ale vybírám si takové, nad kterými nemusím přemýšlet z pracovního hlediska. Nic neanalyzuju, prostě se nechám vtáhnout příběhem a užívám si ho. Nedávno jsem se takhle zakousla do románové kroniky Šikmý kostel od Karin Lednické. Texty jsou pro mě zkrátka prací i zábavou. Náplň historičky totiž spočívá v jejich čtení, psaní a diskutování o nich. Vše se točí kolem psaného slova. A v mém případě ještě mnohdy okolo filmů.

 

Autorka: Radka Římanová

Foto: Jana Plavec

Článek vyšel v časopise Akademie věd ČR A / Magazín.

---

Veronika Pehe vystudovala komparatistiku a filmová studia na King’s College London a University College London ve Velké Británii. Na druhé ze zmiňovaných univerzit získala doktorát z kulturních dějin. V Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR spoluvede oddělení vědy, kultury a myšlení. Věnuje se zejména systémové transformaci po roce 1989, tuzemským dějinám devadesátých let a kulturním dějinám střední Evropy v druhé polovině 20. století. Je autorkou knihy Velvet Retro. Postsocialist Nostalgia and the Politics of Heroism in Czech Popular Culture a spoluautorkou publikace Věčná devadesátá. Proměny české společnosti po roce 1989. V roce 2022 obdržela prémii Lumina quaeruntur.