Jsme česká rodina bydlící už přes dva roky na severu Nizozemska ve městě Groningen. Oba s mým mužem jsme sem přišli za postdokem, tedy za dalším krokem naší akademické kariéry. Doposud jsme následovali vědecký žebříček a dařilo se nám ho skloubit se stěhováním po Evropě i se starostí o dvě malé děti. Po první postdocké zkušenosti a po pár letech života v cizině jsme se ale rozhodli pokračovat každý jinak. Jeden z nás chce jít dál po akademické dráze, ale druhý chce raději zkusit štěstí v soukromých firmách.
Bylo mi 20. Na univerzitních studiích fyziky jsem potkala kamaráda. Z kamaráda a spolužáka se posléze stal partner na celý život.
Po dokončení magistra jsem začala doktorát v Praze, a to v mezinárodní skupině s možností vyjet na delší stáž do zahraničí. Půl roku po začátku doktorských studií se nám narodila dcera a z plánované dlouhodobější zahraniční stáže nebylo nic. Péči o dcerku jsme si s mým mužem dělili půl na půl a přitom jsme oba pokračovali v práci na svých doktorátech. Rozvržení času, kdy jsme byli každý část týdnu v práci a část týdnu doma s tehdy roční dcerkou se ukázalo jako naprosto ideální. Naše dcerka získala hezký vztah k oběma rodičům, oba jsme ji viděli vyrůstat a oba si zakusili, jaké to je se o ni starat. Zároveň jsme si od rodičovských povinností odpočinuli v práci, kde jsme se věnovali problémům poněkud více intelektuálním. S polovičním úvazkem ale naše výsledky určitě nebyly jen poloviční. Rozmýšlení výzkumu u houpaček a při krmení batolete bylo také efektivní a v laborce pak šlo vždycky všechno hezky od ruky. Kousek po kousku výsledky přibývaly.
Bylo mi 27. Narodila se nám druhá dcera. S mužem jsme se dál střídali v péči o dvě dcerky a oba úspěšně pokračovali ve svých výzkumech. Pomalu, ale jistě jsme se blížili k dokončení našich PhD studií.
Oba jsme chtěli být ve špičkové vědě, a tak jsme se rozhodli pro rodinné dobrodružství – vyjet na postdok do zahraničí, a to kamkoliv po Evropě. A tak jsme oba hledali ideální místo pro náš vědecký rozlet. Porovnáním seznamů jsme došli na velice úzký výběr a na ona místa rozeslali životopisy. Netrvalo dlouho a můj muž získal tříletou pozici ve městě Groningen na severu Nizozemska. Nikdy předtím jsem o Groningenu neslyšela, ale o budoucím šéfovi mé drahé polovičky jsem toho už slyšela hodně. Byla to nabídka, která se neodmítá.
Bylo mi 29. Manžel dokončil PhD, přivázali jsme děti do autosedaček a ve čtyřech odjeli na sever Holandska. Od té doby nasedáme nejčastěji na cyklistická kola. Groningen je univerzitní město se špičkovým výzkumem a já tam měla vyhlédnutou pracovní skupinu s báječnou vědou. Bohužel tamní šéf neměl peníze na postdoka, i když o mě stál. První rok v Holandsku jsem strávila dopisováním dizertace, psaním grantů, péčí o děti a učením se holandštiny. Byl to hodně těžký rok plný nejistoty. Na jednu stranu to bylo období nových zkušeností s psaním grantů, s novou kulturou, okolím a jazykem. Na stranu druhou to ale bylo také období strachu o budoucnost, kdy se mi celý rok nedařilo žádný grant na výzkum získat. Bylo to navíc období plné stesku a osamělosti v novém městě bez známých. Děti, v té době 2 a 5 let staré, neměly s osamělostí velký problém. Škola v angličtině pro starší dceru, od přírody stydlivou, byla náročná, jelikož uměla anglicky jenom pasivně a tedy si s dětmi ani učiteli nemohla moc povídat. Mladší, velice extrovertní dcerka, nastoupila do holandské školky a domluvila se rukama i nohama a byla spokojená jako všude jinde. Starosti o psychickou pohodu dětí ale také přidaly do nálože stresu toho prvního holandského roku.
Bylo mi stále 29, když jsem dojela do Prahy obhájit doktorát. Ve stejné době jsem získala tříletý grant na svůj vlastní výzkum a své vlastní nápady v mé vysněné skupině v Gronigenu. Přišla velká úleva a období nejistoty pro chvíli skončilo.
Teď je mi 31. V Groningenu jsme si vybudovali síť přátel a známých. Děti se naučily plynně anglicky a obstojně holandsky a „playdate“ s kamarády je nejoblíbenější víkendová aktivita. Všichni čtyři jsme tu opravdu šťastní. Jsme tu doma.
Jsem v polovině svého postdockého grantu a můj muž má už jen pár měsíců do konce toho svého. Opět nastává období nejistoty a rozhodování. Budeme hledat druhý postdok? Budeme se opět stěhovat? Budeme opět hledat jiné místo v Evropě, kde oba dva zároveň získáme výzkumnou pozici? Najdeme takové místo? A co po druhém postdoku? Budeme se stěhovat potřetí a hledat profesorskou pozici pro oba na jednom místě? Jaká je pravděpodobnost, že se to podaří? Máme tedy vyhlídky, že budeme každých pár let mít období stěhování a zpřetrhání pracně vybudovaných přátelství nás dospělých i dětí. Stojí nám to za to? V holandském Groningenu jsme doma. V této otázce jsme se rozhodli jasně. Už se stěhovat nechceme.
Základní výzkum a rozvíjení mých vlastních nápadů a myšlenek mě neobyčejně naplňuje. A tak dělám vše pro to, abych mohla pokračovat v akademické kariéře tam, kde jsme teď doma. Urputně píšu grantové žádosti, buduji síť kontaktů a hledám spolupráce, které zvýší mé šance pokračovat v akademické kariéře tady v Holandsku. Můj muž je ale demotivován vyhlídkami na neustálé žádosti o granty a dokazování kvalit před komisemi. Je demotivován v prostředí, kde se považuje za normální se každé tři roky za prací stěhovat. Výzkum má rád a má za sebou velmi dobré výsledky. Přesto se rozhodl z čistě akademického prostředí odejít. Právě zvažuje nabídku pro klinicky zaměřený výzkum v místní nemocnici, anebo práci ve farmaceutické firmě, kde by využil svoje znalosti ve vývoji nových léčiv.
Je nám 31 a 32. Máme hezký domov s dvěma malými dětmi na severu Nizozemska. Ve vědecké kariéře jsme oba úspěšní, ale ohledně jejího pokračování jsme se každý rozhodl jinak. Jak se naše plány a rozhodnutí změní za dalších pár let, to se teprve uvidí.
Autor: Adéla Melcrová
Zdroj: Czexpats In Science
Adéla Melcrová
Adéla Melcrová vystudovala Biofyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Už během studií se kromě stěžejní experimentální práce na fakultě věnovala navíc výpočtům na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a později vypracovala kombinovanou experimentálně-teoretickou dizertační práci na Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR na téma signalizačních procesů na povrchu buněk. V době doktorských studií se Adéla s jejím mužem stali dvojnásobnými rodiči. Velkou pomoc Adéla získala v podobě Pamětního grantu Martiny Roeselové, který z části finančně pokryl hlídání dětí a ulehčil dokončení doktorátů obou rodičů. V roce 2019 získala titul PhD a za své vědecké schopnosti a tvůrčí přístup během doktorského studia obdržela Cenu Josefa Hlávky.
Na rozhraní experimentálních přístupů s teoretickými výpočty se Adéla pohybuje i nyní ve svém postdoktorálním výzkumu na Univerzitě Groningen v Nizozemsku, ve kterém se zaměřuje na nové způsoby boje proti bakteriím rezistentním na stávající antibiotika.
Ve volném čase objíždí společně s manželem a dvěma dcerami holandskou placku na kolech, zlepšuje se v holandštině, čte knihy nebo bloguje o skloubení vědy s rodinou a žitím v cizině.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
