Jak to vidí děti „mobilních“ vědců?

Na rozdíl od většiny mých vrstevníků, kteří se do ciziny dostali vlastním přičiněním, jsem do Německa vycestovala už v deseti letech a později se ve čtrnácti přesunula do Anglie. Jsem tedy v pozici, kdy mohu posoudit, jaké to asi je pro dítě vědce, který se co chvíli stěhuje za novou pozicí. Jaké konkrétně jsou tedy moje zkušenosti?

V deseti letech do Německa

V roce 1991, brzy poté, co se v tehdejším Československu otevřely hranice směrem na západ, měl můj táta, doposud programátor, možnost vyjet do heidelberského Centra pro výzkum rakoviny. O biologii toho do té doby moc nevěděl, ale v Heidelbergu hledali bioinformatiky a k tomu se programování hodilo – byl z něho tedy takový „accidental scientist“. Nejprve vyjel na půl roku sám a pak, jeden pátek v listopadu 1992, jsme po škole naložili auto a přidali se k němu i my, zbytek rodiny: já v deseti letech, bratr v devíti a sestra v půl roce. Rodiče tehdy konzultovali s učiteli a psychology, zda by nám to nemohlo uškodit, ale ze všech směrů se jim dostalo jen pozitivních názorů. Přes léto jsme odjezd plánovali, takže jsme si s bratrem procházeli nějaké německé pracovní sešity, abychom znali alespoň základy jako „Ich heisse Blanka“, „Ich bin aus Prag“, „Ich habe eine Schwester und einen Bruder“ a tak podobně.

V Německu jsme se vcelku rychle a snadno zapojili do tamního školního systému, přestože jsme jazyk skoro vůbec neznali. Ve škole nám automaticky zařídili doučování němčiny (bylo placené z místního rozpočtu městečka Walldorf, kde jsme žili), navíc mě zařadili do třídy, kde byla spolužačka s českým tatínkem emigrantem (sama sice česky uměla jen lámaně, ale i tak to byla do začátku velká pomoc). Při diktátech jsem se celkem úspěšně účastnila. Když jsme ale psali slohy (a zadání jsem nerozuměla), tak jsem do sešitu pouze kreslila. V prvním pololetí mě z německého jazyka neklasifikovali. V Německu se od páté třídy přechází buď na gymnázium (do maturity), na Realschule (do 16 let, lze nastavit maturitním studiem) nebo na Hauptschule (do 15 let, ekvivalent naší základní školy), a to na základě doporučení třídního učitele. U mě bylo učitelům (jen po asi třech měsících!) jasné, že akademicky mám na gymnázium, ale jazykově bych potřebovala ještě více času. A tak se s rodiči dohodli na dobrovolném opakování ročníku a od druhého pololetí jsem se připojila do třetí třídy, se kterou jsem byla na další rok a půl. Důležité bylo, že škola byla schopna reagovat na individuální potřeby nás dětí cizinců: jak doučováním, tak individuálním plánem výuky.

Jazyk jsme měli s bratrem oba zvládnutý na dostatečné úrovni během přibližně půl roku, rodiče se ho učili mnohem pracněji a déle. Z hlediska psychické stránky byl přesun do nové země v deseti letech velmi nenáročný. Na nové prostředí a novou zemi jsme si my děti zvykly velice rychle.

Ve čtrnácti dále na západ

Tátova smlouva v heidelberském Centru pro výzkum rakoviny, jak už to u vědců bývá, byla limitovaná na dobu pěti let. Nejpozději v roce 1996 jsme se tedy museli z Německa někam posunout. V té době už jsme s bratrem měli za sebou dva roky na místním gymnáziu a vytvořili jsme si společenské vazby. Místo původně plánovaného návratu do ČR jsme se nakonec přesunuli do Velké Británie, přesněji do Saffron Waldenu (hrabství Essex, mezi Cambridge a Londýnem), kde tátova a později i mámina práce v bioinformatice pokračovala v Evropském Bioinformatickém Institutu (EBI) v blízkém Hinxtonu. EBI bylo v té době relativně mladým centrem (založeným v roce 1994) a v té době tedy nabíralo poměrně velké množství lidí. Zde je záhodno zmínit, že noví zaměstnanci s rodinami bydleli spíš v Saffron Waldenu (městečko o asi 20 tisíci obyvatelích) směrem na jih, a ti bezdětní naopak v živější Cambridge směrem na sever. My jsme s bratrem začali chodit do místní high school, ekvivalentu druhého stupně české základní školy, která končí v 16 letech zkouškami GCSE – General Certificate of Secondary Education. Zkouškou GCSE končí i povinná školní docházka. Do školy nás zařadili podle věku, mě do Year 9, bratra do Year 8, takže můj rok navíc z Německa se zase vymazal. Novinkou byla relativně velká škola – v ročníku nás bylo asi 200, kmenových tříd tedy asi osm a na každý předmět jsme každý byl v jiné skupině podle akademických schopností (na matematiku, vědu a jazyky) nebo ve smíšených skupinách.

I zde bylo zapojení do školního života pro cizince dobře ošetřeno. Mně přiřadili asistentku (škola měla své centrum podpory pro žáky, kteří učivo nestíhali nebo potřebovali podporu z jiných důvodů), která se mnou první dva týdny chodila na všechny předměty, abych se neztratila ve velké škole a aby mě případně podpořila s angličtinou (tu jsme se s bratrem v té době učili dva roky v Německu jako cizí jazyk, takže začátky nebyly tak úplně bezjazykové jako o čtyři roky dříve v Německu). Bratra zase zařadili do třídy, kde měl spolužačku Němku, která mu mohla vysvětlit, jak to na škole chodí. Kvůli úrovni angličtiny mě zpočátku zařadili spíš do nižších skupin, ale škola byla schopna zareagovat poměrně flexibilně, když vyučující zjistili, že například matematika je mou silnou stránkou. S matematikou jsem se tudíž po pár týdnech přesunula do pokročilejší skupiny a o dva týdny později do skupiny nejpokročilejších, která zkoušky GCSE skládala o rok dříve, než je běžné. Sice jsem v té době nikdy neviděla algebru, takže při prvním testu jsem měla nějakých 15 %, ale nebyl problém to dohnat a nakonec jsem tu zkoušku GCSE složila z našeho ročníku s nejlepšími body. Na vědu (na velké části anglických škol se věda učí v celku, ne rozděleně jako biologie, chemie a fyzika) jsem se vešla už jen do „mixed ability“ skupiny, ale vzhledem k tomu, že v květnu mého prvního školního roku v Anglii jsme měli skládat zkoušky SAT (standard assesment test) z angličtiny, vědy a matematiky, tak mě pro tyto testy zařadili do vyšší úrovně a v jejich skládání mě podpořili. I na němčinu a francouzštinu (na tu jsme měli skupinu společnou) mě během krátké doby přesunuly do nejpokročilejší skupiny.

Z akademického hlediska tedy byl přesun do Anglie bezproblémový, ze sociálního už na rozdíl od přesunu do Německa méně. Trápily nás školní uniformy a to, že škola začínala a končila později (cca 8.40-15.15 s hodinou na oběd), Bylo tedy málo času na vlastní aktivity a ve škole jsme museli trávit spoustu času. Během hodin to nebyl problém, ale v čase přestávek a obědové pauzy nebylo povolené zůstávat ve třídách a člověk se musel nějak procházet po školních chodbách nebo být na školním hřišti/poli. Ve čtrnácti už měli spolužáci své kamarády a já jako introvert jsem o nové ani moc nestála. Nakonec jsme s bratrem oba zjistili, že nejlépe se obědové pauzy tráví v knihovně. Sedávala tam i jeho německá spolužačka a pracovali jsme si tam na úkolech nebo si četli. Sestra (když v pěti letech začala chodit do školy) to měla podobně a na dlouhé obědové pauzy ji mamka brala domů.

Dalším problémem byla šikana od spolužáků: řešili, že si neholím nohy nebo že prý smrdím (problém je, že ty školní uniformy jsou z materiálu ve kterém se z člověka ten pot jen leje) a jednou mi slečna sedící za mnou celou hodinu stříkala kaňky na záda bíle košile. Tehdy jsem nebyla dost sebevědomá na to nějak vtipně zareagovat a jen jsem košili odnesla domů na vyprání. Zpětně jsem si říkala, že to byla škoda: mohla jsem ji pořádně „majznout“ nebo po ní alespoň chtít peníze na novou košili. Ale to je ta znalost, která přichází se zkušeností. Neříkám, že by se mi podobné věci neděly, i kdybych zůstala v Německu, ale tam by myslím hrálo roli to, že jsem se se spolužáky už znala. S bratrem jsme oba tehdy byli ve škole na minimální čas. Jakmile zvonilo, tak jsme pádili pryč, co nejrychleji z uniformy a ze školy. O možnost nějakých školních klubů nebo kroužků jsme se vůbec nezajímali a letní prázdniny jsme skoro bezvýhradně trávili v Čechách. U mě to dopadlo tak, že jsem usoudila, že ty spolužáky nepotřebuji a že jim ukážu, zač je toho loket, a že prostě budu nejlepší. Také jsem byla a GCSE jsem skládala mezi nejlepšími z ročníku a zkoušky Advanced level (A-level = naše maturita) jsem pak složila ze šesti předmětů (většina spolužáků tehdy dělala předměty čtyři) za 6 x A a spolu se svým spolužákem jsem si užila při publikaci výsledků svůj moment slávy, když jsme měli své fotky po všech místních novinách.

Musím uznat, že během dvou let studia na A-level se situace poněkud zlepšila. Do školy na tyto dva roky (zvané Sixth Form) přišli i lidé z jiných škol (všichni jsme museli projít pohovorem, i když jsme na škole již byli), trochu se to promíchalo, přibylo pár exotů a ti největší problémisté naopak školu opustili. Už jsme nemuseli nosit uniformy: na soukromých školách i v Sixth Form musejí žáci nosit obleky, na státních ale ne. Tak jsem si užívala, že po třech letech zase můžu nosit tričko a kraťasy. Mimochodem, mám pocit, že anglické teenagerky nikdy kraťasy nenosí, já jsem alespoň tehdy byla z dívek jediná! Jako intelektuál jsem si tehdy moc užívala respekt, který jsem měla v naší skupině pokročilé matematiky jako jediná holka mezi samými kluky. Moje chemikářka vycítila můj zájem o chemii a přihlásila mě na doplňující zkoušky S level jako jedinou z ročníku a jedinou z celé školy. Můj bratr během studií v Sixth Form naopak potkal skvělého učitele geologie, který ho velmi inspiroval a myslím, že právě díky němu se geologicky zaměřenému výzkumu věnuje dodnes. I tak si ale myslím, že nejlíp jsem se v anglickém školním systému cítila až na univerzitě v Cambridge, kde se ta jinakost trochu očekávala a člověk prostě mohl být sám sebou.

Jaké to tedy je být dítětem migrujícího vědce a co byla pozitiva mé zkušenosti dítěte v závěsu?

Bezpochyby jsem se naučila perfektně dva jazyky, což se v životě určitě neztratí. Anglický školní systém, ač na tu školu nevzpomínám nijak sentimentálně a nostalgicky, mě naučil samostatnosti a nezávislosti. Myslím, že mnohem více než v Čechách se v Anglii cení individualita a vlastní nápady a když člověk nezapadá do nějaké nastavené šablony, tak ho v tom spíš podpoří, než aby mu kladli klacky pod nohy. S tím spojené je také dělení žáků na high school podle schopností (v některých předmětech), což umožňuje těm rychlejším, aby se věnovali pokročilejšímu učivu, zatímco ti pomalejší mohou svým tempem zvládnout to základní. Také jsme se hodně věnovali praktickým dovednostem, jako je třeba příprava životopisu a pracovní pohovory nanečisto, nebo se učili o různých národech a náboženstvích světa, což z mého pohledu vede člověka k většímu pochopení a toleranci vůči ostatním. Znalost jiných vzdělávacích systémů a poznávání nových míst člověka také obohatí a myslím, že se pak méně bojí případných přesunů jako dospělý (třeba sám jako vědec/vědkyně). A koneckonců jsem na Cambridge potkala i svého nynějšího manžela, se kterým mám dvě britsko-české děti, což je asi největší klad mého stěhování!

Co mi naopak několikeré změny bydliště vzaly?

Na rozdíl od svých vrstevníků nemám úplně dáno, kde je vlastně doma. Vzpomínám si na první léto po přesunu z Německa do Anglie, kdy jsme se po cestě autem z Anglie do Čech stavovali ve starém domově v Německu. V Anglii jsem byla za exota, který je z Čech/Německa, v Čechách za někoho nezvyklého a ani do Německa, kde jsem si doposud přišla nejvíc doma, jsem už nepatřila. Prožívání let puberty na novém místě v nové zemi také nebylo ideální, ale ono stěhování ve čtrnácti letech není ideální ani v rámci jedné země a myslím, že šikana na českých školách funguje úplně stejně jako na těch anglických. Také nemám blízké kontakty s lidmi, se kterými jsem chodila do školy. Tam kde čeští (a asi i němečtí) vrstevníci mají školní srazy po deseti, dvaceti, X letech, tak to se v Anglii tolik neprovozuje. Možná je to díky tomu, že na high school mají studenti individuální rozvrh, takže nezůstávají ve stejných třídách. Mé mezinárodní dětství znamená, že moji příbuzní nyní bydlí mnohem dál: bratr na Špicberkách/v Německu, sestra a tchán s tchyní v Anglii, rodiče v ČR. V době koronavirové, kdy je cestování poněkud komplikované, to je zvlášť zřejmé!

Závěrem…

A sečteno podtrženo? I když to někdy nebylo lehké, tak si myslím, že klady mého cestovního dětství převažují jeho zápory. To je ale asi také trochu mou povahou, že jsem si z toho dokázala víc vzít než tím ztratit. Určitě jsou děti, které by to tak neměly. Takže rada pro vědce/rodiče: až se budete se svými ratolestmi přesouvat, tak zvažte, jaká je jejich povaha a co by je při stěhování nejvíc podpořilo, ať si to dobrodružství užijete všichni spolu.

 

Autorka: Blanka Collis

Autorka děkuje za korektury při přípravě tohoto článku Adéle Melcrové, výsledný text velmi vylepšily.

Zdroj: Czexpats in Science

---

Blanka Collis

Biochemička, která část dětství strávila jako dítě stěhujících se rodičů-vědců, nejprve v Německu a poté v Anglii. Ve chvíli, když už si místo svého působení volila sama, se rozhodla pro studium přírodních věd na University of Cambridge v Anglii a poté pokračovala doktorátem na University of Sheffield v oblasti enzymologie proteinů účastnících se opravy DNA. V tomto tématu pokračovala i jako postdoktorandka na University of Oxford, kde se jí po několika letech narodily dvě dcery. Její zatím poslední zakotvení je na pražském Ústavu organické chemie a biochemie, kde nejprve pracovala jako postdoktorandka v oblasti membránových proteinů a regulované proteolýze a posléze se přesunula do projektové kanceláře tamtéž a nyní se věnuje podpoře ostatních vědců při přípravě projektových návrhů.