Kultura nekomunikace

Spolupráce a komunikace. Mnoho lidí si možná poněkud idealisticky řekne, že tyto dva pojmy jsou v akademické sféře přeci samozřejmostí – vzdělanostní elita si skrze získané vědecké poznatky určitě uvědomuje benefity dobře nastavené spolupráce a otevřené komunikace. Jak se ukázalo v kvalitativním výzkumu zaměřeném na pracovní podmínky akademiků a akademiček v České republice, není tomu bohužel tak a akademie jako kovářova kobyla chodí bosa. Kultura nekomunikace představuje brzdu vědeckého rozvoje jednotlivců, institucí a celé české vědy.

Spolupracovat? Ne, raději soutěžit

Spolupráce v akademickém prostředí není nastavena dobře. Jak vyplynulo z kvalitativního výzkumu, mnoho akademiček a akademiků má pocit, že interní spolupráce příliš nefunguje. Některá pracoviště jsou podle nich nastavena příliš a zbytečně konkurenčně. Fungují zde oddělené uzavřené skupiny, které, pokud dojde ke spolupráci, spolupracují spíše z pragmatických důvodů (často například kvůli tlaku na stále se zvyšující publikační výkon). Často jsou konkurenčně nastaveny také vztahy mezi pracovišti s podobným zaměřením napříč různými akademickými institucemi.

Akademická osamělost

V rámci takto nastaveného prostředí dochází podle akademiků a akademiček k posunu k určitému akademickému individualismu, který často ústí až do solitérství či osamělosti, jak popsala například jedna z respondentek: „Všichni si jdou během toho týdne vlastně jen odučit svoje kurzy, což ve výsledku znamená, že já téměř nikoho skoro nepotkám, jak je týden dlouhý. Vidíme se jednou za měsíc na schůzi anebo potom občas individuálně. Stali se z nás takoví solitéři, a myslím si, že se následkem toho začalo víc soutěžit než spolupracovat.“ (odborná asistentka, vysoká škola, sociální vědy). Komunikaci mezi jednotlivci brání i jejich vytíženost, k níž přispívá také práce na několika institucích a projektech najednou.

Systém soutěživé „produkce vědy“ v současné české společnosti, kde není dostatek času na komunikaci a zpětnou vazbu, ve velké míře přispívá k tomu, že lidé pracující v akademii se stávají osamělejšími a uzavřenějšími, nekomunikují spolu. Jezdí sice na konference a zahraniční mobility, budují mezinárodní spolupráci, ale v rámci vlastního vysokého pracovního vytížení ani po chvíli přemýšlení nedokážou říct, na jakém projektu vlastně pracuje kolega či kolegyně ve vedlejší kanceláři. A právě komunikace s osobami z vlastního oboru či pracoviště se zdá být kamenem úrazu.

Respekt a komunikace

Interní komunikaci brzdí také vzájemná nevraživost mezi lidmi z různých specializací v témže oboru. Problém totiž často nastává ve chvíli, kdy jedna skupina neuznává specializaci té druhé, což je v českém akademickém prostředí poměrně běžnou praxí. Mnohým z nás by se to mohlo zdát jako neškodné hašteření. Pokud si ale jedna skupina neváží práce skupiny druhé, nerespektuje její metody, teoretická východiska, vědeckou integritu/etiku či přenos vědeckých výsledků do praxe, plyne z toho nepříjemná atmosféra na pracovišti, kde je těžší odvádět kvalitní akademickou práci. Tyto vědecké rozpory se zároveň často promítají do soukromých rozporů a osobních animozit, na jejichž základě dochází ještě k dalšímu a hlubšímu štěpení. A co hůř, přestává se komunikovat.

Nastíněnou situaci shrnuje jedna z respondentek výzkumu: „Jsou tady konflikty, jednoznačně, mezi různými skupinami a členy, to je poměrně viditelné. Často jsou ty skupiny uzavřené. Mám pocit, že je poměrně těžké zjistit, co některý kolega dělá a čím se zabývá, jako kdyby to ti lidé nechtěli říct. Je to i dost velká překážka v růstu pracoviště. Když se podíváte na zahraniční dobrá pracoviště, tak tam vám opravdu dají zpětnou vazbu lidé z celého pracoviště. Každému totiž záleží na práci toho druhého. Tady to takhle nefunguje.“ (odborná asistentka, vysoká škola)

Jak se ukázalo v našem kvalitativním výzkumu, tato „kultura nekomunikace“ může dopadat i na reálné fungování akademických pracovišť, která mohou být podobnými spory i existenčně ohrožena. Pokud totiž neexistuje shoda na tom, jakým způsobem by mělo dané pracoviště fungovat a kam by mělo v budoucnu směřovat, a pokud o tom nedokážou dvě proti sobě stojící skupiny společně diskutovat, natož se na něčem dohodnout, nemůžeme očekávat, že bude dané pracoviště stabilní.

Co s tím

Pojmenovat řešení je jednoduché, provést ho je složitější. Hlavní roli by zde měli sehrát především vedoucí kateder či oddělení (kterým by měla být poskytnuta dostatečná podpora, aby tyto nedostatky mohli napravit) v koordinaci s vedením fakult či institucí. Ti by se měli pokusit nastavit na svém pracovišti co nejpřátelštější prostředí. Nejen skrze zaměření se na personální politiku, která v českém akademickém prostředí prakticky neexistuje, ale také na mezilidské vztahy na pracovišti – podporovat setkávání kolegů a kolegyň (přizpůsobit tomu prostory katedry, jinými slovy důraz na fyzické zázemí), podněcovat diskuzi o jejich výzkumných tématech (pořádat pravidelná setkání věnující se aktuálně řešeným tématům v oboru) nebo organizovat společné neformální akce. A hlavně budovat respekt mezi jednotlivými specializacemi skrze aktivní vymezení se vůči jakémukoli zesměšňování či dehonestaci ostatních.

Zároveň je třeba, aby na vzájemnou komunikaci měli akademici a akademičky čas a potřebné soustředění. Tomu napomůžou vyšší úvazky, platy a stabilnější smlouvy, aby lidé nebyli nuceni všechny povinnosti provádět co nejrychleji, „nepřebíhali“ mezi institucemi a nebyli vyčerpaní fyzicky i psychicky. Toto nastavení totiž pravděpodobně snižuje intelektuální výkon a potenciál vzniku diskuse.

Všechny větší firmy se v současnosti zaměřují na budování firemní kultury, protože už dávno přišly na to, že lze i relativně levnými a nenásilnými kroky zlepšit atmosféru v jednotlivých týmech, předcházet syndromu vyhoření, zvýšit efektivitu práce a snížit fluktuaci zaměstnanců a zaměstnankyň. A i když se akademická sféra od firemního prostředí liší, najdeme spoustu styčných bodů. Mezi nimi i ten nejdůležitější – jak v akademii, tak v byznysu pracují lidé.

Výsledky výzkumu budou představeny na 5. národní konferenci o genderu a vědě 30. října 2018 v prostorách Akademie věd ČR.

Autorka: Nina Fárová

Zdroj: NKC gender & věda