Na Vědavýzkum.cz se opakovaně věnujeme publikační etice u nás i v zahraničí. Zajímalo nás, jak si budují systém hodnot a vědeckou praxi začínající vědci v oblasti společenských věd: Jak si osvojují akademickou integritu? A co by jim dopomohlo lépe vstoupit do vědeckého života?
Plagiátorství, falzifikace a fabulace v kontextu společenských věd
Ani společenskovědním oborům se kauzy kolem akademické integrity nevyhýbají. V minulém roce se například rozvířila kauza neetického chování bývalého prorektora Univerzity Karlovy a profesora historie Martina Kováře. Etická komise Filozofické fakulty UK a Etická komise UK dospěly k závěru, že se dopustil plagiátorství. Tento znalecký posudek byl ovšem kritizován Národohospodářskou fakultou Vysoké školy ekonomické v Praze. Proděkan fakulty, Miroslav Ševčík dokonce uvedl, že se jedná spíše o likvidační pokus. Vznikl tak nejen spor o Kovářovu vinu, nebo nevinu, ale také konflikt o hanlivých výrocích na stranu FF UK.
Ilustrace: František Mizera
Kauza Martina Kováře naznačuje, že neexistuje jednotný přístup k posuzování plagiátorství či jiného neetického chování napříč vysokými školami. Jedním z argumentů NF VŠE byl výrok, že „Kovář neporušil žádný relevantní etický předpis platný v rozhodné době a etická pravidla jsou dynamická, vyvíjejí se v čase a v žádném případě je nelze aplikovat zpětně.“ Martin Kovář není jediný, kdo byl na české akademické půdě obviněn, například v oboru sociální antropologie se řešilo neetické chování podobného charakteru. Jedním z důsledků této kauzy bylo ustanovení České asociace pro sociální antropologii a prohloubení debaty o akademické integritě.
Čas od času vyplavou na povrch sporné případy, které ukazují nejenom to, že se někdo chová morálně nebo nemorálně. Poukazují také na měnící se hranice vnímání této problematiky akademickou obcí. Vede to k tomu, že autoři jsou citlivější ke svým textům. Může se stát, že i knihy, které byly napsány před mnoha lety, by dnes byly napsány jinak. Je akademická etika výsledkem neustálých diskusí o tom, co je akceptovatelné a co už ne? Existuje jeden platný názor, který dává jasně najevo, co je správné? Nebo existuje více různých názorů, a proto je potřeba o tom neustále hovořit?
Nebezpečí fabulace
Alžběta Wolfová, sociální antropoložka na Fakultě humanitních studií, Univerzity Karlovy, říká: „Etické nešvary se dějí, a to nejen začínajícím vědcům. Co se týká plagiátorství a fabulace, na vině se kromě nedostatečné informovanosti podílí tlak na publikování, který není pro doktorské studenty antropologie v rámci EU žádnou univerzálií. Na řadě západních univerzit například ve Skandinávii či Anglii nemají doktorští studenti povinnost publikovat, často je od toho školitelé dokonce odrazují.“
Wolfová si myslí, že fabulace i plagiátorství je současně něco, co lze vychytat několikastupňovým recenzním řízením, kde je kladen důraz na hodnocení přesvědčivosti argumentace. Vzhledem k přemíře sociálně-vědních akademických časopisů se ale v ČR spíše potýkáme s problémem nedostatku kvalitních textů. V odborném periodiku se tak setkáme místy s ne příliš důsledně vyargumentovanými a přesvědčivě podloženými tezemi.
„Nebezpečí fabulace je u sociálních věd současně významnější vzhledem k multiparadigmatickému charakteru jednotlivých oborů i povaze kvalitativních metod výzkumu, se kterými se v jejich rámci pracuje. Data se zde tak často nesbírají v kontrolovaném prostředí, ale naopak vytvářejí v prostředí ‚přirozeném‘ výzkumnicemi a výzkumníky samotnými. Můžeme-li jeden jev interpretovat prostřednictvím teorií postavených na různých představách o fungování světa a jeho poznávání, a jsou-li data, na kterých zakládáme svá tvrzení produktem (a často i subjektivní interpretací) naší interakce se zkoumaným fenoménem, je snadné fabulaci poskytnut o trochu větší prostor, než je tomu u věd přírodních. Nebo může být obtížněji odhalitelná.“ dodává Wolfová.
Mladí vědci hledají inspiraci u starších kolegů
Helena Dyndová, religionistka z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, o etických nešvarech ví, ale v praxi se s nimi ještě nesetkala. Školitel ji od začátku vedl k publikační etice. Podle ní je ideální, pokud si už během studia vytvoříte kontakty s předními badateli v oboru, a dodává: „Ti jsou pak nedocenitelným zdrojem inspirace a pomocí při psaní disertační práce, ale i vzorem pro standardy vědecké práce.“
Dyndová uvažuje, co by mohlo být důvodem k neetickému chování: „Některé časopisy mají velmi dlouhé recenzní řízení. To může svádět k neetickému rozhodnutí podat článek do více časopisů, jelikož bývá zpravidla dedikován nějakým grantům, které chtějí vidět vaše výstupy. Pokud nevíte, kdy můžete z redakce čekat nějakou reakci, může celý proces vydávání článků být velmi stresující.“
„Myslím, že mnoho etických pochybení vzniká z imperativu ‚publish or perish‘ . Zejména v případě začínajících vědců bych tolik netlačila na publikování, ale dala jim prostor pro to, aby časem bylo o čem publikovat,“ dodává.
Jan Drahoňovský, psycholog a sociolog z Katedry psychosociálních věd a etiky na Husitské teologické fakultě UK, říká, že se v jeho oboru setkal především s přejímáním celých částí textu bez správného citování. Plánuje využívat program pro odhalení plagiátů. A dodává: „Myslím si ale, že povědomí o tom, jak správně psát, je dostatečné. Spíš by bylo třeba důsledně a veřejně řešit prohřešky proti akademické etice, jako jsou například sporné publikační praktiky, záměrné rozdělování článků na menší celky kvůli hodnocení a podobně.“
Jeden text ve více jazycích. Je to prohřešek?
„Pokud se ukáže, že text původně publikovaný v češtině má potenciál oslovit širší badatelskou oblast, nevidím důvod ho nepřeložit. Překladem do angličtiny nebo do jiného klíčového jazyka daného oboru vzroste jeho publikum, a tedy i dopad. Je pak ale samozřejmě otázkou, jak takové dílo vykazovat, určitě by se přeložený text neměl klasifikovat jako originální. Překlad ze světového jazyka do češtiny mi přijde ‚obhajitelný‘ jen pro pedagogické účely,“ říká Dyndová.
Matouš Jaluška, literární komparatistik a medievistik z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, si myslí: „Publikování textu o starší literatuře v češtině a zároveň i v jednom světovém jazyce považuji spíše za dobrou praxi než problém. V Čechách je největší komunita čtenářů, poznatky je ovšem třeba vynášet ven. Česky si to málokdo přečte.“
Na druhou stranu Drahoňovský je proti šíření stejného textu ve více jazycích: „V mých očích jde rozhodně o neetické jednání. V podstatě pro to není žádný důvod, zahraniční článek v angličtině má vždy větší váhu před češtinou. Všichni vědci by angličtinu ovládat měli a navíc dnes není problém si cizojazyčné texty vyhledat z pohodlí domova.“
Podobný názor má i Wolfová: „Publikování jednoho textu ve více jazycích neboli publikování totožného článku v různých jeho překladech bez obměn mi přijde problematické, pokud není v textu tato skutečnost transparentně reflektována.“
Přečtete si také, jaké etické aspekty publikační činnosti řeší vědci v přírodních vědách nebo v medicíně.
Autor: Vědavýzkum.cz (ED)
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
