Plagiátorství, falzifikace a fabulace v kontextu medicíny

Neetické chování a akademická integrita mají v biomedicínském výzkumu možná trochu jiné postavení než v jiných odvětvích. Z jedné strany může jít o stejná pochybení jako v ostatních vědních disciplínách. Může jít o plagiátorství, falzifikaci dat nebo fabulaci. Na druhou stranu je medicínský výzkum úzce spjatý s otázkami lékařské etiky. Takovým případům se potom dostane pozornosti, protože zasahují do života všech lidí a ve sdělovacích prostředcích je to velmi chytlavé téma.

Jedním z nejznámějších je případ britského lékaře Andrewa Wakefielda, který publikoval do nejvýznamnějšího medicínského časopisu The Lancet, že očkování způsobuje autismus. Ačkoliv se k této fabulaci později veřejně přiznal, stále tomu ještě někteří lidé věří. Podobných případů najdeme jistě víc a často se jedná o závažná pochybení s tragickým dopadem. V českém prostředí se velmi diskutoval například případ Evy Sykové, lékařky, vědkyně a političky, která působila do roku 2016 jako první místopředsedkyně Rady pro výzkum, vývoj a inovace. V jejím případě se řešil zdroj financí. Byla obviněna z toho, že její výzkum v oblasti kmenových buněk porušil vědeckou etiku.

Otázky lékařské etiky v tomto článku vyřešit nechceme a ani nemůžeme. Zajímá nás pouze to, jak se začínající lékaři-vědci, kteří se věnují jak klinické praxi, tak i vědě, potýkají s etikou akademické práce v oblasti psaní odborných článků, publikací či s psaním absolventských prací.

Setkávají se začínající vědci-lékaři v Česku s neetickým chováním?

Studie z roku 2014, která se věnovala vědeckým pochybením vlámských vědců-lékařů, zjistila, že kolem 15 % respondentů připustilo, že zfalšovalo nebo manipulovalo s daty. Podvody byly přitom častější u mladých vědců. Celkem 72 % respondentů vypovědělo, že publikační tlak je příliš vysoký, což vytváří motivaci k podvodu.

Také britská studie z roku 2020 uvádí, že systematický tlak na publikační činnost lékařů, kteří se pohybují na poli vědy, podrývá dodržování vědecké integrity. Lze se domnívat, že v České republice tomu nebude jinak, ovšem o přesných číslech neexistuje ucelený přehled. Abychom si udělali alespoň částečný obrázek, zeptali jsme se na otázky etiky a psaní publikací lékařů, kteří dělají výzkumnou činnost.

Otázka osobní integrity a cti

„Etické nešvary při psaní jakýchkoliv prací, včetně odborných článků, jsou častým a diskutovaným tématem. Znám bohužel i profesory, které to stálo kariéru. Já osobně těmto nešvarům určitě nepodléhám. Je to spíš otázka osobní integrity a cti, která by měla každého od podobných praktik odradit,“ říká internista Zdeněk Bureš z Univerzitní nemocnice v Hradci Králové. „Nemyslím si však, že lze nalézt účinný nástroj, jenž by tomu zcela zabránil. Ve svém okolí nevím o nikom z disertantů, kdo by se snažil systematicky podvádět. Osobně jsem obklopen lidmi, kteří svá data získali cílevědomou prací a jejich práce jsou na vysoké úrovni,“ dodává lékař, který se také věnuje výzkumu aplikace nanočástic v protinádorové terapii.

Ilustrace: František Mizera

Petra Lišková, proděkanka pro grantovou problematiku a vedoucí lékařka Centra klinické oční genetiky Oční kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a vědkyně, která napomohla porozumění genetickým příčinám onemocnění rohovky, si myslí, že se etika v České republice porušuje tím, že jsou na články připisováni lidé, kteří se na nich příliš nebo vůbec nepodíleli. Typicky se to může stát, pokud má vědec nad sebou vedoucího, který toto připisování vyžaduje z pozice moci.

Lišková dodává: „Kromě vynuceného spoluautorství často nešvary spočívají v tom, že tito lidé také dbají na to, aby se v každém společném článku citovaly jejich články, ačkoliv to v kontextu moc nedává smysl. Pro takové lidi je autocitace také citace. Zvyšují si tím své H-indexy.“

Co by pomohlo mladým vědcům se při psaní článků lépe orientovat?

Zdeněk Bureš se mohl na svého školitele vždy spolehnout a byl mu vzorným příkladem čestného člověka. I přesto to vypadá, že na rozdíl od vědců v jiných odvětvích je pro lékaře mnohem těžší dostat se do fungující vědecké skupiny. Přičemž není jednoduché se k nějaké takové dostat a dobrý tým poznat. Vědecká práce je ztížena také tím, že se kromě vědecké kariéry věnují ještě vlastní praxi.

Britská Royal College of Physicians uvádí, že nemusí docházet k úmyslnému zneužití. Lékaři, kteří chtějí dělat vědu, nemusí mít k potřebné průpravě vždy snadný přístup. Mimo jiné je také velmi těžké najít mentora, který bude znalosti potřebné pro vědeckou činnost dobře předávat.

Zdeněk Bureš z Univerzitní nemocnice v Hradci Králové dodává: „Můj první článek byl cesta do neznáma. Při pohledu zpět to nebyl článek nijak zvlášť kvalitní. Poslední článek už byl daleko propracovanější a prošel těžkou recenzní kritikou. Byla to soustavná, přes půl roku trvající práce. Bohužel, práce od začátku do konce téměř 100% individuální. Pokud není člověk součástí výzkumného týmu a nenaskočí do ´rozjetého vlaku´, pak zvláště v medicíně, se může klinický lékař ocitnout v situaci, kdy zůstává na vše zcela sám a dělá vědu tzv. večer doma pod lampičkou.“

Petra Lišková doufá, že chování, které zmínila, je spíše problém starší generace. Věří, že s odchodem této skupiny do důchodu zmizí. Podle lékařky z Centra klinické oční genetiky 1. LF UK a VFN v Praze je klíčová dovednost pro psaní kvalitních článků angličtina na vysoké úrovni. Svoji myšlenku doplňuje: „Doktorandi a začínající vědci by měli mít kurz věnující se problematice vědecké práce, kde by se vysvětlovalo i téma etiky, psaní článků a podobně. Přemýšlíme nad tím, že něco takového v budoucnu zorganizujeme.“

Autor: Vědavýzkum.cz (ED)