Nová analýza publikovaná v prosinci minulého roku na preprintovém serveru bioRxiv ukázala, že se za poslední dekádu více než zčtyřnásobil počet vědců, kteří mají na svém kontě více než 60 článků ročně. V poslední době se jedná především o vědce ze zemí, které nemají tak dlouhou historii vědecké práce a v touze zapsat se na světovou vědeckou mapu nepřímo podporují tento nešvar.
Autor analýzy John P. A. Ioannidis a jeho kolegové, kteří se tématu věnují dlouhodobě, si definovali extrémně produktivního autora právě počtem 60 článků ročně – počítaly se originální publikace, review a příspěvky na konferencích. Data porovnávali mezi lety 2000–2022. Vyřazeni byli autoři a články z fyziky, kde je běžné, že studie mají obrovské množství autorů a sbírat tak více citací ročně není výjimečné a neznačí to žádný druh pochybného jednání.
Celkem bylo ve sledovaném období 2000–2022 nalezeno 3 191 autorů mimo fyziku, kteří splňovali kritérium extrémně publikujícího vědce. Již v předchozí analýze let 2000–2016 stejní autoři ukázali, že mezi lety 2000–2014 docházelo k postupnému nárůstu počtu takovýchto vědců, nicméně se zdálo, že poté čísla dosáhla určitého plató. Šokující tak bylo zjištění, že jen v roce 2022 bylo extrémně produktivních autorů 1 226, tedy více než třetina z celkového počtu od roku 2000. Například v roce 2016 bylo autorů s ekvivalentem jeden článek za pět dní „pouze“ 387.
Ukázalo se, že nejvíce těchto extrémně produktivních autorů je dlouhodobě v klinické medicíně. Což je obzvláště podivné, jelikož autoři publikací jsou často také praktikující lékaři v ordinacích či nemocnicích. Z medicínských oborů byl potom největší nárůst extrémně produktivních vědců mezi lety 2016–2022 zaznamenán u článků týkajících se alternativní a tropické medicíny, zubního lékařství a imunologie. Největší nárůst takovýchto autorů mimo medicínu je za posledních šest let v oborech souvisejících se zemědělstvím, biologií a matematikou.
Čína a Thajsko – příklady špatné praxe
Dlouhodobě má nejvíce extrémně produktivních autorů Čína, která podporuje u svých vědců produktivitu, a to i finančně. Přestože je tento postup Číny nejen mezi vědeckou komunitou trvale kritizován, publikuje Čína v současné době nejvíce vědeckých článků ze všech zemí světa. Dále se v počtu produktivních vědců na vrcholu drží USA, Německo a Japonsko. Vědci z těchto zemí se často účastní velkých kolaborativních projektů, do kterých je zapojeno více států a hodně vědců. Nicméně největší nárůst mezi lety 2016 a 2022 byl zaznamenám u vědců z Thajska, Saudské Arábie, Španělska, Indie a Itálie, Ruska, Pákistánu a Jižní Koreji.
V případě Thajska se jedná o situaci, kdy v roce 2016 mělo jednoho extrémně produktivního autora a v roce 2022 jich bylo 19, jde tak o největší relativní nárůst. Stojí za ním změna thajské politiky, která začala finančně podporovat spíše velké multioborové týmy, tím pádem je pro vědce snazší dostat se na více publikací. Vedle toho začali být thajští vědci finančně odměňováni za počet článků, někteří autoři si tak v přepočtu mohou přijít až na více než půl milionu korun ročně jen za publikace.
Kdo je a kdo není autor?
Otázku autorství ošetřovala již v roce 1988 tzv. Vancouverská kritéria, která ustanovila Mezinárodní komise editorů medicínských časopisů (International Committee of Medical Journal Editors), a která dávají návod, jak vyhodnotit, kdo je a kdo není autorem publikace: Autor zapsaný na článku se tak musí 1) účastnit designu a/nebo provádění experimentů nebo zpracování výsledků; 2) pomáhat ve psaní nebo revidování manuskriptu; 3) odsouhlasit konečnou verzi článku; 4) nést zodpovědnost za obsah publikované práce. Autor potom musí splňovat všechna čtyři kritéria. Autorem není ten, kdo poskytnul finance, reagencie, studenty, rady nebo dozor nad výzkumem.
Obecně problém autorství nebývá považován za největší vědecký prohřešek (v porovnání například s plagiátorstvím, falzifikací nebo fabrikací dat) a lidé, kteří se na práci přímo nepodíleli, jsou na ni připisováni z několika důvodů. Hlavním je bezesporu výše popsané finanční ohodnocení na základě politiky dané země a prestiž, která z počtu publikací plyne. Na vině mohou být také přílišná očekávání vyplývající z postavení daného vědce. Podle Ioannidise se často stanou vědci více produktivní až v momentě, kdy získají nějakou vedoucí funkci nebo například profesuru, protože se často předpokládá, že právě povýšení do vedoucí pozice zrcadlí jejich vědeckou úspěšnost potažmo produktivitu. To Ioannidis dokládá na příkladu některých kardiologů, kdy jejich publikační produktivita vzrostla 10–80krát v porovnání s obdobím před povýšením. Stejně tak strmě poklesla po předání příslušné funkce následníkovi.
Jestliže se ale podíváme na problém v menším měřítku, tak důvody pro připsání někoho, kdo se na publikaci přímo nepodílel, mohou být i další. Může se jednat o již vysloužilého vědce, který má na oboru nehynoucí zásluhy, a jaksi z úcty k němu jej kolegové na články stále připisují. Nebo autoři na článek dopíší slavného kolegu, jehož věhlas zaručí, že publikace bude přijata do lepšího časopisu. Případně je připsání Ph. D. studenta na článek vedeno snahou pomoci mu v získání požadovaného množství článků a tím ke zdárnému ukončení studia.
Nakolik se tato praxe bude v jednotlivých oborech objevovat i nadále zůstává otázkou.
Autorka: Vědavýzkum.cz (VL)
Zdroje: Nature, bioRxiv, Nature
