Na začátku tohoto týdne se v Praze za účasti předních odborníků uskutečnily hned dvě diskuze na téma vědecké diplomacie. První z nich pořádala Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy ve spolupráci s Českými centry, nad druhou převzal záštitu Francouzský institut v Praze.
Jak sblížit svět vědy a diplomacie? Tak zněl podtitulek expertní diskuse, kterou pořádala v pondělí 11. 6. 2018 Katedra evropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ve spolupráci s Českými centry, a jíž se účastnili přední odborníci na tuto otázku, včetně nejlepšího britského vědeckého diplomata Otakara Fojta. Kromě něj se diskuze zúčastnil také Petr Matolín z Technologické agentury ČR, Mathieu Wellhoff z Francouzské ambasády v Praze a James Wilsdon z University of Sheffield.
Druhá přednáška spojena s diskusí, která se uskutečnila o den později, nesla název Věda a diplomacie. Hlavním přednášejícím byl Pierre-Bruno Ruffini z Univerzity v Le Havre, který zde představil svou stejnojmennou knihu. Ruffini v publikaci čerpá i ze svých zkušeností, kdy působil jako rada pro vědu a technologii na francouzských velvyslanectvích v Rusku a Itálii. Jeho kniha je první publikací, která systematicky mapuje vědeckou diplomacii. Nyní je přeložená i do češtiny.
Diskuze se následně zúčastnili bývalý předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš, který je také autorem předmluvy knihy, ředitelka Středočeského inovačního centra a bývalá předsedkyně TA ČR Rut Bízková, Otakar Fojt a Mathieu Wellhof. Diskuzi moderoval Vladimír Majer.
Česká strategie ve vědecké diplomacii
Možná nejdůležitějším bodem, který obě diskuzní události přinesly, byla otázka, jakou by Česká republika měla zvolit strategii v oblasti vědecké diplomacie. Měli bychom usilovat o přilákání zahraničních talentů, rozvoj bilaterálních programů spolupráce, zvyšování svého akademického kreditu nebo spíše o navýšení investic do soukromého výzkumu? Pierre-Bruno Ruffini přitom upozornil, že vědecká diplomacie není jen o rozvoji samotné vědy. Poukázal na to, že věda dokáže navázat dialog i mezi jinak znepřátelenými státy. Jako příklad uvedl stavbu experimentálního termonukleárního reaktoru ITER. Rozvoj vědy a její působení na poli diplomacie tak představuje nový druh geopolitické „soft power“, která státům umožňuje prosazovat své cíle v zahraničí.
V otázce strategie české vědecké diplomacie Rut Bízková upozornila na to, že přestože máme vysokou kvalitu vědeckých infrastruktur i technického vybavení, chybí nám dostatek vzdělaných odborníků, na jejichž získávání bychom se měli v budoucnu soustředit. Klíčová je také otázka, kam diplomaty vyslat? Účastníci zmínili potřebu partnerství se zeměmi jako Jižní Korea, Japonsko či Taiwan. Česká republika má v současnosti dva vědecké diplomaty a to v Izraeli a v USA.
Stará a nová EU
Palčivou otázkou, o níž se dále mluvilo, byly přetrvávající rozdíly v kvalitě výsledků vědeckého bádání mezi EU-13, tedy států, které se připojily k EU od roku 2004 a EU-15, mezi které se počítají ostatní unijní členové (čtěte zde a zde). Pomoci v tomto směru může právě rozvoj vědecké diplomacie. Oba diplomaté, Otakat Fojt i Mathieu Wellhoff, se ale shodli na tom, že podle jejich názoru není rozdíl mezi státy tak markantní, jak se zdá.
Dle Otakara Fojta totiž tyto analýzy pracují ve velkém měřítku s bibliografií a s daty z let minulých. Prostředí v ČR se podle jeho názoru v poslední letech skutečně zlepšilo, výsledky tohoto posunu budou znatelné ale až s odstupem času.
Ukázat, že tento rozdíl je ve skutečnosti mnohem menší, než jak je vnímán v západní Evropě, je podle diskutujících také jedním z úkolů vědeckých diplomatů. Vědecká diplomacie musí propagovat ku příkladu špičkové vědecké infrastruktury, které v oblasti EU-13 jsou, a poukazovat na výhody jejich využívání. Těch je podle Mathieu Wellhoffa mnoho.
Jaký má být vědecký diplomat?
Obě diskuse se také dotkly otázky ideálního profilu vědeckého diplomata. Mělo by jít spíše o kariérního diplomata, nebo seniorního odborníka s akademickou kariérou a dlouhodobou zkušeností s výzkumem a vývojem? Jiří Drahoš s Rut Bízkovou se oba přiklánějí k tomu, že post vědeckého diplomata by měl zaujmout zralý odborník s vědeckou zkušeností.
Na toto téma přednesl v jedné z přednášek Tim Flink předběžné závěry z projektu S4D4C, který se zabývá výzkumem a možnostmi evropské vědecké diplomacie. Z těchto závěrů vyplývá, že je zatím třeba školit vědecké diplomaty především v oblasti diplomacie, samotné technické znalosti problém nejsou.
Otakar Fojt také přiblížil realitu v oblasti vzdělávání v České republice – poukázal na fakt, že vědeckou diplomacii neopomíná Diplomatická akademie ČR a zároveň, že jsou pořádány různé formální i neformální kurzy, workshopy a další. Dle Mathieu Wellhoffa musí mít vědecký diplomat specifické vědomosti a dovednosti z vědecké i nevědecké oblasti. Petr Matolín přitom dodal, že excelentní vědec zároveň nemusí být vždy excelentním vědeckým diplomatem.
Autor: Vědavýzkum.cz (JT, NS)
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
