Patří politická či občanská dimenze k výzkumné práci? Omezuje ji, unifikuje, nebo naopak obohacuje a diverzifikuje? Jak je vědecká advokacie rozšířená a může přispět k akceleraci kariéry, nebo ji pouze komplikuje? Studie dvojice amerických sociologů otevírá prostor pro diskusi o možnostech vědeckého aktivismu v tuzemském prostředí.
Aktivismus je fenomén spojený se svobodou projevu a vyjadřováním politického přesvědčení. Je tedy logické, že v zemích s dlouhou demokratickou tradicí má natolik bohatou historii a širokou škálu oblastí, že přirozeně prorůstá tělem společnosti – například té americké se silnou vazbou lokálních komunit na politickou reprezentaci, která lidem propůjčuje nástroje, jak věci rázně měnit. A pokud to není možné, jak se organizovat, aby opoziční či marginalizovaný názor zazněl. Na ulici i na pracovišti.
Dřív než se v českém prostředí, které má odlišnou politickou kulturou i historickou zkušenost (od normalizačních prvomájových průvodů až po často proklamovanou apolitičnost či deziluzi z porevolučního vývoje), tato norma stačila upevnit, začaly ji prudce ovlivňovat vnější faktory. Ať už to byla integrace do evropských struktur či globální rozvoj masové komunikace a sociálních médií. Tento překotný vývoj vedl k tomu, že výraz „aktivismus“ často nabývá negativní či pejorativní konotace.
Ostatně v angličtině má tento výraz jasný emocionální náboj: podle slovníku Oxford Laguages je aktivismus enormním úsilím (vigorous campaigning) o politickou či sociální změnu. Užším a střízlivějším výrazem je pak advokacie, která vedle provozování advokátní praxe (v čemž se kryje s českým ekvivalentem) představuje veřejnou podporu konkrétní společenské věci.
Laboratoř ze slonoviny
S demokratizací komunikačního prostoru se musely vypořádat všechny svobodné společnosti – včetně té americké, kde po nástupu Trumpovy administrativy a v souvislosti s pandemií koronaviru, klimatickými katastrofami či kauzami jako #MeToo či Black Lives Matter došlo k nebývalému vzedmutí politické advokacie, a to i v oblastech, kde byla po léta takřka tabuizována.
Tento pohyb neminul ani prostředí vědy a výzkumu, zejména díky katalyzační funkci univerzit. Jak naznačuje výzkum Scotta Frickela a Fernanda Tormos-Aponteho, současný rozmach vědeckého aktivismu je do jisté míry také otázkou generační a kulturní výměny. Laboratoř, již po generace od sociálních a politických otřesů izoloval či chránil krunýř názorově neutrální vědecké objektivity, se otevírá světu.
Nikoli poprvé – z notoricky známých případů, kdy vědci agitovali mimo úzký rámec své specializace, uveďme Einsteinův apel na omilostnění Milady Horákové. To, co tuto změnu charakterizuje, je intenzita, s jakou se v rámci profese legitimizuje. Zatímco v evropském kontextu iniciativa přichází spíše shora, například ve formě podmiňování financování výzkumu společenskou odpovědností (o principu Do No Significant Harm i jeho kritice jsme nedávno psali zde), ve Spojených státech vyrůstá advokacie spíše z personálních nebo komunitních zdrojů, například v situaci, kdy vědec svým původem ztělesňuje určitou hodnotovou pozici.
Kulturní posuny v americké vědě
V podtitulu průběžné zprávy o výzkumu sociologů Scotta Frickela z Brown University a Fernanda Tormos-Aponteho z University of Pittsburgh zaznívá konstatování zásadního kulturního posunu v myšlenkovém ovzduší americké vědecké komunity.
Nedošli k němu jen na základě mapování mediální krajiny, ale i díky vlastní zkušenosti, podle níž se „čím dál více vědců aktivně zasazuje za prosazení širokého spektra politických a sociálních opatření, která buď souvisejí s jejich specializací, nebo je k tomu vede pocit solidarity s určitým společenským hnutím.“ To autory přivedlo k otázce, nakolik se tím proměnily příslušné profesní normy.
Probíhající výzkum se opírá na jedné straně o revizi řady studií a článků na téma politické mobilizace vědců, na straně druhé o dotazník 2208 členů Vědecké sítě Unie zainteresovaných vědců (UCS Science Network), neziskové organizace založené zhruba před padesáti lety na Massachusetts Institute of Technology s cílem přinášet a obhajovat vědecká řešení nejnaléhavějších problémů planety.
Autoři stručně představují některá specifika amerického aktivismu i jeho současné projevy v oblasti vědy a výzkumu. Tím je především vysoká míra pohotovosti, umocněná nástupem Trumpovy administrativy, díky čemuž ožilo i několik přežívajících organizací (Science for the People) a řada nových, umírněných (March for Science) i radikálních (Scientist Rebellion), se vynořila spolu s nastupující generací.
Tyto většinou inkluzivní organizace, propojující studenty s profesionály a širšími komunitami, těží z osvědčených metod protestu (pochody, blokády, edukace) nebo využívají konvenční způsoby politického boje o změnu legislativy, zároveň ale dokážou kreativně vytvořit či inovovat nové (příkladem mohou být IT workshopy s cílem bránit úřadům v utajování informací). Na univerzitách se vědecký aktivismus stává standardním předmětem, který překlenuje řadu zájmových oblastí. Ve veřejném prostoru tomu odpovídá intenzivnější medializace vědy a zvýšený politický tlak na odpovědná politická rozhodnutí.
Proměnu profesionálních norem autoři konkretizují pomocí výsledků průzkumu, ve kterém drtivá většina dotázaných uvedla, že si v rámci svého zaměstnání udržují aktivní poměr k politickým tématům. 47 % vědců uvedlo, že se k politické aktivitě uchylují čas od času, 34 % ve většině případů a 13 % dokonce při každé příležitosti. Pouze necelých 6 % adresátů odpovědělo, že do politických záležitostí buď nikdy nevstupuje, anebo jen zcela výjimečně.
Co je možná ještě výstižnější, tři čtvrtiny respondentů vnímají ze strany svých nadřízených v tomto směru podporu. A nejen to – zapojení do vědecké advokacie dokonce pomáhá v budování kariéry (22 %) spíše, než že by vedlo ke konfliktům (11 %). Zde se však projevují společenské nerovnosti, kdy vědci bílé rasy podstupují při své politické aktivizaci výrazně nižší rizika – na druhou stranu z ní ale méně těží.
Autoři zprávu zakončují tvrzením, že ačkoli se aktivismus v rámci americké vědecké komunity čím dál rychleji legitimizuje, je pro jeho další rozvoj klíčové posilovat „politicky silné koalice zapojováním a řešením rozdílů rozmanitých sociálních skupin.“ Jinými slovy, mezisektorová solidarita a odpovědnost je významným zdrojem politického sebevědomí aktivní části vědecké komunity.
Perspektivy českého vědeckého aktivismu
Přestože otázka sociálních či ekonomických nerovností se v USA klade jinak než u nás, poznatky, ke kterým autoři studie dospěli, vybízejí k úvaze nad povahou vědeckého aktivismu či advokacie ve střední Evropě.
Jaké profesní normy určují vztahy zaměstnanců a zaměstnavatelů v české vědě a výzkumu? Mění se, a pokud ano, jakým směrem a tempem? Nakolik je domácí vědecká advokacie organizovaná, v jakých oblastech se angažuje a kolik různých sektorů spojuje? Přesahuje ekonomický rámec? V čem jsou tyto parametry specifické ať už historicky, geograficky, kulturně či jinak? A měly by tak zůstat, nebo se adaptovat na nová kritéria a požadavky?
Přenosu produktů společenského aktivismu z USA do Evropy, jakým je i zavádění restriktivních opatření na univerzitách s cílem omezit hate-speech, jsme se dotkli v rozhovoru s Tomášem Koblížkem. Ten namísto slepého odmítání navrhuje spíše věcný přístup, který dané opatření hodnotí na jedné straně jeho závažností, na druhé jeho sourodostí s domácím prostředím.
V tradičním slova smyslu věda a výzkum samozřejmě vždy měly a stále mají vazbu na programovou národní politiku. Antonín Kostlán z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v této souvislosti hovoří o zpětné vazbě expertízy a moci pod patronátem poskytovatele prostředků. Pro vědní politiku 20. století při tom vytyčuje dva základní mantinely: jedním je univerzitní autonomie a druhým podřízení vědy politickým či ekonomickým zájmům (technokracie).
„V reálném světě není možné,“ upřesňuje Kostlán, „aby se věda a politika vyvíjely nezávisle, a tak se v dějinách jejich vzájemného vztahu objevují klidová období, ustupování jedné straně, poctivé hledání vzájemných kompromisů i tvrdé střety a vzpoury jedné ze stran vůči druhé.“
Z tohoto hlediska nepředstavuje současný vědecký aktivismus, jak o něm píší Frickel a Tormos-Aponte, ojedinělý či převratný jev, nýbrž další etapu kontinuální či generační proměny a rekonfigurace společenských vzorců. Na „objektivní“ zhodnocení jeho dopadu na povahu vědecké praxe či jeho hloubky a extenze je ale zřejmě příliš brzy.
Autor: Vědavýzkum.cz (MP)
Zdroje: Akademický bulletin, The Conversation, ScienceAdvances,
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
