Nová studie ukazuje, že vědci si nejsou tak úplně vědomi vlivu, který na jejich práci má systém hodnocení výsledků vědecké práce. Ze závěrů studie také vyplynulo, že hodnocení ovlivňuje odlišně přírodovědné a humanitní obory.
Autorky Julie Rowlands, která na australské Deakin University vede centrum Research for Educational Impact, a Susan Wright, která na prestižní dánské Aarhus University vede Centre for Higher Education Futures, aktuálně publikovaly v časopise Studies in Higher Education výsledky své studie. Sledují v ní, jak specifické systémy (národního) vědeckého hodnocení ovlivňují chování vědců. Přestože se o negativních důsledcích různých systémů hodnocení vědecké práce diskutuje stále častěji, nový výzkum přináší některé neočekávané výsledky. Mimo jiné nabízí zajímavou komparaci – srovnává totiž jedno pracoviště z oboru přírodních věd a jedno pracoviště z humanitních oborů. Obě oddělení z téže nejmenované dánské univerzity přitom je v mezinárodním srovnání možné považovat za vysoce kvalitní.
Přírodní versus humanitní?
Mezi oběma pracovišti se objevila řada klíčových rozdílů. Z rozhovorů s jednotlivými pracovníky na obou pracovištích například vyplynulo, že na přírodovědném oddělení nikdo, kdo zároveň neměl i administrativní pozici, o konkrétních detailech tamějšího systému hodnocení nic nevěděl. A pouze jeden z dotazovaných členů oddělení zmínil, že systém hodnocení výzkumu hraje roli při rozhodování o výzkumném zájmu. Celkově na oddělení přitom převládala představa, že systém hodnocení na výzkumné praktiky jednotlivých vědců nemá žádný vliv nebo o dánském systému hodnocení nevěděli prakticky vůbec nic. Není přitom bez zajímavosti, že samotné přírodovědné oddělení pro rozdělování vnitřních prostředků na výzkum vůbec výsledky jednotlivých vědců podle národního systému hodnocení nevyužívalo. Autorky studie tvrdí, že si oddělení může dovolit ignorovat výsledky národního hodnocení, protože: „výzkumný program oddělení byl už původně mimořádně produktivní a přinášel dostačující ekonomický a symbolický kapitál, který zajišťoval, že budoucnost oddělení nebyla nijak ohrožena.“
Naproti tomu na humanitním pracovišti všichni zpovídaní členové o systému hodnocení věděli a dokázali ho i relativně detailně popsat. Samotné pracoviště pravidelně rozesílalo připomínky, které se hodnocení týkaly. Obdobně také jednotliví členové oddělení vypovídali, že systém hodnocení má vliv na jejich výzkum: „Musím si být jistý, že alespoň něco je použitelné v systému hodnocení… To už je modus operandi dnešního výzkumu… Psát články a zpracovávat celý projekt po kouskách tak, aby ho bylo možné přetavit do peer review článků pro systém hodnocení.“
Na humanitním oddělení se tak věnovala systému hodnocení pečlivá pozornost, přestože se neužívalo k hodnocení výkonu jednotlivých pracovníků. Důvod, proč tomu tak je, spočívá podle autorek ve sdíleném pocitu ohrožení a zranitelnosti mezi jeho pracovníky. To podle obou autorek souvisí se složitou pozicí sociálních a humanitních věd na dánských vysokých školách, které před nedávnem zažily výrazné škrty v prostředcích na výzkum a výuku. Aby si tak humanitní oddělení zajistilo politickou legitimitu a ekonomickou stabilitu, orientovalo svou výzkumnou praxi právě podle národního systému hodnocení.
Hon na body
Další zásadní rozdíl, kterého si autorky všimly, se vyskytoval mezi generacemi. Doktorandi a především juniorní výzkumníci (postdoci) nejenom výrazně častěji mluvili o výsledcích hodnocení výzkumu, ale také podle nich svou výzkumnou praxi orientovali. Na přírodovědném oddělení se to projevovalo především ve vztahu k impakt faktoru vědeckých časopisů. Mladí výzkumníci byli přesvědčení, že rozhodnutí o vhodné strategii, kam a jakým způsobem publikovat (a jak se to projeví v jejich profilu podle indikátoru systému hodnocení), bude mít přímý vliv na jejich budoucí uplatnění. Někteří z dotazovaných to dokonce považovali za téměř směnný obchod: „Zdá se mi zjevné, že systém hodnocení je jako ekonomika, kde lze obchodovat. Když se jako výzkumník přihlásíte na pozici, můžete říct: Během posledních několika let jsem hodně publikoval, tudíž pokud do mě investuje, získáte hodně bodů.“
Z výzkumu ovšem vyplývá, že systém hodnocení hrál mnohem větší roli na humanitním oddělení. Tamější badatelé otevřeně přiznávali, že systém hodnocení zásadně formuje například jejich publikační chování, vliv na hodnocení na samotný výzkum popírali. Při hlubší diskusi však vyšlo najevo, že systém hodnocení výzkumu a potažmo jeho výsledky mají na konkrétní výzkumnou praxi jednoznačný dopad.
Pro jednoho z profesorů to například znamenalo, že kvůli nedostatku vědeckých časopisů, které by pojednávaly o jeho tématu a které by bylo možné vykázat v systému hodnocení, změnil a posunul hlavní výzkumné téma svého projektu. Řada výzkumníků z humanitního oddělení tak měla pocit, že na jedné straně stojí legitimní výzkumný zájem a na druhé straně nutnost získávat body do hodnocení. Volili tak spíše nekontroverzní, „vyzkoušená“ témata, u nichž byla vysoká pravděpodobnost, že je bude možné publikovat v relativně vysoce impaktovaných vědeckých časopisech. Řada z dotazovaných vědců tak nakonec přiznávala, že se v rámci své vědecké praxe sice vědomě nerozhodují na základě podmínek systému hodnocení, nevědomě ale jejich vědeckou práci ovlivňuje.
Autorky tak studii uzavírají zajímavou poznámkou. Důvodem, proč v tamější vědecké komunitě existuje tak malý odpor k systému hodnocení, přestože je všeobecně neoblíbený, je podle nich to, že si výzkumníci jen málo uvědomují, jak zásadně systém hodnocení ovlivňuje nejen jejich publikační praxi, ale především vědecký výzkum samotný.
Autor: Vědavýzkum.cz (JT)
Zdroj: Studies in Higher Education
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
