facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Anketa čtenářů: Spravedlivé ohodnocení vědecké práce – díl druhý

1. 8. 2022
Anketa čtenářů: Spravedlivé ohodnocení vědecké práce – díl druhý

Čtenářů a čtenářek portálu Vědavýzkum.cz jsme se zeptali na to, co je podle nich největší problém v současném systému odměňování akademické práce. Podívejte se, co trápí české vědce a vědkyně a co by se podle nich mělo v otázce spravedlivého odměňování změnit.

piggybank V1JUexWDFnE unsplash

předchozí sérii odpovědí na otázky, co je podle našich čtenářů největší problém v aktuálním systému finančního ohodnocení pracovníků a pracovnic ve vědě a jak by mělo vypadat spravedlivé odměňování, se ukázalo že čeští akademici a akademičky mají na tuto otázku velmi různorodé názory.

Výsledky anketních otázek například ukázaly, že podle 52 % účastníků ankety není v pořádku, aby se příjmy výzkumných pracovníků za obdobnou práci lišily v různých oborech a disciplínách. V další otázce 60 % účastníků odpovědělo, že není v pořádku, aby se za odměny za podobnou práci lišily mezi různými pracovišti.

Poslední anketní otázkou bylo téma centrálního určení výše mezd ze strany státní správy, tedy že by platy výzkumných pracovníků a pracovnic byly pevně určeny na národní úrovni. K této variantě se přiklání téměř 44 % respondentů. Proti této variantě bylo naopak 38 % respondentů. Na všechny výsledky ze podívejte v předchozím dílu tohoto vydání ankety čtenářů.

Níže se můžete podívat na další názory čtenářů portálu Vědavýzkum.cz na otázku, co je největší problém v aktuálním systému finančního ohodnocení pracovníků a pracovnic ve vědě a jak by takové spravedlivé odměňování mělo vypadat.

Názory čtenářů:

Problém je silné finanční podhodnocení humanitních a sociálně-vědních oborů. S tím souvisí i výrazně menší množství možností pro získávání grantů, publikování v časopisech, na které je financování vědy navázáno - neexistují například stejné možnosti publikování v časopisech umístěných ve Web of Science a dalších databázích. To následně ovlivňuje finanční ohodnocení. Pokud si vydělávám s Ph. D. titulem méně než pokladní v Lidlu, těžko budu dělat excelentní vědu.

Stejně tak platí, že pokud mám výrazně méně možností dělat excelentní vědu než kolegové a kolegyně z přírodních oborů, moje výsledky budou těžko srovnatelné. Zároveň mě napadá otázka, proč výzkumná pracoviště, která jsou financovaná státem, z politických a ideových důvodů preferuje financování jedněch oborů nad jinými?

Anonymní, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

 

Problém je klientelismus, bossing a to, že se staří hráči stále snaží držet u koryt. Výsledkem je neférové ohodnocení, které je závislé na tom, zda se zaměstnanec podlézá nadřízené nebo ne. Ve 21. století to tak na mnoha pracovištích vypadá jako za tvrdého komunismus.

Anonymní, Lékařská fakulta v Plzni

 

Jako problém vnímám nízké základní tarify a velkou pravomoc nadřízeného. Pokud nejste se svým nadřízeným zadobře, můžete mít nadstandardní výsledky a stejně dostane výrazně podprůměrné ohodnocení. To je pochopitelně značně demotivující.

Masarykova univerzita

 

Největším problémem je nerovné odměňování vědců ve stejných kariérních stupních napříč disciplínami a gender pay gap (21 % na Univerzitě Karlově!). Výsledkem je mimo jiné to, že jako uznávaná vědkyně, docentka s několika splněnými projekty GA ČR a opakovaná fellow University of Cambridge se znalostí osmi jazyků a jako zvaná oponentka rakouských grantů FWF mám v ČR stěží plat pokladní v Lidlu.

Jako příklady dobré praxe lze zmínit Francii, kde mají vědci všech oborů nadprůměrné mzdy, nebo příklad evropských zemí, kde mají vědci status státního zaměstnance, který jim zajišťuje nejen důstojný životní standard (a nikoliv jako je tomu v ČR, kdy musíme nakupovat drahou zahraniční literaturu, kterou sdílíme se studenty, za vlastní prostředky) ale i zachování důstojného standardu v důchodovém věku.

Nemělo by být myslitelné, aby zejména seniorní vědci s plnou kvalifikací, tedy docenti a profesoři, měli prekérní mzdy. Vede to k flagrantním problémům jako je poškozené zdraví, jelikož při extrémně náročné práci nemají špičkoví vědci a vědkyně zejména humanitních oborů ani finance na regeneraci odpovídající náročnosti profese (v kontrastu například s dovolenými lékařů). Znají jen nekončící kruh extrémního pracovního vytížení a existenčních starostí.

Zcela bizarní je také to, že při kariérním růstu a přechodu z regionálních univerzit na Univerzitu Karlovu nebo do Akademie věd je téměř pravidlem pokles mzdy, která tak vůbec neodpovídá výši životních nákladů v Praze či Středočeském kraji. Při přechodu na jinou univerzitu každý vědec začíná prakticky od nuly, body v RIV nechá na předchozí instituci. Za meziinstitucionální mobilitu jsou tak vědci u nás biti - což je zcela nepochopitelné v mezinárodním kontextu, kde je právě ceněna.

Anonymní, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlova / Akademie věd ČR

 

Největší problém vidím v různorodém odměňování nad rámec nízkých tabulkových platů. Bohužel dnes je plat složený z tabulky, která je částečně nahrazena grantovými úkoly (nahrazena, ne doplněna, tudíž grantovým úkolem se mzda nezvedá o peníze, které jsou v grantu na pracovníka vyhrazeny) a tudíž přítomnost či nepřítomnost na grantech určuje výši mzdy.

Nutno podotknout, že přítomnost na grantu neznamená zapojení do prací na výzkumném projektu. Naopak práce na vědeckém úkolu, který je zadán nadřízeným, neznamená zapojení do grantu a tím i navýšení mzdy. Zde vidím nespravedlnost, která zcela závisí na rozhodnutí nadřízeného.

Zapojením postgraduálních studentů do grantových úkolů (opět zapojení neznamená práci na úkolu) se vytváří nerovnosti mezi těmito studenty a zaměstnanci, jelikož student může kromě stipendia ve výši nižších desítek tisíc čistého být zapojen také do grantu a tento úvazek se mu však neodečítá od tabulky (jelikož žádnou nemá) a tudíž dochází v mnoha případech k nerovnosti, kdy student bere více v čisté mzdě než jeho kvalifikovanější kolegové, jelikož se „hodil“ do kolonky PGS na grantovém úkolu.

Anonymní

 

Vidím tři základní problémy:

1) O rozdělení prostředků mezi jednotlivé fakulty rozhoduje senát vysoké školy na návrh rektora; děkan s mandátem fakultního senátu pak přímo nebo nepřímo rozhoduje o tom, mezi kolik pracovníků a nakolik nerovně přidělené prostředky rozdělí. Problém je ale v tom, že oba tyto procesy často probíhají bez hlubší koncepční rozvahy, na základě historických trendů nebo zdánlivě objektivních vzorečků, a bez jasně vydefinovaných strategických cílů a hodnot, kam chce vysoká škola směřovat a čeho chce dosáhnout. Pokud chtějí vysoké školy zůstat autonomní (a já věřím, že je to tak lepší), tak se musí v první řadě naučit vést strategickou diskusi ve svých samosprávných orgánech a povznést se nad žabomyší války o zdroje mezi jednotlivými fakultami, instituty a katedrami.

2) Problém s nízkými platy na některých fakultách často souvisí (mimo jiné) s vysokým počtem studijních programů, který vede k potřebě mít více zaměstnanců, než škola dokáže reálně zaplatit. Vnitřní aktéři se ale dlouhodobě mezi sebou nedokážou domluvit na změně, ba dokonce ani přemýšlet o tom, že by ke změně mohlo dojít uvnitř univerzity bez vnějšího zásahu, a tak dlouhodobě setrvávají ve stavu, který není uspokojivý pro nikoho. Škola sama rozhoduje, které studijní programy bude realizovat, a když už se do nich pustí, tak by se tím také měla zavázat, že je bude adekvátně financovat. Otázky akreditací a financování jsou ale ve vnitřních procesech řízení zpravidla výrazně oddělené a není nikdo, kdo by za toto strategické rozhodnutí nesl zodpovědnost. O téhle otázce se podle všeho na mnoha fakultách a univerzitách nediskutuje při volbách do akademického senátu ani na jeho zasedáních, nikdo se na ně neptá děkanů ani rektorů, neexistují na to žádné komise, strategie, analýzy a propočty. Jenom se pak všichni diví, že to zase nevychází...

3) V mnoha oborech vznikla toxická kultura oddělení odměňování od skutečně odvedené práce. Akademici na mnoha fakultách si až příliš zvykli, že spoustu práce dělají zadarmo, za absurdně nízké peníze, nebo bez přímé vazby na svoje odměňování. Stejně tak si ale zvykli leckde dostávat peníze bez práce. Spoustě lidí nepřipadá divné mít příjem z projektu, na jehož řešení se reálně nepodílí, ba ani nevědí, čeho se týká, protože si tím přece kompenzují svojí nezaplacenou práci jinde. Leckdo vnímá jako standard z plného úvazku reálně odpracovat třetinu, s poukazem na to, že mzda je tak nízká, že byste z ní bez dalších příjmů nevyžili. Vyplňování fiktivních timesheetů je základní akademickou dovedností, kterou si člověk často musí osvojit dříve, než vůbec publikuje první článek.

Na úrovni jednotlivců je to racionální a často bohužel jediná možná strategie přežití, na úrovni systému je to ale tragédie, která totálně devastuje kulturu práce. Částečné zlepšení snad může přinést zavádění kariérních řádů a systémů hodnocení zaměstnanců. Pokud budou implementovány dobře (což se napoprvé skoro určitě nepodaří, ale doufejme, že se časem naučíme i to), mohou pomoci vnést transparentní vazbu mezi odvedenou prací (ve všech oblastech, nejen v publikacích) a odměňováním. Samo o sobě to ale nebude stačit na to, abychom v nějakém bodě dokázali říct stop, začali platit jen reálně odvedenou práci, a zároveň se postarali o to, aby všechna odvedená práce byla férově odměněna. K tomu bude potřeba ještě spousta práce jak v hlavách akademiků, tak v mnoha vnitřních i vnějších pravidlech, včetně například schémat grantových agentur.

Šimon Stiburek, Govlab.cz

Všem čtenářům děkujeme za zaslané názory!

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JT)


 Podívejte se na také na předchozí anketu čtenářů, která se týkala rodičovství a vědy.