facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Profesoři, svoboda vědeckého bádání, Zdeněk Nejedlý a konference rektorů

12. 12. 2016
Profesoři, svoboda vědeckého bádání, Zdeněk Nejedlý a konference rektorů

Tak jsme se zase od soudu dozvěděli, že prezident republiky opravdu nemusí jmenovat vysokoškolské profesory, že jmenování vysokoškolských profesorů podléhá správnímu řádu. Tím se potvrdila obava legislativní rady vlády, kvůli níž jsem rozhodl o stažení tzv. Fialovy novely vysokoškolského zákona, tj. o převodu jmenování profesorů na ministra školství. Ministerstvo školství by mohlo být zaplaveno stížnostmi neúspěšných uchazečů o jmenování profesory a byly by k tomu i dobré důvody.

Podle kusých zpráv, které o jednání soudu mám, soud nepřímo uznal právo prezidenta přezkoumávat obsah věcných podkladů ke jmenování. Předpokládám a doufám, že se tím narazí na další, ještě mnohem významnější, problém současné právní úpravy. Tím možný rozpor mezi současnou praxí jmenování profesorů a habilitačního řízení a listinou základních lidských práv a svobod. Cituji bývalého náměstka MŠMT Jiřího Nantla na serveru jinepravo.blogspot.cz z roku 2013 : „... Akt jmenování profesorem je správním aktem směřujícím k nabytí kvalifikace profesní povahy a je výsledkem správního řízení, které má však specifické rysy.... Jelikož jde o udělení kvalifikace k výkonu určité pracovní činnosti, vztahuje se na něj čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Podmínky nabytí takové kvalifikace proto musí být stanoveny zákonem.... Ve fázi řízení před vědeckou radou se ovšem projevuje významný aspekt volného hodnocení podkladů; domnívám se, že čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který vylučuje sféru vědeckého bádání (a tím spíše jeho hodnocení) z vlivu státu, chrání tuto kompetenci vědecké rady jako samosprávného akademického orgánu vysoké školy. (Nechrání však současnou praxi, kdy usnesení vědeckých rad podle § 74 odst. 6 zákona o vysokých školách postrádají odůvodnění, což by mimochodem neobstálo v praxi prvorepublikové ani v předlitavském Rakousku.) Srovnatelnou volnost uvážení však z týchž ústavněprávních důvodů nemohou mít státní orgány podílející se na řízení ke jmenování profesorem, tedy prezident republiky a v režimu kontrasignace vláda...“

Následuje krátký historický exkurs do způsobu a hlavně důsledků jmenování profesorů na základě podkladů, které mi připravilo právní oddělení MŠMT v roce 2014. Zákon ze dne 13. února 1919, č. 79 Sb. z. a n., o služebním poměru učitelů vysokoškolských praví:

§ 1 ... Profesoři vysokých škol jmenováni jsou presidentem republiky k návrhu většiny sboru profesorského definitivně a na doživotí. President republiky může však jmenovati profesorem vysokoškolských škol i toho, pro nějž se vyslovily aspoň dvě pětiny všech členů sboru profesorského ...

§ 3 ... Profesoři vysokých škol nemohou býti přeloženi proti vůli své na jinou vysokou školu. ...

§ 4, že ... Profesoři vysokých škol mohou toliko na základě nálezu příslušného disciplinárního úřadu vyneseného dle zákona proti své vůli býti propuštěni nebo před dokonaným 70. rokem svého věku do výslužby dáni. ...

Za první republiky tedy postavení profesorů určoval samostatný zákon, nikoliv jen část vysokoškolského zákona. Jednalo se o služební poměr, tedy pracovní místo, navíc zvláště chráněné. Velmi významné je, že prezident mohl jmenovat profesora částečně proti vůli profesorského sboru. Cílem byla ochrana vědecké nezávislosti jednotlivce proti nevůli/zvůli/politické manipulaci univerzitního sboru. Například T.G. Masaryk tuto možnost využil při jmenování tvůrce rakouské ústavy Hanse Kelsena profesorem pražské německé univerzity. Tím, že svoboda vědeckého bádání je individuální, podle mého názoru, padá argument Mgr. Natla, že „... Srovnatelnou volnost uvážení však z týchž ústavněprávních důvodů nemohou mít státní orgány podílející se na řízení ke jmenování profesorem, tedy prezident republiky a v režimu kontrasignace vláda ...“ Svobodu vědeckého bádání totiž má jednotlivec, nikoliv univerzita nebo její vědecká rada. Ta ji musí jen organizačně zajistit.

Akademické svobody mají svůj původ v Constitutio Habita, který vydala Boloňská univerzita v roce 1155 nebo 1158. V tomto aktu se garantovalo cestujícím učencům neomezené právo cesty do místa vzdělávání. Individuální akademická svoboda tedyodpovídala právnímu stavu od středověku až, ehm, do 50. let 20. století, kdy Zákon č. 58/1950 Sb., o vysokých školách– již ne samostatný profesorský – zavádí posuzování profesur Státním výborem a možnost přesunovat profesory a docenty na jakoukoliv vysokou školu podle uvážení ministra. Tehdy úřadoval ministr Zdeněk Nejedlý. Zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách (ministr Čestmír Císař) pak zavádí pro profesory pracovní poměr na vysoké škole.

Podle vysokoškolského zákona platného do roku 2016 byl pak „... Akt jmenování profesorem je správním aktem směřujícím k nabytí kvalifikace profesní povahy a je výsledkem správního řízení ...“. Nezávislé vědecké postavení profesorů (a docentů) bylo ještě jakž takž chráněno tím, že jen oni mohli garantovat studijní programy. Poslední změna způsobu akreditací v roce 2016 i tuto poslední minimální garanci individuální akademické svobody profesorů zrušila. Stali se z nich běžní zaměstnanci, pohříchu ti nejdražší a tudíž v případě potřeby finanční optimalizace první kandidáti na propuštění.

Současné postavení vysokoškolských profesorů je více než nedůstojné. Za 100 let od roku 1919, kdy to byli přední zaměstnanci státu s plnou akademickou svobodou, na něž pamatoval samostatný zákon, se v roce 2016 dostali do pozice směšných figurek, které celý život usilují, aby jim prezident republiky potřásl rukou. A on navíc často nepřijde a tak se mohou hřát jen pohledem na jeho podpis. Jsou vydáni do libovůle akademických senátů. V senátech až polovinu členů tvoří studenti, přijímaní, aby se naplnily kvóty. Z nich pak v senátech zasedají nikoliv ti nejlepší, ale ti, kteří jsou ochotni funkci zastávat. Druhou polovinu senátů tvoří politicky nejpřijatelnější členové akademické obce. Takto vybrané senáty pak volí rektora a schvalují vědeckou radu, která vybírá nové profesory. Není divu, že takto vzniklí profesoři se ani moc nebouří. Politicko-odborářská konformnost je hlavním obsahem pojmu akademická svoboda na českých vysokých školách 21. století.

Univerzity bez individuálních akademických svobod, navíc když nejsou řízeny těmi nejlepšími, neplní svou roli center nezávislého kritického myšlení. Je pak na místě se ptát, k čemu je vlastně máme. Jsou to odkladiště občanů, aby nezatěžovali sociální systém? Jsou to továrny na tituly, které už znamenají tak málo?

Individuální akademické svobody už od středověku garantoval stát. Listina základních lidských práv a svobod říká v čl. 15 (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. Odpovídající změna vysokoškolského zákona se, zjevně, nedá standardní parlamentní procedurou prosadit. Zejména pro odpor vysokoškolských reprezentací, konference rektorů a rady vysokých škol. Reprezentace vysokých škol hájí právní stav z 50. a 60. let 20. století.

Kouzlem nechtěného by ale změna mohla vyplynout ze současného sporu o jmenování profesorů. Doufám, věřím, kojím se nadějí. Pokud se totiž s definitivní platností potvrdí, že jmenování profesorem podléhá správnímu řádu a že prezident a předseda vlády jsou oprávněni posuzovat podklady ke jmenování, pak nezbyde než napadnout současnou právní úpravu z hlediska souladu s listinou základních lidských práv a svobod. Protože svoboda vědeckého bádání v současném právním stavu není zaručena dokonce ani profesorům vysokých škol. Někoho pak možná napadne vrátit se k zákonu z roku 1919 nebo se mu alespoň v mezích možnosti přiblížit.

 

Dalibor Štys

profesor a přechodný ministr školství

Tento článek vyšel ve zkrácené podobě v Lidových Novinách 9. 12. 2016