facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

O vědě a lidech – sto let bez Kučery a Strouhala

7. 11. 2021
O vědě a lidech – sto let bez Kučery a Strouhala

V dubnu letošního roku uplynulo století od nečekaného skonu profesora Bohumila Kučery (1874–1921), který předčasně odešel necelý měsíc po svých 47. narozeninách v důsledku srdeční choroby. Tato postava české fyziky je dnes známa již jen několika zájemcům o historii vědy.

Kučera studoval matematiku a fyziku na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy university (FF KFU) v Praze a na ETH v Curychu, poté působil v Německu na univerzitě v Darmštatu, kde se i habilitoval prací o povrchovém napětí rtuťové kapkové elektrody (tato práce pak inspirovala Jaroslava Heyrovského a navedla jej k vývoji polarografie a získání jediné české Nobelovy ceny ve vědeckých disciplínách). Poté se vrátil do Prahy na Fysikální ústav (FU) FF KFU, kde se stal hlavním spolupracovníkem zakladatele a ředitele ústavu prof. Čeňka Strouhala (1850–1922) při budování a zařizování nové budovy na Karlově (dostavěné 1907). V této době se stalo hlavním polem Kučerovy vědecké činnosti studium radioaktivity.

Strouhal vychovával Kučeru jako svého nástupce v čele ústavu a vedení mu předal koncem roku 1920 (krátce po oddělení Přírodovědecké fakulty z FF UK). Kučera tedy vedl ústav jen několik měsíců a 71letý Strouhal se místo odchodu na zasloužený odpočinek musel vrátit k přednášení. Bohužel, i on zanedlouho skonal začátkem roku 1922. Ve vedení ústavu stanul Václav Posejpal bez možnosti zajít pro radu za svými předchůdci. K tomu se ještě připojily potíže se slabým financováním UK od státu – z omezeného rozpočtu bylo třeba také budovat nově založené univerzity v Brně (Masarykova) a Bratislavě (Komenského).

Zkrátka, po skonu Kučery a Strouhala ústav příliš nevzkvétal. Vzhledem k malému počtu zaměstnanců (celkem asi 10 akademických pracovníků – profesorů, docentů, asistentů) byly jejich úvazky ve výuce velké. Přitom měl být FU UK hlavním vědeckým pracovištěm v zemi, vedle kterého existovaly jen malé ústavy na pražské a brněnské technice a báňské akademii (podobně i na německých obdobách českých škol). Velikost české fyzikální vědy byla zřejmě podkritická, nebo se jí stala po ztrátě dvou hlavních profesorů (která nebyla doplněna příchodem zkušených sil ze zahraničí a jen se doplnila mladšími odchovanci), a to může být jeden z důvodů, proč česká fyzika – na rozdíl od chemie – poklesla v mezinárodním srovnání (snad jen mladý profesor Dolejšek začal budovat svoji školu na konkurenceschopné úrovni). To lze doložit třeba nahlédnutím do nominací na Nobelovy ceny (odtajněné zatím do r. 1964): za fyziku zde najdeme pouze jednu nominaci Viktora Kaplana (Rakušan působící na německé technice v Brně) a 5 nominací pro J. Heyrovského; naproti tomu v chemii kromě J. Heyrovského (51 nominací) figurují i Emil Votoček (3), Dionýz Iľkovič (1) a František Šorm (3). Ovšem i ty chemické nominace jsou nepatrné, když si uvědomíme, kolik jich potřeboval J. Heyrovský. Bez nominací zkrátka není možné cenu dostat.

Dvě desetiletí první republiky uběhla a přišly další rány pro českou vědu: okupace, zavření vysokých škol a po krátkém nadechnutí další totalitní režim. Pro sledované pracoviště FU UK to znamenalo ztrátu dvou profesorů v německých táborech (Záviška, Dolejšek) a vyhození jednoho profesora po únorovém puči (Žáček). Na ústavu tak zbyl (po zdravotních problémech a smrti V. Vojtěcha) jediný z předválečných profesorů – Viktor Trkal – sám v konfliktu s novým režimem a s podlomeným zdravím. Přesto ještě československá fyzika dokázala za železnou oponou v jistých směrech alespoň držet krok. Přišla ovšem invaze vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968, nástup „normalizace“ a masivní emigrace špičkových vědců. Takové tři rány do vývoje křehké drobné rostlinky československé fyziky během padesáti let způsobily zranění, která se zacelují dodnes.

Můžeme se nějak z pohledu na tuto historii poučit? Co bylo zdrojem silných základů české vědy počátku 20. století, ze které vzešel úspěch Heyrovského? Snad to byly velké vědecké a učitelské osobnosti moderní vědy: Ernst Mach (a jeho žák Čeněk Strouhal) ve fyzice a Bohuslav Brauner (Emil Votoček aj.) v chemii, kteří měli světový přehled a dostali dostatečný prostor a čas k vybudování svých „škol“. Jsou už konečně po sto letech podmínky pro rozvoj české vědy opět dostatečně dobré? Vyrůstají zde budoucí kandidáti na Nobelovy ceny nebo převládá extenzivní rozvoj a adoruje se kvantitativní „excelence“? To se ukáže časem – košatý strom vědy dává nejlepší plody až po mnoha letech.

Věda je zkrátka tak dobrá, jako jsou lidé, kteří ji tvoří, a jak tvůrčí je jejich společenství.

 

Autor: Jan Valenta

Článek je upravenou verzí úvodníku Čs. časopisu pro fyziku 5/2021, viz ccf.fzu.cz