Dnešní společnost prodělává rychlé změny ve způsobu získávání, předávání a posuzování informací. Týká se to i sdělování informací vědeckých směrem k veřejnosti (popularizace vědy). Podle nedávných studií dochází, bohužel, ke ztrátě důvěry ve vědu – opravdu zjevné je to v komplikovaných, ale důležitých a veřejností bedlivě sledovaných problematikách, jako je klimatická změna nebo energetická koncepce (ke kterým má potřebu a odvahu se vyjadřovat kdekdo).
Jak je možné, že hlavní postavou „řešení“ klimatické změny se stala nezkušená a nevzdělaná dívenka, a nikoliv nějaký(á) seriózní badatel(ka) kompetentní v dané oblasti? A co nám to signalizuje?
Rozborem této neradostné situace se zabývá sdružení Allea (All European Academies, allea.org, kam za Česko patří AV ČR a Učená společnost), konkrétně pracovní skupina vzletně nazvaná „Truth, Trust & Expertise“ (zde zřejmě žádný český zástupce zatím nepůsobí). Tato skupina vydala zatím tři publikace – inspirací pro tuto úvahu mi byla především poslední zpráva z ledna 2019.
Důvěra ve vědu může mít různé aspekty: důvěru k vědeckým institucím, metodám, pravidlům, závěrům či samotným vědcům. Asi bychom měli usilovat o všechny tyto důvěry. Závažným problémem je to, že důvěra veřejnosti ve vědu je de facto „kombinovanou“ důvěrou, která zahrnuje důvěru ve vědu a důvěru v média, jež tyto informace zprostředkují. Z mnoha různých důvodů dnes důvěra v informační média klesá, což těžko jako vědci ovlivníme, ale můžeme to zkusit kompenzovat tím, že důvěra v naši práci bude stoupat. To je opravdu těžký úkol!
Myslím, že důležitým prvkem správné komunikace vědeckých výsledků veřejnosti je informace o metodikách, relevanci a statistické významnosti zjištěných závěrů. To je možná nudné a nezapadá to do „dobrodružného“ podání vědy, jak jej mají v oblibě mnozí popularizátoři. Bez ukázání vědecké metodiky (alespoň náznaku) se z dobré popularizace stává vědecký bulvár veřejností těžko odlišitelný od nesmyslných zpráv laiků (které získají mnoho lajků a tím se stávají alternativní pravdou). Zásadní chybou je také předčasné zveličování závěrů a kreslení vzdušných zámků (jak náš výzkum změní zásadně „celý svět“). Takové chování sice může parciálně vést k popularitě, prospěchu a lepšímu financování, časem se však vrátí a udeří jako bumerang.
Zlepšení důvěry ve vědu musí mít pevný základ v důvěře uvnitř vědy. Způsoby komunikace k veřejnosti lze jistě i ve změněné krajině informačních médií časem přizpůsobit a natrénovat, ovšem pokud nebudeme zachovávat nejvyšší standardy kvality a etiky naší práce mezi sebou, tak rostoucí nedůvěra k výsledkům kolegů prosákne ven a povede dále ke ztrátě důvěryhodnosti celé vědy. Vzhledem k neustálému růstu specializace a náročnosti vědeckých metod musejí vědci stavět na důvěře k práci jiných vědců. Proto musíme klást důraz na kompetenci vědeckých pracovníků (tedy aby perfektně ovládali metodiky experimentů, teoretických popisů i statistického zhodnocení nejistot získaných výsledků - prostě vědecké řemeslo) místo nesmyslného zdůrazňování excelence – tedy pojmu, o kterém všichni mluví, ale nikdo neví, jak je definován. Nejčastěji je zřejmě tento termín spojován s publikováním co nejhojnějším a v žurnálech s co nejvyšším impaktním faktorem – což je obrovský omyl a prapříčina více či méně nezdravého, či dokonce neetického chování vědců. Já sám jsem věnoval hodně času zdokonalování některých metod a odhalování mnoha chyb, z nichž některé umožnily publikace v nejlepších žurnálech (i Nature), za což jsem zaslechl i výtku „proč kazíš hru?“. A těch chyb, které vidím v mnoha publikacích, neubývá, právě naopak. K nápravě tohoto stavu musíme udělat mnoho kroků – od změny metodik hodnocení (nejen celostátních, ale i institucionálních – na mnoha místech „kafemlejnky“ vesele melou dál) přes důkladné poučení studentů a mladých badatelů o metodice a etice vědecké práce až po stanovení závazných etických pravidel a metod řešení prohřešků.
Důvěra koneckonců především stojí na důvěře v kompetentnost. Když nastoupím do vlaku, věřím, že strojvůdce i dispečer provozu (potažmo zabezpečovací zařízení) jsou dostatečně kompetentní a bez nehody mě dovezou do cíle. Tak i vědci musejí především být a působit jako vysoce kompetentní, důvěřovat si mezi sebou a dokázat konzistentně sdělovat závěry výzkumů veřejnosti.
Pokles důvěry ve vědu je vážná věc. Ve veřejnosti obíhající „alternativní fakta“ totiž mohou prosáknout až k politikům a ovlivnit exekutivu i legislativu. Sestavování expertních komisí pro vládu či parlament je jistě důležité, ale také nesmíme vzdát seriózní popularizaci a zlepšování její metodiky. A jak bylo řečeno výše, především je třeba stavět na důvěře uvnitř vědy.
Autor: Jan Valenta
Tento text je upraven z Úvodníku Čs. časopisu pro fyziku č. 4, ročník 69 (2019), který vyšel 9. září. Ukázka elektronické verze je k dispozici zde.
Publikace Allea:
Trust in Science and Changing Landscapes of Communication. Allea discussion paper #3, January 2019.
Trust Within Science: Dynamics and Norms of Knowledge Production. Allea discussion paper #2, January 2019.
Loss of Trust? Loss of Trustworthiness? Truth and Expertise Today. Allea discussion paper #1, May 2018.
