Loni v květnu se svět dozvěděl, jak se v dávnověku mísily evropské populace. A to díky studii, jež analyzovala genomy pěti desítek eurasijských ostatků z období před 45 až 7 tisíci lety. Na vzniku se podílelo 64 autorů z 51 institucí. Mezi jinými archeolog Jiří Svoboda z Masarykovy univerzity v Brně, lékaři z Harvardu, Martin Petr z Max-Planckova ústavu evoluční antropologie v Lipsku nebo i slavný švédský paleogenetik Svante Pääbo z téže instituce. Právě tak dnes vypadá zásadní článek: mezioborový a s přispěním řady týmů.
Pokud si občas kapitáni českého průmyslu utahují ze základního výzkumu – nakolik prý čeští akademici přispívají do „pokladnice světového poznání“ –, sluší se jim odpovědět, že celkem dost. Vodítkem, které už několik let měří ty nejlepší publikační výstupy především v přírodních vědách, je Nature Index vydávaný magazínem Nature. Mapuje studie pouze v 68 prestižních časopisech, takže takovéto zúžení na „elitu“ bývá i terčem kritiky, ale na druhou stranu přináší vhled, kteří vědci ze kterých zemí a také institucí posílají výsledky svého bádání právě tam, kde se otiskují revoluční novinky: nové léčivé látky, super materiály, objevy.
Mezi Skandinávci
Přistoupíme-li na takovou „hru“, aktuálně patří desetimilionovému Česku 26. příčka na světě (díky 140,31 bodu z autorského podílu) – za 25. Finskem a před 27. Norskem, přičemž jsme v tomto výběru excelentního výzkumu daleko před Novým Zélandem, Argentinou, Iránem, Maďarskem, Tureckem, neřkuli též padesátým Slovenskem (11,59 bodu).
Největší vklad do oné „klenotnice poznání“ přinášejí tuzemští chemici (skoro polovinu), pak fyzikální obory a následně i vědy o živé přírodě – včetně genetiky či medicíny. Z institucí dominuje Akademie věd (61,29 bodu) se silnou trojkou kamenných univerzit v zádech: Karlovou (29,71 bodu), Masarykovou (13,26 bodu) a Palackého (9,61 bodu), jež díky třem novým olomouckým centrům výrazně posiluje.
Druhotným výstupem z tohoto seznamu, skládaného z tisíců vědeckých prací a rozpočtených až na setinkové přínosy jednotlivých vědců, ústavů a souhrnně i států, je Nature Index Collaborations. Ten ve své nejnovější edici naznačuje, ze kterých vazeb prýští nejvíce poznatků, jež vysvětlují i proměňují náš svět. „Vědecké kolaborace, především mezinárodní partnerství, vytvářejí nejkvalitnější výzkum. A co více: ústavy a země, které provozují špičkovou vědu, mají tendence k zakládání nejsilnějších spoluprací,“ píše v úvodu speciální přílohy časopisu Nature editorka Nicky Phillipsová.
Brexit znamená brexit
Z nashromážděných dat za rok 2015 je zřejmé, že světově nejatraktivnějším výzkumným partnerem jsou Spojené státy. Z deseti nejčilejších bilaterálních „paktů“ patří totiž hned osm USA plus nějaké další spolupracující zemi: dle objemu výsledků postupně Číně, Německu, Velké Británii, Francii, Kanadě, Japonsku, Itálii a Austrálii. Ve světovém TOP 10 vědeckých dvojic se bez Američanů obejdou toliko dva páry: spojení Němců s Brity a Němců s Francouzi.
Analytici za rok 2015 započetli celkem 57 421 vědeckých článků, z nichž 24 951– čili přes dvě pětiny – mělo více mezinárodních autorů. Mezi těmito kolaborativními studiemi výrazně převažovaly texty z fyzikálních věd (46,2 procenta) před vědami o živé přírodě (25,5 procenta), chemií (20,9 procenta) a environmentálními disciplínami (7,4 procenta).
Viditelným trendem od roku 2012, kdy se čím dál používanější index zrodil, je nárůst mezinárodních spoluprací – a to ve všech čtyřech sekcích věd. Nejvýrazněji se zvedly u chemiků – o 29 procent za pár let. Druhé v pořadí jsou vpřed pádící biologické disciplíny: o 19 procent.
Bez mezinárodní spolupráce by to měla excelentní věda těžké. „Britské analýzy z posledních patnácti let ukazují, že vědecké publikace se spolupracovníky z více zemí bývají otištěny v časopisech s vyšším impakt faktorem a s významnější citovaností. Špičková vědecká pracoviště jsou celosvětově úzce propojená, vzájemně sledují své výzkumy i publikace,“ řekl před rokem LN Otakar Fojt, vědecký atašé britské ambasády v Praze. „V mnohých případech pracoviště nezvládají sama provádět rozsáhlá měření nebo klinické studie – například Cancer Research UK u vzácných druhů rakovin –, a spojují se proto do mezinárodních klastrů,“ uvedl Fojt u příležitosti minulé edice Nature Index Collaborations.
Jen pár měsíců poté, 23. června 2016, Britové hlasovali o vystoupení své země z Evropské unie, pro což se vyslovilo skoro 52 procent voličů.
Eventuálním dopadům brexitu se tak věnuje i speciální vydání nového žebříčku. Podle něj ve sledovaném období vydalo alespoň nějakou studii s partnerem z EU přes 700 britských univerzit a institucí – zdaleka nejčastěji v biovědní oblasti. A především s Němci (ostatně, jak je uvedeno výše: je to šestá vůbec nejčilejší vědecká součinnost na světě), dále s Francouzi, Italy, Španěly a s Nizozemci.
Metodika citovaného žebříčku ovšem umožňuje vysledovat i nejčastěji se prolínající spolupráce jednotlivých ústavů. Nejvíce bodů za unijní vazby nasbíraly Cambridžská univerzita s Italským národním ústavem pro astrofyziku (35,11 bodu), dále Oxford (21,60) i Cambridge (19,20) s francouzskou univerzitou Paris 6, pak Liverpool, opět s astrofyziky z INAF (17,97), a první pětku uzavírá spojenectví Durhamu s Leidenem v Nizozemsku (17,60). Jak se vyvolání 50. článku Lisabonské smlouvy promítne do dalších spoluprací s EU, zůstává nejisté.
Francouzi na špici
Pokud nějaká organizace nemá nouzi o spolupráci s jinými subjekty, je to francouzská „akademie věd“ – soubor mnoha výzkumných středisek známý jako Centre national de la recherche scientifique (CNRS). Rankingu po roce zase kraluje – CNRS vykázalo nejen nejvíce kolaborativních bodů, ale rovněž rekordní počet partnerů u společných studií: 2960!
Pro srovnání: s celkově šestou americkou agenturou NASA pro výzkum vesmíru vykázalo alespoň nějakou studii 1128 partnerů, se třetím ženevským střediskem Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) pak „jen“ 682 institucí. V těchto ukazatelích drží s Francouzi krok pouze bodově osmý Harvard (2453 partnerů) a německý Max-Planck (2385).
Z postkomunistické Evropy se do první stovky nejzasíťovanějších institucí dostala jenom Ruská akademie věd na 44. pozici a také 75. Kurčatovův institut pro jaderný výzkum sídlící poblíž Moskvy. Nikdo další. Kromě transatlantických a mezinárodních vazeb si však editoři předního časopisu v doplňujících textech navíc posvítili na dvě metropole, kde se to hemží propojením institucí – a to i v rámci jednoho města. Tím prvním je Paříž, druhým Tokio. Na případě japonské megapole je velmi pěkně vidět, jak se pod studiemi v oněch předních 68 vědeckých časopisech neobjevují výhradně afiliace akademických velikánů typu Tokijské univerzity, univerzity Waseda nebo nedalekého centra RIKEN, ale též technologických firem: Hitachi či Mitsubishi.
Nejtěsnější vazba na Zemi
Měření – stále na základě získaných dat z Nature Indexu – neušly ani nejsilnější dvoustranné spolupráce ústavů. Nejtěsnější plodnou vazbu na Zemi mají zásluhou 340 započtených bodů za své články Harvardova univerzita s Massachusettským technologickým institutem (MIT). Jsou od sebe vzdáleny pouhé tři kilometry a mají též společný projekt: biomedicínský Broad Institute.
Druhý nejužší vztah má – změřeno tedy získanými 255 body – Kalifornská univerzita v Berkeley s nedalekými slavnými laboratořemi Livermore. Třetí světový post patří pak dalšímu lokálnímu spojenectví: a sice Pekingské univerzity a chemického ústavu Čínské akademie věd (241 bodů), která jde celkově neustále nahoru v počtu kvalitních vědeckých prací otištěných v elitních západních žurnálech. Není tudíž divu, že se v posledních čtyřech letech čínsko-americké top kooperace více než zdvojnásobily.
„Nehledě na pohnutky, jež svádějí výzkumníky nebo jejich instituce dohromady, spolupráce je dnes všudypřítomným rysem vysoce kvalitní vědy. A jak se vědci noří stále hlouběji do říše nesmírné složitosti, komplexity, bude potřeba sdružování intelektuálního potenciálu i zdrojů jen a jen větší,“ předvídá vývoj ve svém editorialu Nicky Phillipsová.
Článek vyšel 1.7.2017 v Lidových novinách.
