Možná by se měla jmenovat jinak – a sice po židovském neuropatologovi a psychiatrovi, pražském Němci Oskaru Fischerovi, jenž její příznaky, takzvané neuritické plaky na mozku, pozoroval v témže roce jako Alois Alzheimer a také na početnějším vzorku. Nedávno uplynulo 75 let od chvíle, kdy zemřel v Terezíně.
„V roce 1907 vyšla Fischerova první práce, ve stejném roce jako ta Alzheimerova, ale na rozdíl od něj popsal případů o dost více. Alzheimer publikoval jediný případ pacientky Augusty Deterové, které bylo 55 let a šlo o presenilní demenci. Zato Fischer popsal šestnáct pacientů v seniorském věku, všem bylo přes 65 let, a popsal i strukturu neuritického plaku,“ říká profesor Aleš Stuchlík z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR, kde vede asi dvacetičlennou výzkumnou skupinu v oddělení neurofyziologie paměti.
Fischer vydával o demenci další práce – v roce 1910 dokonce popsal i osm vývojových stadií plaků, přičemž prostudoval 275 mozků. Žmolky našel u 56 z nich, všechny u starších padesáti let... „Dnes se mezi odborníky soudí, že přínos obou vědců pro poznání nemoci byl komplementární,“ dodává Stuchlík a nevylučuje, že by se tak spíše mělo hovořit o Fischer-Alzheimerově nemoci. Oba doboví rivalové o sobě věděli, sledovali se a četli své práce.
Skoro zapomenuté dílo
Fischera, vědce z pražské Německé univerzity, na níž působil od roku 1902, nedocenila ve své době česká ani německá odborná komunita. Přitom jeho příspěvky k poznání projevů zmíněné neurodegenerativní nemoci jsou zásadní – u senilní varianty demence popsal ony plaky na mozku (vyšetřil je post mortemz mozkových „řízků“ i díky metodě barvení redukovaným stříbrem), jež jsou dodnes vedle neurofibrilárních klubíček považovány za stěžejní příznaky.
Doktor Fischer byl Němec, ale mluvil výborně česky. Vedl též psychiatrické sanatorium, k jeho pacientům patřila Charlotte Masaryková. „Byl to milý a velmi originální muž,“ vzpomínal na něj ve svých memoárech slavný psychiatr Vladimír Vondráček, jenž bydlíval ve stejné ulici. Fischer byl členem Pražské neuropatologické školy pod vedením Arnolda Picka (jmenuje se po něm vzácnější Pickova demence, postihující mladší jedince), jež soupeřila s mnichovskou školou, k níž patřil právě Alzheimer. Její šéf, slavný a velmi vlivný Emil Kraeppelin (jako první popsal schizofrenii pod názvem předčasná demence – dementia preacox), pak v roce 1910 pojmenoval degenerativní nemoc podle Alzheimera.
Jméno se ujalo; před druhou světovou válkou tím spíš, že pražský sok byl Žid. V lednu 1939 bylo Fischerovi odňato právo vyučovat na Německé univerzitě v Praze, pak byl gestapem zatčen a deportován do Malé pevnosti v Terezíně. „Tam 28. února 1942 zemřel. Soudí se, že na srdeční selhání,“ říká Stuchlík. O Fischerových zásluhách se mnoho nemluvilo ani za první republiky, už vůbec ne během okupace a ani komunisté nechtěli připomínat německožidovského badatele.
Pražský vědec znovunalezený
Až když si svět v roce 2007 připomínal stoleté výročí „objevu“ Alzheimerovy choroby, nalezl molekulární biolog Michel Goedert z Cambridge v pražských archivech Univerzity Karlovy zapomenuté spisy a studie Oskara Fischera. „Fischer popsal neuritické plaky ve dvanácti případech senilní demence. Jednalo se o průlomová zjištění v dějinách výzkumu demence, jež je známa pod Alzheimerovým jménem. Ač se toho o Alzheimerovi napsalo mnoho, jen málo se ví o Fischerovi,“ napsal Goedert v článku pro renomovaný vědecký časopis Brain. Online studie vyšla již v říjnu 2008, tiskem pak v roce 2009.
„Fischer stále není doceněn. Do mezinárodního povědomí se dostal právě Goedertovým článkem. Musím sebekriticky přiznat, že když se v březnu 2009 podařilo získat pro Prahu významnou konferenci Alzheimer Disease and Parkinson Disease a zahraniční partneři přišli s prosbou, abychom připravili přednášku o díle Oskara Fischera, v té době jsem jméno neznal a myslím, že řada mých kolegů na tom byla podobně,“ říká Jakub Hort z 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, jenž se touto nemocí zabývá.
Podle předního neurologa už je sice Fischerovo jméno v povědomí české odborné veřejnosti, avšak v cizině je tomu tak jen v některých kruzích – a mimo Evropu je spíše neznámé. „Nemoc by se určitě Alzheimerova-Fischerova jmenovat mohla, ale nějak výraznější aktivitu jsem v tom nepozoroval. Tento název spíše občas použijeme v Česku. Alzheimer je silná značka, něco jako název firmy nebo ochranná známka... S Alzheimerem není jednoduché bojovat ani v této oblasti a historická nespravedlnost na tom pravděpodobně příliš nezmění,“ dodává Hort z motolské neurologie.
Přestože se neuropatologové i psychiatři snaží přes sto let rozklíčovat, co je spouštěčem nemoci, zdaleka ještě nejsou v cíli. Alzheimerova nemoc existuje ve dvou hlavních variantách: jednak jako familální, výrazně geneticky predisponovaná, jež semůže projevit i v nižším věku, a jednak jako sporadická, jež se vyskytuje ve stáří. Navzdory svému jménu není marginální, ale tvoří asi devadesát procent případů „alzheimera“, respektive „fischera“. V kontextu výzkumů obou vědců by se presenilní verze mohla nejtrefněji jmenovat po Alzheimerovi, kdežto ta senilní po Fischerovi.
I po 110 letech stále tajemná
Bádání v oboru se dnes věnují stovky pracovišť na celém světě – ať již v základním, nebo v aplikovaném farmaceutickém výzkumu. Porozumět pochodům v organismech se snaží i vědci z Akademie věd, kteří právě v krčské skupině neurofyziologie paměti, založené doktorem Janem Burešem (1926–2012), zkoumají vybrané projevy „alzheimera“ už na potkaních modelech. Stejně tak se věnují výzkumu potkanů s příznaky obsedantně-kompulzivních poruch či schizofrenie, aby věděli, jak pomoci lidem: co funguje, co ne. „S oblibou říkám, že bez výzkumu na animálních modelech by lidé neměli antibiotika ani paralen,“ vypráví profesor Stuchlík.
V Česku je dnes Alzheimerovou Fischerovou chorobou postiženo asi 120 tisíc lidí a další desetitisíce souží jiné druhy demence. „Výskyt tohoto onemocnění stoupá s věkem, proto v souvislosti se stárnutím české i celosvětové populace očekáváme další nárůst. V oblasti prevence se objevily zajímavé poznatky o vlivu cukrovky, vysokého krevního tlaku, nízkého vzdělání, duševní aktivity, nedostatečné fyzické aktivity, úrazů hlavy, ale i některých dietních a režimových opatření. Tyto rizikové faktory umíme ovlivnit a zdá se, že to přispělo zatím k poklesu výskytu asi o deset procent oproti očekávání,“ říká Hort.
Podle něj se v klinických studiích testuje řada nadějných látek, ovšem výsledky budou k dispozici až někdy kolem roku 2020. „V této oblasti převažuje určitá skepse k lékům proti tzv. beta-amyloidu, jež zřejmě podáváme příliš pozdě, a hledají se i jiné léčebné přístupy,“ uzavírá.
Dr. Oskar Fischer (12. dubna 1876 ve Slaném– 28. února 1942 v Terezíně) Pražský psychiatr a neuropatolog židovského původu a německé národnosti. V roce 1907 zveřejnil v odborném časopise Monatsschrift für Psychiatrie und Neurologie studii šestnácti případů senilní demence, přičemž na řezech dvanácti mozků objevil tzv. neuritické plaky, smotky, které jsou dodnes považovány vedle neurofibrilárních klubíček za stěžejní příznaky Alzheimerovy choroby. V roce 1910 pak v Zeitschrift für die gesamte Neurologie und Psychiatrie popsal ve stostránkové studii (!) dokonce osm vývojových fází těchto plaků z mozků pacientů trpících senilní demencí (Fischerovy kresby vpravo). Narodil se ve Slaném, medicínu studoval ve Štrasburku a v Praze (promoce v roce 1900), kde posléze na Německé univerzitě působil. Tamní psychiatrii vedl do roku 1921 behaviorální neurolog Arnold Pick. Za první světové války ošetřoval v Praze i vojáky s duševními neduhy, které utrpěli na východní frontě.
Poté se oženil se zdravotní sestrou Červeného kříže Franziskou a měli spolu dvojčata (Lotte a Heinze). V lednu 1939 mu byla vedením zakázána výuka na Německé univerzitě v Praze, ještě před okupací země. Pokračoval v privátní praxi, ale v roce 1941 jej zatklo gestapo. Fischer byl deportován a zemřel v Terezíně. O znovuobnovení zásluh Oskara Fischera se zasloužil Michel Goedert z Cambridge, jenž za spolupráce českých lékařů i archivářů UK publikoval v říjnu 2008 článek v prestižním odborném časopise Brain.
Známější rival. Alois Alzheimer (1864–1915) Popsal též v roce 1907 jediný případ, 55leté pacientky Augusty Deterové (presenilní demence), přesto se i díky vlivu mnichovské kliniky a jejího šéfa Emila Kraepelina prosadilo jeho jméno pro pojmenování degenerativního onemocnění, které dnes trápí miliony starších lidí.
Článek vyšel 27. 2. 2017 v Lidových novinách
