facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Proč bychom měli oslovit studenty přijíždějící k nám na Erasmus+?

23. 3. 2020
Proč bychom měli oslovit studenty přijíždějící k nám na Erasmus+?

Z různých důvodů Česká republika nepatří mezi potenciálními doktorandy a postdoktorandy mezi nejatraktivnější destinace. Abychom to změnili, musíme být zkrátka více aktivní a snažit se k nám mladé talenty nalákat. Skupinou, která nám zatím protéká mezi prsty, jsou studenti přijíždějící k nám v rámci programu Erasmus+. Proč bychom se měli pokusit je získat, a jaké cesty k tomuto účelu můžeme využít?

Přiznejme si, Česká republika nepatří – v případě valné většiny oborů a pracovišť – mezi prvoplánově vyhledávané „destinace“ kandidátů na doktorské studium či postdocké pozice. Příčin je více a s mnohými toho moc udělat nelze, přinejmenším ne v krátkodobějším horizontu. Je ovšem zřejmé, že pokud chceme zvýšit absolutní počty doktorandů a postdoků ze zahraničí, bez (pro)aktivního přístupu to nepůjde. Jinými slovy, zatímco v případě třeba takové „postdocké pozice v oboru AI na MIT“ stačí vyvěsit stručné info o konkurzu na web MIT a ostatní už jde jaksi samo - tříciferné počty adeptů (mezi kterými se téměř s jistotou nacházejí mladé hvězdy A* konferencí) na sebe nenechají dlouho čekat. V našich podmínkách je zapotřebí zapracovat na propagaci, přesvědčovat, přemlouvat. To nutně neznamená platit za personální inzerci na renomovaných a relativně drahých webech typu ResearchGate či FindAPhD.com, ale především pracovat s takovými skupinami potenciálních uchazečů, u kterých je pravděpodobnost zájmu o danou PhD/postdoc pozici výrazně větší než u náhodně vybraného uživatele ResearchGate.

Jedna z takových výrazně opomíjených skupin je „ostrá“ podmnožina studentů, kteří přijížděli a přijíždějí do ČR v rámci programu Erasmus+. Samozřejmě, jen malé procento „erasmáků“ má zájem o akademickou či výzkumnou kariéru, ne každý z nich má pro takovou cestu předpoklady. Klíčové ovšem je, že „základ, z něhož se procenta počítají“, čítá desítky tisíc lidí, kteří jsou navíc rozumným způsobem dosažitelní. Vyfiltrovat skupinu relevantní pro propagaci PhD/postdoc pozic by nemuselo vyžadovat enormní úsilí - tu by stačilo nechat vyplnit studenty webový formulář, tu jim nabídnout k podpisu souhlas s využitím osobních údajů pro účely informování o nabídkách budoucího studia/kariéry, tu pro ně zorganizovat setkání třeba s představiteli institucí (firem), které patří mezi průmyslové partnery dané fakulty či institucemi, které mají s daným pracovištěm společné projekty atp.

Poměrně přímočaře lze takto dospět ke stovkám vysoce kvalitních kontaktů. Klíčové přitom je, že tito lidé mají vlastní zkušenost s dlouhodobějším pobytem v ČR a realitou místních (především akademických/výzkumných) pracovišť. Pro řadu zájemců z jiných států, kteří uvažují o PhD/postdoc pozici mimo svou mateřskou zemi, je ČR jedním z mnoha států, s nimiž je nic nepojí, což se přenáší samozřejmě i na příslušné pozice - prostě v seznamu nabídek ta česká „nesvítí“. Dále také svou participací v programu Erasmus+ projevují svoji ochotu působit nějaký čas v zahraničí a navíc se jedná o typicky o kandidáty s občanstvím v zemích EU čili administrativně je situace výrazně jednodušší než v případě zájemců např. z asijských zemí.

Navíc bývalý „erasmák“ nemusí být jen cílem kampaní, ale také prostředníkem – má ve své mateřské zemi kolegy, kterým může případné zajímavé nabídky předávat („Za pár měsíců máš MSc. v kapse, teď mi přišla nabídka na PhD pozici ústavu v ČR, tam, kde jsem byl/a, nechceš na to mrknout? Přepošlu ti to…“), může je sdílet dále na sociálních sítích.

Podívejme se nyní na kvantitativní aspekty dané věci. Následující tabulka shrnuje počty studentů, kteří přicestovali v rámci programu Erasmus+ ze zahraničí do ČR podle jednotlivých zemí (vysílajících institucí) za akademické roky 2014/2015, 2015/2016, 2016/2017 a 2017/2018 (do 31. 10. 2018). Do tabulky jsou započítány jak studijní příjezdy (SMS – Student mobility for studies), tak stáže (SMT – Student mobility for traineeships), přičemž poměr SMS : SMT je přibližně 3,4 : 1.

tab

V těchto letech tedy přicestovalo přes 38 000 studentů/studentek, v průměru tedy téměř 10 tisíc studentů ročně - reálně bude průměr vyšší, neboť studentů ze zahraničí přijíždí každoročně více a více a data pro ak. roku 2017/2018 nejsou kompletní. Pokud bychom předpokládali, že zájem o PhD studium by mohlo mít cca 5 % studentů, jde přibližně o půl tisícovky potenciálních kandidátů ročně. Ty by bylo vhodné oslovit.

V tabulce jsou šedě podbarveny řádky odpovídající zemím participujícím v programu Erasmus+, které mají HDP na hlavu v paritě kupní síly pod průměrem EU27 pro rok 2018 (viz Eurostat) – kdybychom se chtěli zaměřit na potenciálně úspěšnější „lov“ mezi kandidáty ze zemí, kde životní standardy nepřevyšují výraznějším způsobem ČR (berme to jako první přiblížení; ČR je lehce pod průměrem, podobně jako třeba Itálie), takových studentů bylo 25 327.

Bylo by proto dobré, kdyby jednotlivé vysoké školy, kde se zahraniční studenti přirozeně koncentrují, měly nastavené procesy, které povedou ke zmapování situace (z pohledu vytipovávání vhodných kandidátů na budoucí PhD/postdoc pozice) a ve finále k oslovení těchto potenciálních kandidátů ve vhodný čas. Je zřejmé, že univerzity s větším počtem Erasmus+ studentů budou ve výhodě například oproti ústavům Akademie věd, nicméně nyní je klíčové „sem ty lidi dostat“. V každém případě se jedná o věci, které lze realizovat s relativně nízkými náklady.

V jednom z předchozích článků jsem upozornil na jakousi „interní nepropojenost“ institucí – šlo o případ, kdy pracovník, který vystavuje inzerát na výzkumnou pozici na webu instituce, často není v kontaktu se správcem sociálních sítí a nedojde k tak banálnímu kroku, jako je sdílení dané pozice na Facebooku atp. - jinými slovy k propagaci této informace prakticky zadarmo. Jistou analogii lze vidět i zde: ti, kteří mají „erasmáky“ na starosti, si nemusí uvědomovat potenciál této skupiny pro budoucí rozvoj daného pracoviště – tedy nevidí daného studenta jako možného budoucího doktoranda nebo postdoka v ČR. Obecněji, ti, kteří mají na starosti zahraniční studenty často nevidí svoji práci v kontextu „personální politiky“ dané instituce. To je jeden z problémů v realizaci nastíněného přístupu. Nejde o problém neřešitelný, jen jde o to se k němu postavit čelem.

Je patrné, že uvedené náměty jsou orientační, pokud - a já doufám, že k tomu dojde - by se přikročilo k realizaci, bylo by zapotřebí opřít rozhodování a nastavení procesů o tvrdá data (průzkumy/výzkumy) a zapojit relevantní organizace (např. Dům zahraniční spolupráce, zahraniční oddělení vysokých škol aj.). Každopádně zde existuje potenciální pool kandidátů, který by bylo dobré prozkoumat a následně s nimi dále pracovat.

 

Autor: Martin Víta


Pozn: V našich úvahách jsme pracovali pouze se studenty, kteří přicestovali v posledních letech do ČR v rámci programu Erasmus+. Ti samozřejmě nejsou jedinými zahraničními studenty v ČR, existují i další programy – pro středoevropský region uveďme třeba CEEPUS, nicméně Erasmus+ je rozsahem největší a nejpopulárnější program tohoto druhu.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat paní Marii Chudomelové z DZS za pomoc při přípravě podkladů týkajících se počtu zahraničních studentů v programu Erasmus+ v ČR.