Do roku 1989 byl zásadním handicapem nedostatek kontaktů s vědou v nejrozvinutějších zemích, emigrace spousty nejschopnějších talentů a hlavně zoufalý nedostatek „tvrdé měny“ na nákup potřebných přístrojů, chemikálií a pomůcek. Celá devadesátá léta byla charakterizována naprostou finanční „podvyživeností“ naší vědy provázenou odchodem talentovaných mladých lidí do Ameriky a západní Evropy. V té době vládnoucí pravicoví politici prosazovali názor, že stát by měl dát od vědy ruce víceméně pryč - ať ji financuje soukromá sféra, pokud ji potřebuje. Od tehdejšího čelného premiérova poradce R. Holmana jsem v roce 1996 slyšel tezi, že v ekonomice je racionální dělat to, v čem máme komparativní výhodu, v našem případě např. v těžbě dřeva, vápence či štěrku. Podporovat vědu a vysoké technologie, v nichž komparativní výhodu nemáme, proto není racionální rozhodnutí. Václav Klaus nám dokonce při návštěvě v krčském areálu ústavů AV v roce 1997 řekl něco v tom smyslu, že si musíme uvědomit, že vědci už nikdy nebudou mít ve společnosti takovou důležitost jako za komunistů...
Od roku 1998 se s příchodem sociálně demokratické vlády rétorika vládních politiků výrazně změnila a začalo se hlasitě říkat, že věda a výzkum jsou státní prioritou a je třeba je dostat na náležitou úroveň. Ještě důležitější bylo, že nezůstalo u hezkých slov, ale že začaly přicházet i peníze. Každým rokem rostly výdaje na výzkum o téměř deset procent – dekáda 2000 až 2009 byla tak “zlatým” obdobím podpory českého výzkumu.
Výsledkem bylo, že asi tak od roku 2005 to už na řadě pracovišť začalo být docela dobré – jak pokud jde o materiální vybavení, tak i ohledně mezd. Podmínky v alespoň některých našich laboratořích začaly být víceméně srovnatelné s těmi „západními“.
Toto příznivé období ovšem skončilo, když v roce 2009 začala ekonomická krize a stagnace výdajů na výzkum (v případě AV dokonce citelný pokles); naštěstí se ale v té době začal realizovat velkorysý program vybudování nových výzkumných infrastruktur z rozvojových fondů EU.
Je ale nutno vidět, že „vědecká škola“, ze které teprve může vyrůst nějaká světová špička, se postupně tvoří nejméně nějakých dvacet let...
Zaplať Pánbůh ale za to, že máme alespoň poměrně dost (a čím dále tím více) opravdu kvalitních výzkumných týmů, které mohou spolupracovat a komunikovat jako rovný s rovným s velmi solidními partnery ze „Západu“. Snad z nich za nějakých 10-20 let povstane i několik těch opravdových světových špiček „nobelovské třídy“.
A zdá se, že i ta stagnace státních výdajů na výzkum je snad za námi – pro příští rok se počítá se zhruba 10% nárůstem rozpočtové kapitoly na výzkum a vývoj. Jen aby to vydrželo...
