facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Záhada – proč dostávají čeští vědci tak málo grantů ERC?

18. 11. 2016
Záhada – proč dostávají čeští vědci tak málo grantů ERC?

Novináři, politici, ale i mnozí lidé z vědecké branže se často podivují, proč tak málo českých vědců nedosáhne na poměrně tučné granty od Evropské výzkumné rady (ERC). Někteří z nich soudí, že hlavním důvodem je to, že „naše výzkumná pracoviště až na pár výjimek nevytvářejí prostředí, které přeje podávání žádostí a řešení výzkumných projektů.“

Několik let jsem sloužil v Bruselu jako člen jednoho z panelů hodnotících tyto projekty (panel LS6 – Imunologie a mikrobiologie). Podle mého názoru je důvodem malého počtu českých žádostí do tohoto programu prostě to, že alespoň v oborech, které jsou mi dobře známy (molekulární a buněčná biologie, biomedicínské obory), prakticky žádný český badatel nemá reálnou šanci uspět, přinejmenším v případě „pokročilých“ grantů určených pro vyzrálé badatele. Tyto granty dostávají totiž jen ty největší vědecké hvězdy; dokonce i ti, kteří ve 2. kole hodnocení vypadnou, jsou opravdu skvělí. U startovacích, případně „konsolidačních“ grantů pro mladé badatele jsou šance trochu lepší, ale i tam je problém podobný (několik kvalitních mladých badatelů z mého okolí to zkusilo a neuspěli).

Problém je, že v těch finančně náročných experimentálních oborech základního výzkumu jsme stále dost pozadu. A není divu – podmínky tady (a to ještě jenom někde!) začaly být v Česku jakž takž dobré teprve někdy před 10 lety (a v posledních 6 letech zase začaly problémy spojené s ekonomickou krizí).

Mohlo by se zdát, že náš stát věnuje na výzkum a vývoj poměrně hodně peněz. To je pravda, ale jen zčásti. Od roku 2000 do roku 2009 jsem měl v tomto ohledu pro politiky převážně slova chvály. Každým rokem se znatelně (kolem 10%) zvyšovaly prostředky věnované na podporu výzkumu, byly vypisovány programy dlouhodobě podporující kvalitní vědu, vědci začali být konečně poměrně slušně placeni. Podmínky v alespoň některých našich laboratořích začaly být víceméně srovnatelné s těmi „západními“.

V posledních letech se ale bohužel stále více prosazuje krátkozraká orientace na údajně ekonomicky efektivní „aplikovaný výzkum“ (ve skutečnosti firemní průmyslový vývoj a inovace). Jsem hluboce přesvědčen, že orientace státní podpory na vývoj produktů s rychlou komerční návratností a na podporu průmyslových „inovací“, je zcela chybná.

To ale naprosto neznamená, že jsem nějakým nepřítelem smysluplného aplikovaného výzkumu nebo využívání výsledků základního výzkumu v praxi. Naopak, se spoluprací s komerčními biotechnologickými firmami mám bohaté zkušenosti. Na jejich základě moc dobře vím, že ty komerčně nejúspěšnější produkty pocházely z hodně originálního základního výzkumu (kdy jsme jako první na světě objevili nějakou novou zajímavou molekulu), nikoli z přístupu a la „udělat něco, co už se dělá jinde, jen trochu lépe, trochu levněji“.

Nejlepším příkladem jsou světově významné léky z laboratoře A. Holého, které začínaly před 30-40 lety jako typický základní výzkum.

Jsem proto hluboce přesvědčen, že veřejné prostředky se nejlépe využijí, budou-li investovány do skutečně špičkového základního výzkumu, zvláště v některých fyzikálních, chemických a biologických oborech.

Ze světově špičkového základního výzkumu se potenciálně ekonomicky výnosné aplikace a spin-off firmy, které je dotáhnou ke komerčnímu využití, vylíhnou spontánně, samy od sebe, tak jak je tomu všude na světě.

Jako „vývoj“ a zvláště „inovace“, může firma (nebo s ní spolupracující výzkumné pracoviště) vykazovat skoro cokoli – s trochou nadsázky můžeme říci, že takovou inovací, na kterou může firma úspěšně žádat o 50% státní podporu, je přechod od výroby bílých ponožek na proužkované, nebo od výroby bílého jogurtu k ovocnému. Jako náklady na vývoj se s trochou obratnosti dají vykazovat i náklady na některé technologicky náročnější části výroby (např. kontrola kvality pomocí složitých a drahých přístrojů).

Je samozřejmé, že takový „příspěvek na inovace“ z veřejných peněz se velice hodí, a mnozí to budou jistě považovat za mnohem užitečnější využití peněz daňových poplatníků, než zkoumání vlastností nějakých podivných genů, enzymů a buněk v ústavech Akademie nebo na fakultách.

Veřejnou podporu komerčního průmyslového vývoje a inovací brilantně kritizuje v několika článcích prof. Jiří Chýla.

V poslední době zažívám opět jakýsi pocit déjà vu – koncem 80. let jsme zakoušeli také velký tlak na „aplikované výsledky“; tehdejší „Státní komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj“ (SKVTIR) používala prakticky stejné argumenty a jazyk, jako dnes Svaz průmyslu a dopravy, Hospodářská komora či někteří politici. Mnozí z nás měli desítky patentových přihlášek a získávali tak chválu „těch nahoře“, i když oni i my jsme věděli, že je to nesmysl.

Mám dojem, že někteří z tehdejších úředníků SKVTIR jsou zpět, a dokonce v ještě malignější podobě – snaží se podmiňovat podporu základního výzkumu nesmyslnými podmínkami, jako je vysoký počet publikací resp. publikace podporované pouze z daného grantového zdroje (spolupráce nežádoucí a zakázané) – to už vypadá jako jakási zlovolná sabotáž. Zjistit, kdo je za tyhle nesmysly zodpovědný, je nemožné...

Závěrem:

Mají-li být snahy o povznesení českého výzkumu míněny vážně, hlavní snahou příslušných orgánů státu (tedy především RVVI, MŠMT a Akademie věd) by mělo být opravdu intenzivně a účinně tlačit na podstatné zlepšování úrovně českého základního výzkumu, který na špičkové světové úrovni bohužel není (čest ojedinělým výjimkám a zaplať pánbůh alespoň za poměrně velký počet týmů na velmi solidní mezinárodní úrovni). Ačkoli se úroveň české vědy zlepšuje, světová špička pádí rychle kupředu, takže rozdíl bohužel zůstává stále značný.