Vysoká škola nemá za úkol jen vzdělávat, ale také bádat a v neposlední řadě výsledky výzkumu a vývoje přenést do praktického života, kde mohou pozitivně ovlivňovat společnost jako celek. Jaké možnosti má vysoká škola ve věci nastavení transferu znalostí a technologií?
V ČR byl jak přirozeným vývojem státu střední Evropy, tak integrací do Evropské unie vytvořen tlak na vysoké školy, aby posílily důraz na třetí roli svého poslání. Národní programy podpory a i činnost Technologické agentury ČR tomuto zadání napomohly. Při vysokých školách tak vznikly první kanceláře pro přenos poznatků a technologií, inkubátory, či technologické parky. Samotná existence těchto subjektů však nezajišťuje úspěšnost posílení třetí role. Klíčovou roli mezi úspěšnými a neúspěšnými aktéry hraje správné systémové nastavení transferu znalostí a technologií uvnitř univerzity.
Jaké možnosti má vysoká škola ve věci nastavení transferu znalostí a technologií? V první řádě je potřeba zdůraznit, že míra akcentu na třetí roli se na jednotlivých institucích významně liší. Tento důraz se často odvíjí od nakloněnosti managementu vysoké školy, respektive výzkumné organizace, k transferu znalostí a technologií a následné komercializaci výsledků výzkumu a vývoje.
Pokud se vysoká škola rozhodne, že bude třetí roli podporovat, v prostředí ČR se to v praxi rovná založení kanceláře pro transfer technologií. Toto se týká především technických vysokých škol. V kontextu škol klasického typu, kde jsou zastoupeny i humanitní a společensko-vědní obory, se často hovoří o kanceláři přenosu znalostí a technologi.
Kanceláře, či na větších institucích centra přenosu znalostí a technologií, bývají nejčastěji integrální součástí instituce. Je to důsledek přirozeného vývoje a zažitých zvyklostí. Zaměstnanci těchto oddělení jsou tím pádem zaměstnanci dané instituce a není problém s prostupností informací. Jak se řešení může zdát být na jednu stranu snadné a výhodné, tak je dvojsečné. Integrální součást vysoké školy je tedy první možnost.
Druhou možností je založení externího subjektu, který poskytuje servis zvenčí. Je to méně často viděné řešení, jelikož akademické prostředí je značně homogenní a existence třetích subjektů je vnímána s velkou nedůvěrou. Mimo otázky důvěry se externí subjekt bude potýkat také s otázkami financování. Vždy bude terčem polemiky, zda není činnost takovéhoto subjektu pro vysokou školu zbytečně drahá, či zda je vůbec nutná.
Třetí možností je zřízení sdíleného centra, které se o transfer znalostí a technologií, případně o komercializační procesy stará pro více subjektů najednou. V tomto případě se snižují náklady na provoz, jelikož jsou sdílené. Naopak však narůstá riziko nedůvěry zainteresovaných subjektů, motivované především obavami vědecko-výzkumných pracovníků, a to ze dvou důvodů. Jednak panuje strach ze zneužití duševního vlastnictví, jednak se jedná o vyvážení poskytovaného servisu pro jednotlivé subjekty. Transfer znalostí a technologií i jednotlivé fáze komercializačního procesu jsou z pohledu časové náročnosti velmi nelineárním procesem a snadno se tak může zdát, že se sdílené centrum věnuje jednomu ze spravovaných subjektů více než druhému.
Zřídit tedy centrum transferu znalostí a technologií jakožto integrální součást instituce se může jevit jako nejvhodnější řešení, avšak problémem se brzy stane dynamika. Samotné transferové centrum může být jen tak dynamické, jak je dynamická celá instituce Schvalovací procesy vysoké školynejsou uzpůsobeny k vystupování v obchodním prostředí, jsou totiž příliš pomalé a zdlouhavé. Dalším aspektem je značná nevole části akademické obce ke komercializaci. V soukromé společnosti není běžně k vidění v komercializačním řetězci osoba, která by filosoficky zásadně nesouhlasila s činností zaměřenou na tvorbu zisku. V akademickém prostředí se to však stát může, a to dokonce relativně často.
Nabízí se tak řešení kombinace integrální součásti vysoké školy, která má důvěru akademické obce, spolu s externím subjektem, který je zodpovědný za poslední fáze komercializačního procesu a styk s aplikační sférou. Tato kombinace umožňuje získat důvěru pro sběr nápadů s komerčním potenciálem již v raném stadiu a přípravu ochrany duševního vlastnictví. Zároveň však může agendu, z pohledu časové osy komercializačního procesu, později předat externímu subjektu, který vysokou školu v dalším procesu zastoupí. Partneři z aplikační sféry tak získají adekvátně dynamického partnera a vysoká škola je zbavena rizik a zároveň má kontrolu nad transparentním procesem komercializace. Toto řešení kombinuje pozitiva z prvních dvou řešení, která může vysoká škola využít. Protiargument však tvoří zvýšené náklady na provoz dvou separátních subjektů. Je však nutné nahlížet na správnou volbu systému transferu znalostí a technologií jako na dlouhodobou investici, která se vyplatí, a to nejen z finančního hlediska. Svou roli totiž hraje i dopad na společnost a mediální obraz vysoké školy, či celého vysokého školství.
Autor: Otomar Sláma
Článek je výňatkem z příspěvku Otomara Slámy na konferenci Veřejná politika v oblasti výzkumu a vývoje 2018.
Celý text je k dispozici v konferenčním sborníku, který si můžete stáhnout zde.
Otomar Sláma vystudoval mezinárodní vztahy a evropská studia. O začátcích podnikání a tvoření business plánů několik let přednáší nejen pro Univerzitu Karlovu. Zkušenosti čerpal i v soukromém sektoru kde založil a vedl obchodní společnosti. Od roku 2014 působil v Centru pro přenos poznatku a technologií Univerzity Karlovy (CPPT), v letech 2016 – 2018 jako zástupce ředitelky CPPT, který měl na starost business development management a fundraising. Byl také předseda hodnotící komise pro projekty ve fázi Proof-of-Concept a člen kontrolní komise univerzitních spolků. V srpnu 2018 se stal ředitelem nově založené společnosti Charles University Innovations Prague s.r.o., kterou 100% vlastní Univerzita Karlova.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Otomar Sláma
