a nedostal ani korunu dotace aneb používat žebříčky podle publikací se nemá, ale ten můj letošní je zdaleka nejlepší
Ve starším blogu (2005) Seana Carrolla Einstein vs. Physical Review je pěkně popsána známá historka, jak Einstein přestal posílat své publikace do časopisu Physical Review poté, co (v roce 1936) editor John Tate požádal externího odborníka o posudek. Einstein napsal:
„Dear Sir,
We (Mr. Rosen and I) had sent you our manuscript for publication and had not authorized you to show it to specialists before it is printed. I see no reason to address the — in any case erroneous — comments of your anonymous expert. On the basis of this incident I prefer to publish the paper elsewhere.
Respectfully,“
A také od té doby žádný článek do Physical Review neposlal. Ano, je to tak, žádný Einsteinův článek neprošel peer review a všechny časopisy tehdy byly predátorské. Sean Carroll konstatuje, že Einstein by dnes (v roce 2005) publikoval tak maximálně na preprintovém Arxivu.
Podobně článek Watson a Cricka o struktuře DNA byl přijat na základě rozhodnutí editora. John Maddock (dlouholetý hlavní editor Nature) se dal slyšet, že by dnešní peer review neprošel, protože byl příliš spekulativní.
Ještě v roce 2010 bylo možné obdržet z redakce zprávu „I could not find a reviewer for your paper but I think that it is good and I decided to publish it as it is.“. Dnes by se na časopis s takovou politikou vrhli všemožní Beallové (knihovníci, ne vědci) jako supi. Takže článek může viset u editora i více než dva roky, přičemž revize jsou opakovaně odmítány pro nekompetentnost hodnotitelů, až nakonec někdo napíše posudek: „In the article there are no lemmas and proofs.“
Myslím, že nikdo není se stavem vědeckého publikování spokojen. Ale důraz na peer review a degradace editora do role pouhého přesvědčovače oponentů, aby něco napsali, publikaci nových hraničních článků Einsteinovského typu téměř zastavila. Jak jsem psal dříve, peer review dokonce ani nezajistí, že článek je proveden nejlepší technicky dostupnou metodou. Oč přínosnější by byly články využívající digitální mikroskopii, kdyby byla požadována práce s nezkresleným signálem z kamery. Nebo v biochemii, kdyby byla požadována identifikace proteinů pomocí hmotové spektroskopie namísto identifikace pomocí protilátky (western blot). Obojí je technicky možné již více než 20 let.
Ještě, že máme Arxiv a že si neúnosná situace v peer review vynutila jeho různé deriváty v jiných disciplínách.
No a stále jsou lidé, kteří vytvářejí z (dnes už dávno ne) „klasických článků“ nové žebříčky. Ve sportu tím bývají proslulí bafuňáři, kteří toho sami ve své disciplíně moc nedokázali.
Autor: Dalibor Štys
