Jiří Nantl opět zhuštěně vystihl to, co se mnozí snaží mnoha slovy ... opovídávat. Totiž, že jakmile se podaří někde na krátkou dobu uplatnit systém hodnocení, který nastaví vědcům skutečné zrcadlo, okamžitě se stane tak výbušným politikem, že se jej žádný vládní představitel nedovolí ani zachovat.
Kancelář pana Bělobrádka měla tři roky plné podpory na to, aby spustila nový systém hodnocení výzkumu. Jak už jsem psal, mnohé bylo vybudováno a stačilo jen zachovat, využit a rozšířit původní nastavené postupy. To by ovšem nesmělo být opět popřáváno sluchu lidem, kteří léta víří pěnu kolem své úžasné vědecké výkonnosti a schopnosti se skvěle sebehodnotit. Vždyť je to přece zcela zřejmé:
- V objektivních mezinárodních meřítcích vědy dělané podle módních kritérií, což jsou granty ERC, jen paběrkujeme.
- V žebříčcích kvality vysokých škol stále klesáme a je to naší neschopností uznat, že ne každý je nejlepší na světě.
- V kariérním systému pro nejkvalitnější výzkumníky nabízíme jen pracovní poměry na dobu neurčitou a tím, místo nezávislých vědců, máme doživotní vědní politiky. Mnohým to tak vejde do krve, že jim vědní politikaření vydrží i daleko v penzijním věku.
- V přenosu technologií do praxe máme nastaven ten nejméně motivující způsob. Proto průmysl po vysokých školách chce jenom nějaké ty inženýry (a především profesní bakaláře) a ne především znalosti a špičkové vynálezce.
Přitom by stačilo tak málo: uvědomit si, že méně znamená ve vědě a na vysokých školách více. Zmenšit ústavy i fakulty a zachovat jim rozpočet. Profesní bakalářské vzdělávání přesunout na vyšší průmyslovky, VOŠ. Tak, jako po celém světě mají colleges nebo Fachhochschule.
Psychologický problém tohoto řešení spočívá v tom, že vedení vysokých škol i ústavů Akademie věd vykrystalizovalo do podivného hybridu úředníka, který, podle Parkinsonových zákonů, chce zvyšovat počet svých podřízených s politikem, který chce získat co nejvíce voličů. To je zásadní chyba, ředitel výzkumné instituce a univerzitní profesor má být (z pohledu veřejnosti) sebestředný arogantní idiot, na něhož ale jeho nejlepší studenti nedají dopustit a na něhož absolventi jeho přednášek vzpomínají s láskou.
Nevěřím, že snížení prostředků na výzkum nakonec projde. I když se to stát může, pan Pilný má v ruce argumentů přehršel a o nic mu nejde. On je totiž téměř v pozici takového vynikajícího emeritního rektora, který se stal ministrem. Je za ním pěkný kus intelektuálně náročné práce. Což je právě ta příležitost. Teď, jako nikdy předtím, je možná revoluce shora. (Zdola žádná nebude, to se už tisíckrát prokázalo.) Stačí si vzít do ruky kritéria hodnocení NPU I (pro regionální výzkum) a NPU II (pro mezinárodně kompetitivní výzkum), vydat k tomu nařízení ministerstva financí definující co jsou to vlastní zdroje, a nechat výzkumné instituce ať se přihlásí k tomu, na co si troufnou. A, troufám si říci, že bude vymalováno. Však už se, díky NPU II, pomaličku maluje...
Kdo se přihlásí ke kritériím NPU II, ten nechť má i státní profesury pro své výzkumníky, tam budou nezávislí myslitelé mezinárodního střihu. Zbytku bych dal novou šanci za 5 let. Tak jako v Německu mají pětiletý „Pakt für Forschung and Innovation“.
Autor: Dalibor Štys
