Daniel Münich: Trh oborovou strukturu vědy neřídí. A kdo tedy?

Informace z apky jsou velmi užitečné k řízení struktury oborové soustavy českého výzkumu. Aby Česko jen pasivně nepřihlíželo autonomnímu vývoji oborové struktury a více ji usměrňovalo podle společenských potřeb. Jako příklady uvádím příklad personálně slabého zázemí strategicky důležitého oboru Psychologie, ale i dalších... a navíc mezinárodně slabé výsledky některých z nich. Na konci naší debaty se ukázalo, že kolega pochybuje spíše o schopnosti a ochotě kapitánů české vědy informace z apky a nejen z ní pro řízení oborové struktury využívat. 

Prolog 

Kvalitní aplikovaný výzkum a inovace stojí na výzkumu základním. Týká se to každé země, protože špičkový základní výzkum spoluvytváří zázemí po kvalitním vzdělávání nových generací magisterských a PhD studentů, kteří jako absolventi s vazbami na zahraničí dokážou nejnovější vědecké poznatky a přístupy přenášet do firem, podnikání, státních a dalších úřadů. Bez fundamentu kvalitního základního výzkumu v zemi lze stěží očekávat dobrý výzkum aplikovaný a ohňostroje inovací.   

Krásná čísla, ale k čemu?

Nejprve shrnu námitky kolegy k naší apce: Kdyby z vaší aplikace vyšlo, že česká fyzika je ve srovnání se světem slabá, zrušili bychom ji? A stát navíc ze státního rozpočtu nefinancuje obory, ale rozpočtové kapitoly (MŠMT, AV ČR atd.). Aby se dala oborová struktura v Česku řídit, musel by někdo nahoře rozhodovat až na úroveň fakult, kateder a týmů. A ještě přišlo rýpnutí, že podle té naší apky by se měl zrušit můj vlastní obor, Economics and Business, protože v přepočtu na počet vědců jsme třeba vedle Dánska oborový trpaslík. 

Námitka směšuje různá patra řízení. Naše aplikace rozhodně není míněna jako analytický nástroj pro ředitele ústavů AV ČR či děkany rozdělující peníze katedrám. Je to informační nástroj pro nejvyšší patra řízení vědy, tedy pro vládu a její Radu pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), ministerstvo školství (MŠMT) a vedení Akademie věd (AV ČR s její Akademickou radou). Právě tam by se mělo rozhodovat o tom, které obory země nutně potřebuje posílit jak personálně, tak co do kvality základního výzkumu. 

Čtyři otázky místo páru čísel

Ze světa dostupné statistiky o základním výzkumu jsou počítány vědecké články a jejich citace. To je ale pro informované řízení oborové soustavy vědy v zemi málo. Deset článků publikovaných v renomovaných světových časopisech je nesrovnatelných s deseti články v časopisech lokálních. A i vysokého počtu článků i hojnosti citací ve špičkových časopisech může být dosahováno díky abnormálně personálně a finančně velkému zázemí oboru v zemi. Informace o personálním zázemí oborů v zemi je tedy klíčová, ale běžně nedostupná. Naše apka je ale poskytuje. Konkrétně poskytuje odpovědi hned na pět klíčových otázek:

1. Kolik vědeckých článků obor dané země publikuje?
2. V jak vlivných časopisech články oboru dané země vycházejí?
3. Jak moc jsou články oboru dané země citované z vědecky vlivných časopisů?
4. Kolik lidí základní výzkum v oboru dané země dělá?
5. Jak jsou vědci v oboru publikačně produktivní v renomovaných časopisech? 

Pravidlo číslo jedna je, že země je třeba vždy srovnávat v rámci oborů. Matematici totiž publikují a citují úplně jinak, než biologové, a ti zase jinak, než třeba ekonomové či psychologové. Míchání čísel z oborů je spolehlivá cesta k mylným závěrům.

Nejtěžší k nalezení odpovědi a z pohledu řízení zároveň nejpodstatnější jsou otázky č. 4 a 5. Odpovědi na ně nám řeknou, zda je vědní obor v dané zemi velký či malý a nakolik je vědecky produktivní (kvalitní). Bez odpovědí na ně se o prioritách rozvoje oborové struktury základního výzkumu v zemi, včetně Česka, nedá vést informovaná debata. Podrobněji o tom píše komentář k naší apce od firmy Clarivate.

Statistiky Eurostatu nebo OECD nám ale odpovědi na tyhle otázky neposkytují. Nabízí totiž data pro příliš velké oborové skupiny. Navíc vědce do nich zařazují podle hlavního zaměření fakult vysokých škol nebo ústavu. V naší apce jsme ale každého autora zařadili do oboru (ve dvou různě detailních děleních WoS a FORD) podle toho, kde dominantně publikuje. Právě díky tomu apka dokáže odpovědět na důležitou čtvrtou otázku. Tedy jak je ten který obor v Česku ve srovnání se zeměmi EU personálně velký. A jen díky této informaci lze následně odhalit i publikační produktivitu oboru dané země. Mimochodem, velmi nákladné a náročné každoroční národní hodnocení vědy u nás odpovědi na ty zásadní otázky č. 4 a 5 zatím stále neposkytuje. 

Nechť mluví čísla

Vezměme si jako příklad obor Psychology and Cognitive Sciences (typologie FORD). Naše aplikace odhaluje, jak personálně malý tento obor v oblasti základního výzkumu u nás je. Autorů článků s českou afiliací je ve srovnání s většinou zemí EU velmi málo (Obrázek 1a). Jsme třetí od konce a třeba Nizozemsko, Irsko a Finsko mají obor personálně 3–4x větší. A na počet autorů publikujících v renomovanějších časopisech je naše ztráta ještě větší (Obrázek 1b).

Publikační produktivita toho mála autorů v české psychologii ve vědecky vlivných časopisech je navíc také nízká (Obrázek 2a). Stručně řečeno, obor je v Česku velmi malý a ani to málo není žádný velký zázrak. V méně významných časopisech je naopak česká publikační produktivita celkem vysoká (Obrázek 2b). Malý obor u nás navíc utápí příliš mnoho sil v málo zajímavém výzkumu. A jaký že je citační ohlas na články v Česku působících psychologů ze světové špičky? Také  nic moc (Obrázek 3). To, co zde píši, neznamená, že v Česku neexistuje kvalitní až špičkový psychologický výzkum. I naše apka dokladuje, že i takový zde najdeme. Ale je ho na velikost Česka příliš málo.

Pro lepší představu se v apce sami podívejte třeba na obor Biology nebo Chemical Sciences a Česko spatříte v úplně jiném světle.

Jak se na postavení oboru Psychology and Cognitive Sciences podílí české vysoké školy (VŠ) a  AV ČR, lze nahlédnout v naší druhé národní apce. Na Obrázku 4 z ní vidíme, že personálně je obor diametrálně větší na VŠ než na AV ČR (celonárodní personální podíly ukazuje osa X). Ale  AV ČR dosahuje ve čtvrtině nejvlivnějších časopisů oboru výrazně vyšší produktivitu než VŠ (produktivitě odpovídá sklon přímky od počátku k bodu).

Doplňkové srovnání AV ČR poskytuje třetí z našich apek, která AV ČR srovnává s obdobnými výzkumnými nevysokoškolskými sítěmi v Německu a Francii. Obrázek 5 dokladuje, že personálně (osa X) je tento obor na AV ČR oproti Německu poloviční a oproti Francii dokonce třetinový. Publikační produktivita AV ČR v nejvlivnější čtvrtině časopisů se přitom solidně nachází mezi Německem a Francií. Evidence do sebe velmi zapadá a o malé personální velikosti oboru není třeba pochybovat.

A proč by nás malost a slabost základního výzkumu v české psychologii měla jako společnost znepokojovat? No protože aplikovaná psychologie zdaleka není jen o duševních poruchách a psychiatrickém poradenství. Její podobory zkoumají, jak se lidé učí a jak školy a pedagogové vzdělávají. Psychologický výzkum vzdělávání, včetně metod výuky, rozvoje talentů či poruch učení je u nás velmi nedostatečný. Stačí se podívat třeba na Finsko, které je v tomto úplně jinde. Ve školách nám zoufale chybějí školní psychologové, byť potřeba psychologického poradenství a know-how v oboru rychle roste. Máme neskutečně málo psychometrů, kteří rozumějí konstrukci a vyhodnocování testů, včetně těch, co používáme masově na přijímačky. Ne náhodou je u nás slabý i základní výzkum v oboru Education. Pouze s tím rozdílem, že výzkum v něm se u nás praktikuje až na výjimky jen na VŠ a ne na AV ČR. Obdobně kliničtí psychologové ve zdravotnictví. A co třeba duševní zdraví celé populace ve vazbě na pracovní prostředí či spojené se stárnutím? 

Kde ale máme vzít dostatek kvalitních odborníků pro praxi, když na našich vysokých školách chybí personálně silné zázemí špičkového psychologického výzkumu ve výše uvedených oblastech? Kvalitně vzdělávat velké počty studentů, včetně magistrů a doktorandů, přece nemohou jen učitelé přednášející z přeložených zahraničních učebnic. Potřebujeme také špičkové vědce–učitele, kteří sami ve svém výzkumu posouvají hranice poznání, spolupracují se světovou špičkou v oboru a přivádějí ji spolupracovat, hostovat či přednášet na naše VŠ. Bez toho bude Česko jen těžko vychovávat dostatek odborníků schopných přenášet nejmodernější poznatky do praxe a v praxi řešit problémy, které přináší moderní doba.

Strategické budování odolnosti země

A pak se v souhrnném Obrázku 6 podívejme na personální zázemí dalších vědních oborů, jejichž oporu bude demograficky stárnoucí česká společnost také zoufale potřebovat, tedy např. Rehabilitation, Social Work a Gerontology. A co třeba obory Virology a Imunology. Z pohledu odolnosti vůči nějaké příští pandemii na tom český základní výzkum v těchto oborech (vůči průměru zemí EU)  moc slavně není, a to ani v personálním zázemí (osa X), ani co do publikační produktivity v renomovaných časopisech (osa Y). Osy v grafu vymezují průměry zemí EU a čím je obor více vlevo, tím je personálně proti průměru v EU u nás menší.

Že nejde o hausnumera, ukazuje kontrolní obor. Česko, jak známo, nemá moře (Shakespeare promine) a obor Marine Engineering je u nás v technických vědách celkem přirozeně popelkou, jak autorsky, tak hlavně publikačně. Ale mnohé z výše zmíněných oborů na tom jsou ještě hůře (Obrázek 6). Naopak třeba obory Physics of Condensed Matter nebo Mining and Mineral Processing jsou zhruba o 100 % personálně větší než v průměrné zemi EU. Mezi naše relativně největší a co do kvality publikací nejlepší obory patří Material Sciences. Vše si ale spíše než na Obrázku 6 raději prohlédněte v apce samotné, v její sekci č. 1.

Naše apka není žebříčkem zemí. Jde o dalekohled k nahlédnutí do oborové struktury národního základního výzkumu, personální a kvalitativní, obor po oboru. Kde jinde se kapitáni české vědy z RVVI, MŠMT nebo AV ČR něco takového dozví? Pokud o jiném zdroji víte, tak dejte vědět. Zatím jsem žádný takový, natož lepší, nenašel.

Když neviditelná ruka trhu netleská

Základní výzkum na VŠ a AV ČR platí dominantně stát z peněz daňových poplatníků. Je to tak proto, že v oblasti základního výzkumu tržní síly ve prospěch společnosti nefungují. Nelze tedy čekat, že síly tržní nabídky a poptávky spontánně vytvoří optimální národní oborovou strukturu výzkumu, jakou společnost potřebuje. Tohle si prostě musí hlídat instituce státu reprezentující společenský zájem, konkrétně vláda s její RVVI a dále MŠMT a AV ČR. Nic ideálního, ale nic lepšího dosud nikdo nevymyslel.

Od toho jsou také národní oborové priority výzkumu, které by se měly odvozovat od poznaných společenských, ekonomických a strategických potřeb země. Česko je nemá, respektive má, ale spíše jen na papíře, nejsou postaveny na dostatečně kvalitních analýzách strategických potřeb a povědomí o malých či velkých, slabých a silných oborech. 

Proč na tom tolik záleží? Jak už stojí v prologu, na fundamentu základního výzkumu země  stojí i její aplikovaný výzkum a inovace. A je to také základ kvalitní výuky na vysokých školách a přípravy dalších generací nejen vědců, ale i profesních odborníků. Obory, kde fundament základního výzkumu chybí nebo je chatrný, se těžko mohou v budoucnu rozvíjet a produkovat vysoce kvalifikované odborníky pro praxi.

A co když stát na své oborové priority rezignuje? O alokaci veřejných zdrojů se pak rozhoduje jen na úrovni samosprávných orgánů výzkumných organizací, ústavů a VŠ. Tam ale přirozeně rozhodují většinové koalice personálně velkých oborů a společenské a strategické potřeby tam jdou namnoze stranou. Vědecká komunita má totiž v principu jiné zájmy než daňoví poplatníci, potažmo celá společnost. Bez výčitek, tak to prostě je.

Nejpravděpodobnějším výsledkem neřízení oborové soustavy je status quo, případně občasné a do velké míry náhodné změny, jaké před 10–15 lety přinesl kafemlejnek. Malé obory se slabým hlasem, jako jsou třeba ty dříve zmíněné, se pak trvale krčí v koutku. Byť strategicky, resp. společensky důležité obory zůstávají personálně malé, protože do nich dlouhodobě teče málo peněz. A málo peněz do nich teče proto, že jsou malé a nemají sílu se proti většině prosadit. Obory, které u nás dosud neexistují, jsou na tom ještě hůře.

Prostě neplatí, že stát by měl každý malý a nebo nekvalitní obor přestat financovat. Pokud je obor společensky důležitý, měl by do něj stát naopak posílat peněz více a měl by personálně expandovat. A pokud je obor zároveň ještě málo kvalitní, je v něm třeba změnit způsob řízení. Tohle nevyřeší pár menších grantů na pár let. Vědní obor v každé zemi totiž stojí na lidech a pracovištích, která se budují dekády. Proto je nutné takové obory (malé či slabé, ale potřebné) podpořit cestou dlouhodobého institucionálního financování shora.

Jak by to mohlo fungovat

Abych nezůstal u obecných řečí, vezmu to polopaticky na příkladu už dost proprané psychologie. Takhle nějak by se postupovalo, kdyby řízení oborové struktury v zemi fungovalo:

• Diagnóza. Analytický aparát RVVI potvrdí (z naší aplikace a případně dalších zdrojů), že základní výzkum v psychologii je v Česku s ohledem na budoucí potřeby personálně příliš malý a jeho publikační produktivita ve vědecky vlivných časopisech nízká. V lepším případě se RVVI podívá i na psychologické podobory. A z jiných zdrojů si RVVI zjistí, že ani aplikovaný výzkum tomto oboru na tom není o moc lépe. Ideální příležitost pro tato zjištění nabízí modernizace národního hodnocení vědy.
• Srovnání s potřebami země. Z kvalitních analýz si dále RVVI zjistí, že Česko výrazně větší a kvalitnější výzkumné zázemí v oboru psychologie (a dalších) nutně potřebuje. Třeba už jen proto, že se už teď zoufale nedostává školních a dětských psychologů, odborníků na duševní zdraví dětí i dospělých, psychometrů, atp.
• Kde je problém? Zjistí se, jak na tom psychologie je na VŠ a jak v AV ČR. V případě AV ČR může pomoci i naše druhá aplikace. V případě vysokých škol by si analýzy museli na RVVI či MŠMT zadat.
• Akademie věd. Základní psychologický výzkum se na AV ČR dnes dělá poměrně solidní, ale personálně je tam obor velmi malý. Akademická rada AV ČR se tedy s příslušným ústavem nebo ústavy AV ČR dohodne na dlouhodobém plánu rozvoje oboru, třeba na zdvojnásobení personálních kapacit do 10 let s velkým podílem příchodů cizinců (teď totiž není v Česku moc kde brát). Vyčlení na to dlouhodobě pro obor institucionální peníze a stanoví průběžné a konečné cíle. Zakládat kvůli tomu nový ústav nutné není. Vždyť např. Max Planck ústavy v Německu jsou namnoze multioborové.
• Vysoké školy. Psychologický základní výzkum se dnes dělá na řadě VŠ, většinou ale v malém rozsahu a nepříliš kvalitně. MŠMT by tedy vypsalo soutěž v rámci kontraktového financování rozvoje základního výzkumu v oboru na pracovištích jedné až dvou VŠ. Uspěl by jen projekt s ambiciózním, ale věrohodným plánem změny řízení pracoviště, která překlopí (pod)průměrnost ve světovou špičku. To pak MŠMT začne dlouhodobě financovat, dekádu či více, mimo hlavní proud institucionální podpory, kterou si uvnitř autonomně dělí samy součásti a obory vysokých škol bez velkých ohledů na strategické potřeby společnosti, nejčastěji metodou status-quo.

Kdo to má dělat?

A ve finále se v diskusi můj kolega dostal k jádru jeho skepse, když mé představy o řízení oborové soustavy nazval iluzí. Nevidí totiž v RVVI, na MŠMT ani ve vedení AV ČR ochotu, schopnosti a analytické kompetence oborovou strukturu základního výzkumu usměrňovat, natož řídit. A já vlastně kolegovi v mnohém rozumím. Normálně se tomu říká řízení vědy, ale českých poměrech sci–fi.  

Jednou z výmluv dosud mohlo být, že k tomu nejsou potřebné informace. Pak se ptám, proč se tyhle informace nezískávají z národního hodnocení vědy? Potřebné informace ale konečně poskytuje naše apka, byť samozřejmě není všespásná ani dokonalá. RVVI, MŠMT a AV ČR si podklady a informace mohou a mají ověřit, a případně doplnit. Kvalitní informace samy o sobě lepší řízení vědy sice nezaručí, ale dělat bez nich dobrou vědní politiku je přímo nemožné.  

Je také záhodno posílit analytické kapacity RVVI, které se naopak spíše rozpadají. MŠMT by mělo konečně přijmout roli reprezentanta společenských zájmů v oblasti oborové struktury vědy na VŠ a začít jako nástroj používat  kontraktové financování. A vedení AV ČR by v tomto ohledu mohlo být také mnohem aktivnější.

Autor: Daniel Münich

Text vyšel na autorově blogu Metodikahodnoceni.blogspot.cz

Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.