Dejte peníze, ale na nic se nás moc neptejte

Zapomíná přitom však na tři důležité věci: (i) Že se o veřejné peníze budou muset VVŠ přetahovat s jinými rozpočtovými kapitolami, a že peněz pro VVŠ bude málo, bylo jasné už před deseti lety; (ii) Rozpočtové priority země jsou výsledkem demokratické volby společnosti a ty jsou zřejmě jiné než podpora VVŠ; (iii) VVŠ mají vůči společnosti a daňovým poplatníkům velký reformní informační dluh, na kterém však stále nechtějí nic moc měnit.

Sliby chyby

Ministerstvo financí předložilo návrh státního rozpočtu na rok 2018, který počítá pouze s minimálním nárůstem rozpočtu na podporu veřejných vysokých škol (VVŠ). Přitom veřejná podpora VŠ dlouhodobě stagnuje už od počátku světové ekonomické krize kolem roku 2010 a v mezinárodním srovnání je na dost nízké úrovni.

 

Zatímco v době krize se dala stagnace pochopit, méně pochopitelné to bylo v pozdějších letech ekonomického růstu za působení dosluhující vlády. Vládní reprezentace tu vysokoškolskou průběžně živila jednak příslibem penězovodu z EU a sliby, že peníze ze státního rozpočtu budou. Slibem sice neurazíš, ale sliby jsou chyby. Letošní příběh s žadoněním o peníze se totiž opakuje téměř každý rok. Jen si to lidé špatně pamatují: vláda nejdříve přijde s tím, že VŠ navíc nedá ani floka, pak se rozjede nepřehledné vyjednávání a ve finále se přihodí miliarda navíc. Pravda, pak už jen málokdo tuší, co byl vlastně ten základ, ke kterému se ta miliarda přidává. A obě strany se na rok smírně a každá trošku vítězoslavně rozejdou.

Proroctví Bílé knihy

Když jsem téměř před deseti lety sepisoval s Petrem Matějů (čest jeho památce!) a dalšími kolegy VI. kapitolu Bílé knihy nerealizované reformy terciárního vzdělávání o financování VŠ, mimo jiné jsme si v úvodu zaprorokovali (str. 43):

Toto proroctví se poslední roky plně naplňuje. Ve vztahu k aktuální debatě jsou nejklíčovější jeho poslední dvě věty: "Navyšování veřejných prostředků na terciární vzdělávání tak bude předmětem veřejné volby a politických priorit. Ve světle těchto skutečností by bylo nezodpovědné stavět reformu na optimistickém předpokladu, že dojde k masivnímu nárůstu financování z veřejných prostředků." Jenže na optimistických předpokladech, před kterými jsem varoval, se bohužel nezodpovědně stavělo a takto to dopadlo.

Což o to, já osobně jsem pro zvyšování veřejné podpory VŠ byl a jsem všemi deseti. A nejen proto že na jedné z nich působím. Jenže jsou-li vlády v naší zemi stále ještě výsledkem demokratické volby (a samozřejmě i nevolby a nezájmu nemalé části voličů a daňových poplatníků) a většinová společenská vůle je "více veřejné podpory VŠ ne...", potom se s tím holt nedá nic moc dělat. Většinová společnost má zřejmě jiné priority, než my akademici, byť by to většina z nás myslela dobře a nesobecky. Ostatně se stačí podívat na volební programy většiny významnějších politických subjektů, kde se slibuje rozdávat jinde než v oblasti VŠ.

Veřejné peníze a zodpovědnost vůči veřejnosti

Je do velké míry na VŠ, aby veřejnost průběžně, otevřeně, široce, podrobně a věrohodně o své společenské prospěšnosti, potažmo o prospěšnosti dodatečné veřejné podpory, informovaly a přesvědčovaly o svém významu. Jde o zodpovědnost vůči daňovým poplatníkům. Jenže VVŠ se k tomuto staví dlouhodobě velmi zdrženlivě a spíše se drží hesla "dejte nám peníze a na nic se nás moc neptejte, nic nechtějte vědět". VVŠ dlouhodobě hřeší a vymlouvají se na neschopnost ministerstva školství a státu změnit systém zásadně k lepšímu. Ministerstvo se naopak vymlouvá na nevůli na straně VVŠ a tak to běží pořád dokola. Takže například z mnoha dalšího:

• Dlouhá léta se jen planě hovoří o zřízení veřejného informačního rozhraní (internet), kde by si kdokoliv z veřejnosti mohl definovat a srovnávat nepřeberné množství ukazatelů na úrovni jednotlivých vzdělávacích programů respektive oborů různých VŠ. Dosud jsou však stále k dispozici pouze nesrovnatelné a obecné výroční zprávy VVŠ případně přeagregované základní statistiky bez dalšího komentáře. Nedostatečná informovanost je navíc živná půda pro nejrůznější neefektivnosti.
• Už deset let se planě hovoří o zavedené řádného institucionálního hodnocení výzkumu a vývoje na VVŠ (1 | 2 | 3). Ale na většině VVŠ, ne-li na všech, stále vesele melou podle bodů z vládního kafemlejnku. Ten už měl být dávno nahrazen normálnějším systémem hodnocení. O kafemlejnku je přitom dobře známo, že o kvalitě řízení výzkumu a o jeho užitečnosti neřekne managementu VVŠ nic, natož aby z něho něco vyčetli veřejnost a podnikatelský sektor. Česká veřejnost se dozví pouze tohle a tohle, zatímco britská třeba tohle 1 | 2 | 3). V některých oborech a typech výzkumů sice kafemlejnkem přidělené body náhodně korelují s vědeckou kvalitou a výkonem, ale v mnoha jiných oborech je tomu přesně naopak. Hledat informace o společenském či ekonomickém významu výzkumu na VVŠ už nemá smysl vůbec. Managementu na většině vysokých škol však kafemlejnek z pohodlnosti a obav před pohledy zvenku více méně vyhovuje. Místo aby klíčové vědecké VVŠ proces vzniku zbrusu nového hodnocení dlouhodobě podporovaly a vedly, natahují ruce více po veřejných penězích. Skutečně dobrý ministr financí a premiér by si měl na VVŠ a ministerstvu školství umět vydupat potřebné systémové změny v oblasti VVŠ, ale takový tu dosud nebyl
• Vysoké školy se úspěšně ubránily tlakům na diverzifikaci a změny ve způsobu vnitřního řízení. Takže se mimo jiné bez ohledu na svou akademickou úroveň a zázemí skoro všude snaží učit magistry a doktorandy, samozřejmě opět za veřejné peníze.
• Průměrná doba studia na našich VVŠ patří k nejvyšším v Evropě a stejně tak míra neúspěšného zakončování studií, která se dokonce dále zvyšuje, stát to školám vesele nadále financuje. Výdaje na studenta na rok se tak u nás jeví jako nízké, ačkoliv výdaje na jedno úspěšného absolventa jsou vysoké.

Jsme tam, kde jsme byli

Příčinou současného stavu je mix neschopnosti, neochoty, nevůle a přehazování systémové zodpovědnosti mezi MŠMT a VVŠ. Navýšení veřejné podpory VVŠ však musí jít ruku v ruce s vyšší informovaností a zodpovědností za výsledky. A zde nestačí říkat, že za ty veřejné peníze, co VVŠ dostávají, dělají, co mohou, a že za ty peníze vlastně dosahují skvělých výsledků. Tohle může říci každý a také to každý říká.

 

Autor: Daniel Münich

Článek byl publikován na webu http://metodikahodnoceni.blogspot.cz