V návaznosti na diskuzi Daniela Münicha se zástupci Psychologického ústavu Akademie věd ČR, která byla iniciována po zveřejnění jeho blogu týkajícího se tématu publikační činnosti v časopise Československá psychologie, zveřejňuje portál Vědavýzkum.cz jeho příspěvek, ve kterém reaguje na odpověď Psychologického ústavu AV ČR.
Nedávno jsem napsal první z plánovaných blogů na téma 'vědecký samizdat'. Tedy praxi, kdy některá pracoviště hojně publikují v časopisech, které buď samy vydávají, nebo s jejichž redakčními radami jsou silně personálně propojeny. Jako první jsem popsal případ časopisu Československá psychologie (ČP), který vydává Psychologický ústav AV ČR (PsÚ).
V úvodu jsem předznamenal: „Je mi jasné, že některé tím moc nepotěším.“ A stalo se. Svými názory jsem nepotěšil ani dotyčný ústav, ani jím vydávaný časopis. A tito na můj blog reagovali. Se zástupci ústavu a časopisu jsem se poté sešel i osobně. Slíbil jsem, že za případné omyly si veřejně "posypu hlavu popelem". V tomto blogu tedy na reakci ústavu reaguji (DM) a doplnil jsem to "sypání mé hlavy popelem". Mé další argumenty proti samizdatu zde však již nerozvádím.
Psychologický ústav AV ČR: K samizdatu Daniela Münicha
Na portálu Vědavýzkum.cz byl krátce před Štědrým dnem zveřejněn samizdatový text blogu Daniela Münicha, ve kterém (na základě argumentů kvalitou kolísajících od problematických až po zcela chybné) autor konstatuje, že čtvrtina až třetina publikační produkce Psychologického ústavu AV ČR je založena na „vědeckém samizdatu“ a že jde o nějakou problematickou až podezřelou praktiku.
DM: Termín 'samizdatový text blogu' beru jako žert na úvod mé kritiky. Všem čtenářům je myslím jasné, že podstatou blogů obecně jsou osobní názory jejich autorů, kde se nějaké recenzování nečeká, nevyžaduje, dokonce se asi ani nehodí. Ano, blog je vlastně samizdat. Myslím, že mé použití termínu samizdat jsem jasně specifikoval hned v úvodu mého blogu takto: „Publikování v personálně spřízněných nebo dokonce vlastních vědeckých časopisech - vědecký samizdat - je praxe neblahá.“
Když pomineme chybné premisy, že podle toho, kdo časopis vydává, lze usoudit na kvalitu recenzního řízení a že z bibliometrických charakteristik časopisu lze jednoduše posoudit kvalitu všech v něm publikovaných studií a že publikování vědeckých článků je v zásadě totéž jako produkce sýra nebo ocelových profilů, které podle našeho názoru stojí za těmito názory, můžeme se soustředit na hlavní problémy Münichova článku.
DM: Výše kritizované skutečnosti nikde v blogu netvrdím. Podstatou mého tvrzení je, že z vnějšku vnímaná věrohodnost recenzních řízení, kterým jsou podrobeny vědecké články autorů ústavu, který zároveň časopis vydává, je výrazně oslabená. Viz „Pokud jde navíc o časopis personálně spřízněný nebo pracovištěm dokonce vydávaný, je oslabena důvěra ve věrohodnost, nezávislost a nezkreslenost recenzního řízení“. A že hromadné publikování článků ve vlastním časopise je praxe ve vědecké komunitě považována za divnou, pochybnou a nezdravou.
Co je vědecký samizdat? Způsob publikování textů, kterým by jinak nebylo umožněno vyjít, např. z toho důvodu, že tomu nějaká opresivní autorita brání? Nebo publikování zcela amatérským, podomním způsobem, bez institucionální a profesionální podpory? Ničím takovým časopis Československá psychologie není.
DM: Z textu mého blogu je myslím zřejmé, co pojmem vědecký samizdat míním. Jde o mou původní autorskou licenci, protože termín vědecký samizdat nikde definován není. Termínem vědecký samizdat v blogu míním jen a pouze praxi hromadného publikování vědeckých článků v časopise institucí, který ho sama vydává nebo na jehož vydávání se personálně (redakčně) výrazně podílí.
Daniel Münich dále misinterpretuje svoje vlastní data, resp. data think-tanku IDEA, se kterými ve svém blogu pracuje, a jejichž analýzy, jak se zdá, tvoří gros jeho vlastní publikační produkce. Při výpočtu procent je totiž potřeba také vzít v úvahu, z jakého základu jsou počítána. Kromě toho je při interpretaci nutné vzít v úvahu další okolnosti – tzn. hlavně jaký je rozpočet daného ústavu a kolik v něm pracuje výzkumných pracovníků. Tyto údaje jsou veřejně dostupné z výročních zpráv.
DM: Zde si nejsem moc jistý, na co se zde naráží. V blogu jsem určitě nijak nezpochybňoval publikace PsÚ v jiných vlivných vědeckých časopisech, ani publikační produktivitu PsÚ v nich. Dokonce jsem tam na jednom z grafů ukázal a komentoval, že PsÚ patří v ČR k nadprůměrně WoS produktivním v oboru: „Řada článků autorů PsÚ, namnoze v mezinárodním spoluautorství, vychází ve vědecky špičkových a vlivných časopisech. I díky tomu PsÚ vykazuje v rámci ČR ve vědecky nejvlivnějších časopisech velmi vysokou publikační produktivitu." Co ale v blogu kritizuji, je velmi vysoký podíl časopiseckých publikací PsÚ v málo vlivných časopisech, z čehož většina je navíc právě v ústavem vydávaném časopise.
Stručný příklad: doc. Poláčková Šolcová, (kterou autor zmiňuje a která není a nikdy nebyla hlavní editorkou časopisu Československá psychologie, jak pan Münich chybně uvádí, ač na svém blogu již chybu editoval, na Vědavýzkum.cz chyba zůstává), publikovala podle veřejně dostupné akademické databáze ASEP v letech 2016–2020 celkem 25 studií v recenzovaných časopisech (s IF, jak jinak). Z toho 7 (tj. zhruba ta zmiňovaná čtvrtina, autor chybně uvádí prací pouze 5) bylo publikováno v Československé psychologii, přičemž dominantně se jednalo o příspěvky teoretické ve speciálních číslech časopisu a validizace dotazníků na české prostředí.
DM: V PsÚ skutečně působí dvě vědecké pracovnice identického příjmení ‘Šolcová‘ a každá z nich vykazuje vyšší počet publikací v ústavem vydávaném časopise ČP. Prohození osob v blogu byla moje chyba, posléze opravena. Ale na podstatě mého argumentu, že v časopise hromadně publikují autoři z PsÚ, tato chyba nezměnila zhola nic. Naopak Iva Šolcová, působící v současnosti v časopise jako editor-in-chief, v tomto časopise publikovala v letech 2016-2021 ne pouhých 5, ale 9 článků, tedy ještě více.
DM: Pokud šlo o teoretické příspěvky, které nešlo publikovat jinak, než v českém jazyce, (je zvláštní teorii publikovat a tedy recenzovat jen česky; tím pádem nemohou být podrobeny nezávislé mezinárodní kritické vědecké diskusi), je zde o důvod navíc, proč jejich kvalita a relevance měla být podrobena nezávislému recenznímu procesu jinde, než ve vlastním časopise.
Co uvedený příklad ilustruje? Publikační produkce Psychologického ústavu AV ČR je taková, že podíl publikací v Československé psychologii vyjádřený v procentech či částech celku1 sice může působit jako vysoký, ale už samotný absolutní počet publikací2 za Psychologický ústav je výrazně vyšší, než bývá obvyklé3. Podle komentáře Odborného panelu 5 Social Science v hodnocení podle Metodiky 17+ ze září 2022, jehož autory jsou Daniel Münich (!) a David Šmahel, a týká se FORD 5.1 Psychologie, „má nejvyšší produktivitu v Q1+Q2 časopisech Psychologický ústav AV, kde se v těchto kvalitních časopisech publikuje asi 3krát častěji (na jednoho autora), než je oborový průměr“ (str. 24).
DM: O nadprůměrné (v rámci ČR) publikační WoS produktivitě PsÚ v Q1+Q2 přece v blogu explicitně a pozitivně píši ve vazbě na Graf 7 toto: „Při vědomí výše popsaného stavu základního výzkumu v české psychologii z toho PsÚ vlastně vychází ještě docela dobře. Řada článků autorů PsÚ, namnoze v mezinárodním spoluautorství, vychází ve vědecky špičkových a vlivných časopisech. I díky tomu PsÚ vykazuje v rámci ČR ve vědecky nejvlivnějších časopisech velmi vysokou publikační produktivitu. Graf 7.1 z této aplikace ukazuje PsÚ jako personálně spíše menší pracoviště v oboru.“ Takže můj blog citovaný komentář odborného panelu nijak nerozporoval. Autoři zde mimochodem potvrzují věrohodnost informací z jinde kritizované aplikace.
DM: Ano, podílel jsem se jako panelista na přípravě komentářů odborného panelu národního hodnocení k celé oblasti společenských věd, včetně psychologie. Možná výrazněji než další panelisté, co do času, který jsem tomu věnoval. Ale obsah komentářů panelu je výsledkem konsensu panelu a nejde pouze o můj osobní názor.
DM: Zde si opravdu musím posypat hlavu popelem. Na schůzce jsem byl totiž upozorněn, že PsÚ a ČP od roku 2021 zásadním způsobem změnily publikační praxi, takže podíl toho, co nazývám samizdatem, zcela zásadně poklesl. Protože jsem blog psal na základě dat z posledního dokončeného národního hodnocení, které pokrývá pouze roky 2016-2020, tak jsem se teď zpětně podíval, jak vypadají data za ony dva poslední roky. A musím potvrdit, že podíl 'samizdatových článků' PsÚ v ČP v letech 2021-2022 velmi výrazně poklesl. Konkrétně z celkem 80 článků PsÚ ve WoS v letech 2021-2022 pouze 4 vyšly v ČP (před rokem 2021 to bylo 30 %). A v ČP v letech 2021-2022 vyšlo celkem 75 článků. Podíl článků v ČP v angličtině dosáhl 56 % (před rokem 2021 byl podíl pouze 20 %). Suma sumárum, časopis ČP během pouhých dvou let zcela zásadním způsobem zredukoval míru samizdatového publikování a zároveň velmi výrazně navýšil podíl článků v angličtině, které tedy mohou recenzovat i zahraniční recenzenti češtiny a slovenštiny neznalí. Dle mého názoru šlo o velmi pozitivní krok a uznávám, že mé kritické názory k samizdatové praxi v původním blogu se vztahují pouze na období před rokem 2021.
Graf 1: Počty článků (Articles a Reviews) v databázi WoS s afiliací k Psychologickému ústavu v letech 2021-2022.
DM: Já ale nic z výše uvedeného v mém blogu nezpochybňoval. Explicitně tam dokonce píši, že takový časopis jako ČP má své místo, roli a může být v ČR užitečný i v češtině. Viz „Proti časopisu Československá psychologie nic nemám. Jeho existence může být pro český výzkum i přínosná. Může publikovat vědecky méně významné práce, například doktorandů nebo autorů lokálních vysokých škol orientovaných na velmi lokální témata. A pak asi ani moc nevadí, že většina článků v něm otištěná bude v češtině či slovenštině. Co mi ale přijde nestandardní a nevhodné je, že velká část časopisem publikovaných článků pochází z dílny ústavu, který časopis vydává. Že jde o vědecký samizdat. Že výrazný podíl publikačního výkonu tohoto ústavu, který by měl z principu být vlajkovou lodí základního psychologického výzkumu v Česku, vychází v jejich vlastním časopise. I kdyby byl vědecký přínos těchto článků sebelepší, nikdo na světě tomu neuvěří. V akademickém světě za hranicemi je to něco stěží uvěřitelného. Vědecký samizdat je prostě ve vědecké kultuře ve světě tabu. Ústav to také zbytečně oslabuje ve skutečně špičkovém výzkumu mezinárodní úrovně a významu.“
DM: V blogu jsem vyjádřil osobní názor, že PsÚ, jako národní vlajková loď základního výzkumu v oboru, (takto vnímám roli pracovišť AV ČR), by v tak velkém měřítku neměl publikovat ve vědecky mezinárodně málo významném a málo čteném časopise, který navíc sám ústav vydává. Takže jde o kritiku něčeho, co v mém blogu není a je zpochybňováno něco, co jsem nenapsal.
Dovětek – toto je zatím rychlá a bezprostřední reakce na článek, který jsme našli bez upozornění od autora těsně před Vánocemi na webu – článek se jmenovitě dotýká práce některých z nás, což považujeme za přinejmenším problematickou praxi, obzvláště pokud čísla z IDEA neodpovídají ani oficiální databázi ASEP, ani výročním zprávám ústavu. Připravujeme podrobnější reakci podloženou přesnými čísly, ve které bychom chtěli diskutovat, proč by podle našeho názoru společenské a humanitní vědy měly publikovat studie v národním jazyce v národních časopisech, jaká jsou specifika psychologie (tomu rozumíme, na rozdíl od ekonomie), a možná i o tom, jak se pozná kvalitní vědecký článek.
DM: Můj blogu se týkal primárně praxe PsÚ publikování v časopise, který sám vydává a na jehož vydávání se podílí řada vědců z PsÚ.
DM: Jména mnou uvedených osob, jak se zobrazují v hledači databáze WoS, jsem v blogu prezentoval především jako věcný doklad mé argumentace, aniž jsem chtěl někomu z nich něco vyčítat osobně.
DM: Údaje z různých zdrojů se samozřejmě mohou lišit, protože se liší nespočet dílčích definic a existuje mnoho nuancí ve zdrojích dat. Statistiky na základě aplikace IDEA jsem ale konfrontoval s oficiálními údaji výsledků národního hodnocení podle Metodiky 2017+ v Modulu 1 a ty rozdíly mezi údaji nejsou nijak zásadní. Mimochodem to explicitně v blogu i uvádím v poznámce pod čarou. ASEP je databází AV ČR, přičemž národním zdrojem dat je databáze RIV, na které je založeno např. národní hodnocení nebo data ve WoS.
Autoři: prof. PhDr. Tomáš Urbánek, Ph. D., ředitel Psychologického ústavu AV ČR, v. v. i.
doc. PhDr. Iva Poláčková Šolcová, Ph. D., vedoucí pražské části Psychologického ústavu AV ČR, v. v. i.
DM: Na schůzce mi bylo také vytknuto, že jsem žádnými daty nepodložil mnou v blogu projevený názor, že: "Ústav to také zbytečně oslabuje ve skutečně špičkovém výzkumu mezinárodní úrovně a významu." Měl jsem tou větou na mysli skutečnost, že PsÚ vykazoval v letech 2016-2020 velmi vysoký počet článků ve vědecky málo významných časopisech, namnoze v časopise vlastním (ČP). Sypu si tedy hlavu popelem a uznávám, že pro mé tvrzení (že tato praxe zbytečně oslabovala PsÚ) žádná data nemám. Šlo jen a pouze o můj osobní názor.
DM: Publikování v národním jazyce není z principu samo o sobě nic špatného. Ale není to podle mého názoru vhodné, když (a) tato praxe v oblasti základního výzkumu dominuje na úkor publikování ve světových jazycích (v blogu vysvětluji podrobně proč: „Jazyková bariéra redukuje i okruh potenciálních recenzentů takže většina editorů, recenzentů a autorů se navzájem musí nutně dobře znát osobně, nejsou-li přímo ze společných projektů či pracovišť.“) a (b) pokud jde zároveň o pracoviště, které by v zemi mělo být oborovým lídrem, vlajkovou lodí základního výzkumu a úplně především (a o tom můj blog byl především), když jde o česky psané publikace ve vlastním časopise. Napsal jsem tehdy: „Proti časopisu Československá psychologie nic nemám. Jeho existence může být pro český výzkum i přínosná. Může publikovat vědecky méně významné práce, například doktorandů nebo autorů lokálních vysokých škol orientovaných na velmi lokální témata. A pak asi ani moc nevadí, že většina článků v něm otištěná bude v češtině či slovenštině. Co mi ale přijde nestandardní a nevhodné je, že velká část časopisem publikovaných článků pochází z dílny ústavu, který časopis vydává.“ Tato praxe je v oboru mezinárodním ohledu opravdu velmi nestandardní a když se poptáte na kvalitních pracovištích v oboru ve světě, tak dost nepochopitelná. Pochopitelná a smysluplná by asi praxe publikovat hromadně v češtině byla v případě lokálních, regionálně orientovaných vysokých škol, ale publikování ve vlastním časopise také ne.
V blozích se snažím věcně, podloženě, ale i čtivě i pro laiky poukazovat na dlouhodobě přetrvávající nedobré fenomény v naší vědě. Situaci psychologické vědy se tam, pravda, věnuji o něco častěji, a to ze tří důvodů: (i) jako částečně behaviorální společenskovědní obor je mi jako ekonomovi blízká, (ii) celková úroveň a personální velikost oboru psychologie v základním výzkumu je v ČR velmi nízká (jak jsem popsal v blogu), (iii) společenský význam oboru pro školství a vzdělávání, duševní zdraví, obrana proti dezinformacím, informačním a jiným manipulacím je obrovský (mohl by být, ale v ČR není).
V blogu jsem časopis Československá psychologie nekritizoval, ani nezpochybňoval jeho význam a roli. Ani jsem jako celek nekritizoval Psychologický ústav. V blogu jsem se pouze a právě kriticky vyjadřoval k praxi vědeckého samizdatu, jak jsem ho v úvodu definoval.
Poznámky pod čarou:
1 Za celek je v argumentaci prosím považováno co? Počet publikací s ohledem na jejich kvalitu/význam nebo s ohledem na personální a rozpočtovou velikost PsÚ? Já ale v blogu nediskutuji celkový počet publikací PsÚ. Já v případě PsÚ pouze konstatuji: (i) nadprůměrný počet článků WoS ve vlivných v zahraničí vydávaných časopisech (pro PsÚ ok) a (ii) velmi vysoký počet článků ve vlastním časopise (pro PsÚ ne-ok).
2 Myslí se zde i počet dalších publikací vedle článků WoS?
3 Než je obvyklé kde? V ČR?
Autor: Daniel Münich
